Donald Glut - Hvězdné Války - Impérium vrací úder

Solo chytil tauntaunu za bok, znecitlivělými prsty hledal aspoň nějakou známku života. „Ta je mrtvější než Tritonův měsíc,“ řekl, protože věděl, že Luke neslyší ani slovo. „Moc času nemáme.“

Opřel bezvládného Luka o břicho mrtvé tauntauny a pustil se do práce. Jestlipak to není svatokrádež, napadlo ho, použít oblíbenou zbraň rytíře Jedi takovým způsobem, ale v téhle chvíli byl Lukův světelný meč nejúčinnějším a nejvhodnějším nástrojem, kterým se dala prořezat tlustá kůže tauntauny.

Nejdřív mu zbraň připadala v ruce nemotorná, ale po chvilce obratně rozřezával mrtvolu od chlupaté hlavy až po šupinaté zadní nohy. Han sebou trhl, když se z kouřící rány vyvalil odporný puch. Vzpomněl si jenom na málo věcí, které páchnou stejně jako vnitřnosti sněžné ještěrky. Bez rozmýšlení vyhodil kluzké vnitřnosti do sněhu.

Když bylo zvíře úplně vyvržené, strčil Han svého přítele do teplé, srstí pokryté kůže. „Já vím, že to moc nevoní, Luku, ale aspoň tam nezmrzneš. Jsem přesvědčený, že tauntauna by nezaváhala, kdyby tu byla jiná možnost.“

Z vykuchaného, dutého těla sněžné ještěrky se vyřinul další mrak zápachu. „Fuj!“ Han se skoro pozvracel. „To je skoro stejně dobré, jako mrznout venku, kamaráde.“

Na to, co musel udělat, nezbývalo mnoho času. Hanovy zmrzlé ruce zašátraly v zásobním vaku, připoutaném tauntauně na hřbet, a hrabaly tam tak dlouho, až nahmátly složený stan.

Než ho rozbalil, řekl do komlinku: „Echo základna, slyšíte mě?“

Žádná odpověď.

„Ten komlink je k ničemu!“

Nebe zlověstně ztemnělo a vítr divoce skučel, že se skoro nedalo dýchat. Han namáhavě otevřel kontejner a ztěžka začal dávat dohromady jedinou součást povstalecké výstroje, která je oba mohla zachránit – aspoň o chvíli déle.

„Jestli ten stan nepostavím dost rychle,“ bručel si, „Jabba nebude žádné zabijáky potřebovat.“

Artoo Detoo stál před vchodem do tajného ledového hangáru povstalců, zasypaný vrstvou sněhu, který se usadil na jeho soudkovitém těle. Jeho vnitřní časový mechanismus věděl, že už tu čekal dost dlouho, a optické senzory mu pověděly, že nebe je černé.

Ale jednotku R2 zajímaly jenom vestavěné průzkumné senzory, které stále vysílaly přes ledová pole signály. Dlouhé a soustředěné senzorické vyhledávání nezvěstného Luka Skywalkera a Hana Sola zatím nepřineslo žádný výsledek.

Podsaditý droid začal nervózně pípat, když se k němu blížil Threepio, pachtící se ztěžka sněhem.

„Artoo,“ zlatě zbarvený robot sklonil horní polovinu trupu v kloubech boků, „víc už nemůžeš dělat. Musíš jít dovnitř.“ Threepio se znovu narovnal do plné výšky a napodobil lidské zachvění, když noční vítr profičel kolem jeho nablýskané schránky. „Artoo, mrznou mi klouby. Pospíšil by sis…, prosím?“ Ale než domluvil, Threepio už spěchal ke vchodu do hangáru.

Hothské nebe s nocí úplně zčernalo a princezna Leia Organa stála ve vchodu do povstalecké základny a ustaraně přemýšlela. Třásla se v nočním větru a snažila se proniknout hothskou temnotu. Vedle ní čekal hluboce znepokojený major Derlin, ale její mysl se toulala kdesi po ledových pláních.

Poblíž seděl obrovský Wookie: hřívatou hlavu rychle zvedl z chlupatých rukou, když se droidi Threepio a Artoo vrátili do hangáru.

Threepio byl úplně lidsky rozrušený. „Artoo nezachytil žádný signál,“ oznamoval usouženě, „ale má pocit, že jeho rozsah je pravděpodobně příliš omezený, než abychom se vzdali naděje.“ V hlasu Threepio bychom ale vystopovali jen velmi málo důvěry.

Leia na vysokého droida kývla, že rozumí, ale nic neřekla. Její myšlenky zaměstnávali dva nezvěstní hrdinové. Nejvíc ji znepokojovalo, že se její mysl soustředí na jednoho z nich: tmavovlasého Corelliána, jehož řeči se nedaly vždycky brát doslova.

Princezna se stále dívala ven, major Derlin se proto otočil, aby přijal hlášení důstojníka: „Všechny hlídky jsou už uvnitř, až na Sola a Skywalkera, pane.“

Major pohlédl na princeznu Leiu. „Vaše Výsosti,“ řekl hlasem ztěžklým lítostí, „dnes v noc se už nedá nic dělat. Teplota rychle klesá. Štítové dveře musí být zavřeny. Je mi to líto.“ Derlin chvíli čekal, pak se obrátil k důstojníkovi. „Zavřete dveře.“

Povstalecký důstojník se obrátil, aby splnil Derlinův příkaz, a v té chvíli se zdálo, že v ledové komnatě se ještě víc ochladilo, protože smutný Wookie zavyl žalem.

„Spídry budou ráno připravené,“ řekl major Leie. „Průzkum s nimi bude snadnější.“

Leia se zeptala, aniž čekala uklidňující odpověď: „Je nějaká šance, že do rána přežijí?“

„Velice malá,“ odpověděl major Derlin zachmuřeně a čestně. „Ale šance to je.“

V odpověď na majorova slova Artoo začal pracovat s miniaturními počítači uvnitř svého zavalitého kovového těla, a trvalo mu jenom chvilku, než dokončil řadu matematických operací, které završil sérií vítězných pípnutí.

„Madam,“ překládal Threepio, „Artoo říká, že šance na přežití je sedm set dvacet pět ku jedné.“ Pak se droid sklonil k menšímu robotovi a zabručel: „Vlastně myslím, že to ani nepotřebujeme vědět.“

Na Threepiův výklad nikdo nereagoval. Několik dalších chvil tu vládlo tíživé ticho, které rušily jenom ozvěny nárazů kovu o kov: mohutná vrata povstalecké základny se na noc zavírala. Bylo to, jako by nějaké bezcitné božstvo oficiálně odlučovalo shromážděnou skupinu od dvou mužů tam venku v mrazu a s kovovým rachotem oznamovalo jejich smrt.

Chewbacca znovu bolestně zavyl.

A do Leiných myšlenek se vkradla tichá modlitba, často odříkávaná na někdejším světě zvaném Alderaan.

Slunce, které šplhalo nad severní obzor Hothu, bylo poměrně slabé, ale paprsků mělo dost, aby trochu zahřálo ledový povrch planety. Světlo se plížilo přes oblé sněhové kopce a snažilo se dosáhnout do tmavších koutů ledových proláklin, až konečně spočinulo na určitě nejpravidelnější bílé muldě, která na tomhle světě byla.

Ta sněhem pokrytá hromádka byla tak dokonalá, že ji jistě stvořila jiná síla než příroda. Když se nebe rozsvěcovalo stále víc, mulda začala bzučet. Kdo by teď hromádku pozoroval, překvapilo by ho, jak sněhový kopeček začal soptit, sníh vyletoval k nebi v jediném obrovském výtrysku bílých vloček. Bzučící stroj začal stahovat vysouvací senzorové paže a jeho nevzhledný trup se pomalu vztyčil ze zamrzlého bílého příbytku.

Průzkumný robot se ve větru na okamžik zastavil a pak pokračoval v cestě přes zasněžené pláně.

Ještě cosi vtrhlo do ranního povětří ledového světa – poměrně malé, tuponosé plavidlo, s temnými průzory kokpitu a laserovými děly po každé straně. Sněžný spídr povstalců byl těžce ozbrojen a uzpůsoben pro boj nízko nad povrchem planety. Ale dnes ráno bylo malé plavidlo na obhlídce, uhánělo nad rozlehlou bílou krajinou a kopírovalo obrysy sněhových závějí.

I když sněžný spídr byl určen pro dvoučlennou posádku, byl Zev jediným cestujícím. Obhlížel opuštěné pláně dole a modlil se, aby našel to, co hledal, dřív, než ho stihne sněžná slepota.

Najednou zaslechl pípavý signál.

„Základna Echo,“ zakřičel jásavě do komlinku, „něco mám! Nic moc, ale může to být známka života. Sektor čtyři šest jedna čtyři na osm osm dva. Letím blíž.“