Donald Glut - Hvězdné Války - Impérium vrací úder

„Správně,“ odpověděla Leia chladně. Její hrdost se rychle měnila v čistý vztek.

Han zavrtěl hlavou. Už dávno si řekl, že ženské – u savců, plazů i u dalších biologických tříd, které se ještě objeví – se vymykají chabým silám jeho rozumu. Lepší bude nechat jim jejich tajemství, radil často sám sobě.

Ale Han už chvilku věřil, že existuje aspoň jedna žena v celém vesmíru, kterou začíná chápat. A že se předtím mýlil. „No,“ řekl, „přece nebudete kvůli mně brečet. Na shledanou, princezno.“

Zprudka se k ní obrátil zády a odrázoval do tichého koridoru, který se napojoval na velitelské centrum. Mířil do hangáru, kde na něho čekal obrovitý Wookie a pašerácká nákladní loď – oběma těmhle věcem rozuměl. Vůbec se nemínil zastavit.

„Hane!“ Leia pospíchala za ním a trošku ztrácela dech. Chladně se zastavil a otočil se k ní.

„Ano, Vaše Výsosti?“

„Myslela jsem, že jste se rozhodl zůstat.“

Zdálo se, že v Leině hlasu se projevil opravdový zájem, ale Han si nebyl jist.

„Ten nájemnej zabiják, na kterého jsme narazili na Ord Mantel, změnil můj názor.“

„Luke to ví?“ zeptala se.

„Dozví se to, až se vrátí,“ odpověděl Han drsně.

Oči princezny Leiy se zúžily, posuzovala ho pohledem, který dobře znal. Han si na chvilku připadal jako jeden z rampouchů, které viděl na povrchu planety.

„Jenom si mě tak neprohlížejte,“ řekl stroze. „Každý den mě hledá víc a víc zabijáků. Vyplatím Jabbu dřív, než pošle nějaké další svoje vzdálené příbuzné, třeba vražedné ganky, a kdovíkoho ještě. Musím tu cenovku ze své hlavy sundat, dokud hlavu ještě mám .“

Jeho slova na Leiu nepochybně zapůsobila a Han viděl, že se o něho zajímá a snad cítí i něco víc.

„Ale my vás ještě potřebujeme,“ řekla. „My?“ zeptal se.

„Ano.“

„A co vy?“ Han si dal záležet, aby poslední slovo zdůraznil, vlastně ani nevěděl proč. Možná tu bylo něco, co chtěl říct, ale chyběla mu odvaha – ne, opravil se, hloupost – , aby dal najevo své city. V téhle chvíli se zdálo, že skoro nemá co ztratit, a byl připravený na všechno, co mu princezna řekne.

„Já,“ řekla nechápavě. „Nevím, co myslíte.“

Han Solo nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ne, nejspíš nevíte.“

„A co přesně bych měla vědět?“ Začala mít zase zlostný hlas, možná proto, pomyslel si Han, že konečně začíná chápat.

Usmál se. „Chcete, abych tu zůstal, protože ke mně něco cítíte.“

Princezna znovu zaváhala. „Vlastně ano, moc,“ řekla a odmlčela se, než pokračovala: „… jste nám pomohl. Jste rozený vůdce –“

Ale Han ji nenechal domluvit a skočil jí do řeči. „Ne, Vaše Jasnosti. Tak to není.“

Leia se najednou dívala Hanovi přímo do obličeje, očima, které nakonec dokonale porozuměly. Začala se smát. „Něco si namlouváte.“

„Opravdu? Myslím, že jste se bála, že odletím i bez…“ Hanovy oči se zaměřily na její rty, „… políbení.“

Její smích byl teď trochu násilný. „To bych radši políbila Wookieho.“

„Stačí říct.“ Přiblížil se k ní, zdálo se, že princezna září i ve studeném světle ledové komnaty. „Věřte mi, mohla byste rozdávat polibky. Pořád jenom dáváte rozkazy, až jste zapomněla být trochu ženou. Kdybyste to chvilku nechala plavat, mohl jsem vám pomoct. Ale teď už je pozdě, srdíčko. Vaše velká příležitost uletěla.“

„Myslím, že to přežiju,“ řekla podrážděně.

„Hodně štěstí.“

„Vás ani nezajímá, jestli –“

Věděl, co chce říct, a nenechal ji domluvit. „Ušetřte mě laskavě!“ přerušil ji. „Už mi o povstalcích nevykládejte. Na nic jiného nemyslíte. Jste studená jako tahle planeta.“

„A vy myslíte, že jste jediný, kdo může dát trochu tepla?“

„Jistě, kdybych měl zájem. Ale myslím, že by to nebyla moc velká legrace.“ S tím Han ustoupil zpátky a znovu se na ni podíval, chladně si ji měřil. „Ještě se uvidíme,“ řekl. „Do té doby možná trochu roztajete.“ Její výraz se znovu změnil. Han už viděl zabijáky s laskavějšíma očima.

„Máte vychování jako bantha,“ zavrčela, „ale nejste taková třída. Štastnou cestu, střihoune!“ Princezna Leia se rychle od Hana odvrátila a spěchala chodbou pryč.

Teplota na povrchu Hothu poklesla. Císařský výzkumný droid ale bez ohledu na ledové ovzduší dál nerušeně klouzal po sněhem zavátých polích a kopcích, a jeho vytažené senzory pátraly ve všech směrech po známkách života.

Robotovy tepelné senzory zničehonic zareagovaly. Našel v pustině zdroj tepla, a teplo bylo znamením života. Hlava se otáčela kolem osy, citlivé vypoukliny namísto očí zaznamenávaly směr, odkud teplo přicházelo. Výzkumný robot se automaticky přizpůsoboval a rozjel se přes ledová pole maximální rychlostí.

Stroj podobný hmyzu zpomalil až tehdy, když se přiblížil sněhové muldě, vyšší, než byl on sám. Robotovy skenery hodnotily velikost muldy – skoro metr osmdesát na výšku a šest na délku. Ale velikost muldy byla druhořadá. Co bylo skutečně zarážející, pokud průzkumný stroj vůbec může něco zarazit, bylo množství tepla, které zpod muldy vyzařovalo. Stvoření pod sněžným kopcem musí být nepochybně dobře chráněno proti zimě.

Z jedné robotovy paže vyšlehl tenký modrobílý paprsek světla, jehož soustředěný žár se zabořil do bílé muldy, až se zářivě sněhové vločky rozletěly na všechny strany.

Mulda se začala chvět, pak otřásat. To, co se pod ní ukrývalo, bylo laserovým paprskem robota nanejvýš popuzeno. Sníh začal z muldy odletovat ve velkých chuchvalcích, až tu na jednom konci bílou masou prokoukly dvě oči.

Ohromné žluté oči hleděly jako dva ohnivé body na mechanického tvora, který nepřestával vrhat bolestivé paprsky. Oči žhnuly prastarou nenávistí k vetřelci, který přerušil jeho spánek.

Mulda se znovu otřásla s řevem, který skoro zničil sluchové senzory průzkumného robota. Odbzučel o několik metrů zpátky, aby mezi ním a stvůrou byla větší vzdálenost. Droid se zatím nikdy nesetkal s ledovou stvůrou wampou; jeho počítače radily, že by se měl vypořádat se zvířetem co nejrychleji.

Droid provedl interní adjustaci potřebnou k regulaci síly laserového paprsku. V okamžiku se paprsek maximálně rozzářil. Stroj zaměřil laser na zvíře a zahalil je tak do velkého oblaku ohně a čmoudu. O pár vteřin později ledový vítr rozfoukával nepatrné zbytky wampy.

Kouř zmizel a nezanechal po sobě žádnou hmatatelnou stopu – až na velký otisk ve sněhu –, že tu kdy ledová stvůra byla.

Ale její existence byla pečlivě zaznamenána do paměti průzkumného droida, který už zase pokračoval ve své naprogramované misi.

Řev jiné ledové stvůry wampy konečně probudil pochroumaného mladého povstaleckého velitele. Lukovi se točila hlava a bolela, jako by měla vybuchnout. S bolestivou námahou zaostřil zrak a poznal, že se ocitl v ledové roklině, jejíž rozeklané stěny odrážejí poslední mizející světlo.

Náhle si uvědomil, že visí hlavou dolů, špičky prstů klinkajících paží se vznášely nějakých třicet centimetrů nad podlahou z udusaného sněhu. Necítil kotníky. Zkroutil krk a uviděl, že nohy má zamrzlé v ledovém závěsu ve stropě a že led mu z nohou vyrábí stalaktity. Cítil masku z vlastní zmrzlé krve na obličeji, do kterého ho ledová stvůra wampa zákeřně udeřila.