Donald Glut - Hvězdné Války - Impérium vrací úder

„Už se vrátil velitel Skywalker?“ zeptal se Han napjatě. „Neviděl jsem ho,“ odpověděl seržant. „Možná přišel jižním vchodem.“

„Ověřte to!“ vyštěkl Solo, i když oficiálně rozkazovat nemohl. „A mrskněte sebou.“

Když se palubní seržant s pobočníkem obrátili a spěchali chodbou pryč, Artoo vyrazil účastné hvízdnutí, které zakončil tázavě.

„Já nevím, Artoo,“ odpověděl Threepio, ztuhle otočil horní část trupu a hlavu směrem k Hanovi. „Pane, směl bych se zeptat, co se děje?“

Han v návalu vzteku vyjel na robota: „Vyřiď vzácné princezně, že Luke je mrtvý, jestli se tu co nejdřív neukáže.“

Artoo po Solově temné předpovědi začal hystericky pískat a jeho vylekaný zlatý přítel vykřikl: „Ach, ne!“

V hlavním tunelu bylo rušno, když tudy Han Solo spěchal. Viděl dva povstalecké vojáky, kteří se ze všech sil snažili zadržet tauntaunu, jež se jim chtěla vytrhnout.

Z opačné strany spěchal palubní důstojník, očima těkal po komnatě, až zahlédl Hana. „Pane,“ vyhrkl překotně, „velitel Skywalker jižním vchodem neprošel. Možná se zapomněl ohlásit.“

„To těžko,“ odsekl Han. „Jsou spídry připravené.“

„Ještě ne,“ odpověděl palubní důstojník. „Ukázalo se, že se dají adaptovat na zimu dost obtížně. Možná do rána – “

Han ho přerušil. Nemělo smysl ztrácet čas se stroji, které můžou selhat. „Pojedeme ven na tauntaunách. Beru si sektor čtyři.“

„Teplota klesá příliš rychle.“

„O tom nepochybujte,“ zavrčel Han, „a Luke je tam venku.“

Druhý důstojník se nabídl: „Pojedu sektor dvanáct. Zkontrolujte sadu obrazovek alfa.“

Ale Han věděl, že není čas kontrolovat pozorovací kamery, když Luke pravděpodobně umírá kdesi v pustých pláních na povrchu. Prodral se hloučkem povstaleckých vojáků, vzal otěže jedné z vycvičených tauntaun a skočil jí na hřbet.

„Noční bouře začnou dřív, než se dostanete k prvním hlídacím majákům,“ varoval jej palubní důstojník.

„Takže na shledanou v pekle,“ houkl Han, trhl opratěmi svého oře a manévroval zvíře ven z jeskyně.

Sníh hustě padal, když Han Solo hnal tauntaunu divočinou. Noc se blížila a vítr ostře skučel, pronikal přes tlustou vrstvu oblečení. Han věděl, že jako rampouch bude Lukovi k ničemu, pokud mladého bojovníka brzo nenajde.

Tauntauna už pociťovala následky poklesu teploty. Ani polštáře izolujícího tuku a hustá přilehlá srst ji nemohly ochránit před živly, až padne noc. Zvíře už supělo, dýchalo stále namáhavěji.

Han se modlil, aby sněžná ještěrka nepadla, aspoň dokud nenajde Luka.

Ještě prudčeji pohnal svého oře, aby ho donutil k běhu ledovými pláněmi.

Po sněhu se ale pohybovala ještě jedna postava, její kovové tělo se vznášelo nad zmrzlou půdou.

Průzkumný droid Impéria se krátce zarazil a poškubával senzory.

Pak, spokojený s tím, co zjistil, se opatrně snesl na zem. Z kovového obalu se oddělilo několik sond jako pavoučí nohy, spadlo z nich přitom trochu sněhu.

Kolem robota začalo cosi nabývat tvar, byla to pulsující záře, která postupně pokrývala stroj jakýmsi průhledným poklopem. Rychle silové pole upevnil a odpudil sníh, který mu bičoval trup.

Po chvíli záře zmizela a padající sníh brzy vytvořil neporušený bílý poklop, který dokonale schoval droida i jeho ochranné silové pole.

Tauntauna běžela nejvyšší rychlostí, určitě až moc rychle, když vezmeme v úvahu, jakou vzdálenost už překonala a jak nesnesitelně ledový byl vzduch. Už nesupěla, ale začala žalostně kňučet, a nohy měla čím dál nejistější. Hanovi bylo tauntauny líto, ale v té chvíli byl život zvířete podružný ve srovnání s životem přítele Luka.

Han viděl stále hůř skrz houstnoucí sněhovou vánici. Zoufale hledal něco rušivého v nekonečných pláních, nějaký vzdálený bod, o kterém by se dalo říct, že je to Luke. Ale nebylo vidět nic, až na šeřící se pláně plné ledu a sněhu.

Ale cosi se ozvalo.

Han přitáhl otěže, aby se tauntauna okamžitě zastavila. Solo si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že ve vyjícím větru, který na něho dorážel, něco zaslechl. Upřeně se zadíval směrem, odkud zvuk přicházel.

Pak pobídl tauntaunu, aby se rozběhla přes sněhovou pláň.

Z Luka bude nejspíš mrtvola, potrava pro saprofágy, až začne svítat. Ale byl ještě naživu, i když jen tak tak, a snažil se vydržet, třebaže na něho noční bouře zuřivě útočily. Luke se bolestivě snažil zvednout ze sněhu, ale mrazivý poryv ho vždycky okamžitě srazil na zem. Když spadl, uvědomil si ironii celé situace – venkovský kluk z Tatooinu dokázal porazit Hvězdu smrti, a teď zahyne osamělý v cizí zmrzlé pustině.

Vynaložil zbytek sil, aby se posunul ještě o půl metru, než se konečně zhroutil, a propadl se do prohlubujících se závějí. „Nemůžu …,“ řekl, i když ho nikdo nemohl slyšet.

Ale kdosi, i když nikoho neviděl, ho slyšel.

„Musíš.“ Ta slova rozechvěla Lukův mozek. „Luke, podívej se na mě!“

Luke nemohl takový příkaz neuposlechnout; síla té měkce vyslovené věty byla příliš veliká.

S obrovským úsilím zvedl hlavu a uviděl nejspíš halucinaci. Před ním, oblečený jenom do ošumělých šatů, které nosil v horké poušti na Tatooinu, stál Ben Kenobi.

Luke na něho chtěl zavolat, ale ztratil řeč.

Zjevení promluvilo se stejnou autoritou, jakou Ben vždycky vůči mladíkovi užíval. „Musíš přežít, Luku.“

Mladý velitel našel sílu, aby mohl znovu pohnout rty. „Je mi zima…, hrozná zima…“

„Musíš letět do systému Dagobah,“ přikazovala mu nehmotná postava Bena Kenobiho. „Budeš se učit od Yody, mistra řádu Jedi, který učil i mě.“

Luke poslouchal, pak natáhl ruku, aby se postavy dotkl. „Bene…, Bene…,“ úpěl.

Postava nijak nereagovala na Lukovy pokusy dotknout se jí. „Luke,“ promluvila znovu, „jsi naše jediná naděje.“

Naše jediná naděje.

Luke byl zmatený. Ještě než sebral sílu, aby požádal o vysvětlení, postava se začala rozplývat. A když mu z očí zmizely všechny stopy po zjevení, Luke začínal mít dojem, že vidí tauntaunu s jezdcem na hřbetě. Sněžná ještěrka se blížila nejistými skoky. Jezdec byl ještě příliš daleko, skrz vánici se nedal rozeznat.

V zoufalství mladý povstalecký velitel zavolal: „Bene?!“ a pak znovu upadl do bezvědomí.

Sněžná ještěrka sotva stála na zadních nohou, když ji Han Solo zarazil a seskočil.

Han se s hrůzou díval na zasněžené, skoro zmrzlé tělo, které mu jako mrtvé leželo u nohou.

„No tak, kamaráde,“ třásl s nehybným Lukem a v té chvíli zapomněl, že sám je skoro zmrzlý, „ještě není po tobě. Tak řekni něco.“

Han neviděl žádnou známku života a všiml si, že v Lukově obličeji, skoro zavátém sněhem, jsou hluboké rány. Otřel mladíkovi tvář a dával pozor, aby se nedotkl zasychajících poranění. „Tohle mi nedělej, Luku. Na tohle máš spoustu času.“

Konečně slabá odezva. Hluboké zaúpění, ve větru sotva slyšitelné, bylo dost silné, aby zalilo teplem Hanovo třesoucí se tělo. S úlevou se zašklebil. „Mně bylo jasné, že mě tu nenecháš samotného! Musíme se odsud dostat.“

Han věděl, že Lukova záchrana – i jeho vlastní – závisí na rychlosti tauntauny. Popošel ke zvířeti, bezvládného bojovníka nesl na rukou. Ale než stačil přehodit bezmocné tělo přes hřbet zvířete, sněžná ještěrka v agónii zakňučela a zhroutila se do sněhu v šedivou hromadu chlupů. Han přítele položil a přiskočil k padlému zvířeti. Tauntauna ještě naposled vydala zvuk, žádný řev nebo ryk, ale jenom ubohé zachroptění. Pak zvíře ztichlo.