Джордж Лукас - Hvězdné Války - Z Dobrodružství Luka Skywalkera

Obrovitá zářící koule vrhala do prostoru mdlé světlo barvy topasu – ale slunce to nebylo. To byl jen způsob, jak tato planeta klamala lidi. Teprve z nízké oběžné dráhy se dalo rozeznat, že je to obyčejný svět v podvojné hvězdné soustavě a nikoli její třetí slunce. Nejdříve se zdálo, že na takové planetě určitě nemůže nic žít, tím méně lidské bytosti. Jenže obě hvězdy třídy G1 a G2 obíhaly kolem společného středu s podivuhodnou pravidelností a Tatooine kroužila kolem nich dostatečně daleko, takže se vytvořilo celkem stálé, ačkoli značně horké klima. Větší část povrchu tohoto světa byla pokryta vyprahlými pouštěmi, a jeho neobyčejný hvězdný svit byl důsledkem dvojího Slunečního záření, které dopadalo na písečné plochy bohaté na sodík. Toto světlo náhle zazářilo na tenkém povrchu kovového objektu, který se chvatně blížil atmosférickému obalu.

V nepravidelnosti kurzu galaktického křižníku byl záměr.

Nezavinilo ji nějaké poškození, nýbrž naopak – snaha se poškození vyhnout. Dlouhé pruhy silných energetických výbojů těsně míjely jeho věž, pestrobarevné mračno zkázy, připomínající hejno parazitních rybek, které se snaží přilípnout se k velkému nevlídnému hostiteli.

Jednomu ze zkoumavých, tápajících paprsků se podařilo dotknout prchající lodi. Udeřil do jejího hlavního solárního stabilizátoru. Drahokamům podobné střepiny kovu a plastiku se rozlétly do prostoru, když se horní okraj stabilizátoru rozpadl. Loď se viditelně otřásla.

Náhle se objevil zdroj těchto mnohonásobných energetických výbojů – majestátný císařský křižník, jeho mohutný obrys naježený tucty palebných stanovišť. Jakmile se křižník přiblížil, z kupolí přestaly tryskat paprsky. Na zasažené menší lodi bylo dál vidět pokračující výbuchy a plameny. V absolutním chladu vesmíru stanul křižník po boku zraněné kořisti.

Další tlumený výbuch otřásl lodí, ale pro Artoo Detoo ani pro Threepio to moc tlumeně neznělo. Otřesy jimi v úzké chodbě pohazovaly, jako by byly vyběhaným ložiskem ve starém motoru.

Kdo by se na ně podíval, usoudil by, že vysoký, člověku podobný stroj Threepio je tu pánem, kdežto podsaditý třínohý robot Artoo Detoo je jeho podřízený. Threepio by se takovému nápadu pohrdavě vysmál, byli si totiž ve všem rovni, s výjimkou pohyblivosti. V tomto ohledu byl Threepio nepochybně a nevyhnutelně ve výhodě.

Další výbuch zaduněl chodbou a zbavil Threepio rovnováhy. Jeho nižší průvodce byl na tom v takových okamžicích lépe, protože jeho zavalitý válcovitý trup měl nízké těžiště, dobře vyvážené na silných, klepetům podobných nohách.

Artoo Detoo pohlédl na Threepio, který se snažil zachytit na stěně chodby. Kolem jeho jediného oka záhadně poblikávala světélka. Menší robot zkoumal poškozený kryt svého přítele.

Jeho obvykle bronzově lesklý povrch pokrýval nános kovového a sklovitého prachu a na několika místech bylo vidět škrábance to vše byl důsledek těžkostí, v nichž se ocitla povstalecká loď, na jejíž palubě se nalézali.

Po posledním útoku se začalo ozývat táhlé hluboké dunění, které ani ten nejsilnější výbuch nestačil přehlušit. Pak bez jakéhokoli důvodu toto hluboké dunění ustalo a v pusté chodbě pak nebylo slyšet nic, než suchý praskot zkratovaných spínačů a prskání zmírajících obvodů. Pak se začaly ozývat další výbuchy, ale zněly už z větší vzdálenosti od chodby.

Threepio otočil svou oválnou, téměř lidskou hlavu na stranu.

Jeho kovové uši pozorně naslouchaly. Nepotřeboval napodobovat lidský postoj – naslouchající senzory jimiž byl Threepio vybaven působily ve všech směrech stejně – ale štíhlý robot byl tak naprogramován, aby co nejlépe zapadal do lidské společnosti. Toto naprogramování zahrnovalo i nápodobu lidské mimiky.

“Slyšel jsi to?” položil řečnickou otázku svému trpělivému společníkovi. Měl na mysli onen dunivý zvuk. “Vypnuli hlavní reaktor a motory.” V hlase měl právě tolik nedůvěry a starostí, jako kterýkoli člověk. Kovovou dlaní si třel šedavou skvrnu na boku, kde padající zlomené žebro trupu lodi poškodilo jeho bronzovou barvu. Threepio byl stroj značně marnivý a podobné věci ho trápily. “Šílenství! je to šílenství!” pomalu zavrtěl hlavou.

“Tentokrát nás to určitě zničí.”

Artoo Detoo na to nic neřekl. Svůj soudkovitý trup naklonil vzad, jeho silné nohy se vzepřely o podlahu. Metr vysoký robot se pohroužil do zkoumání stropu nad sebou. I přes to, že neměl hlavu, kterou by naklonil v gestu naslouchání jako jeho přítel, bylo to z jeho postoje jasné. Z jeho reproduktoru se ozvala série krátkých písknutí a bziknutí. I citlivé lidské ucho by to považovalo za pouhé poruchy. Pro Threepio to byla zřetelně formulovaná slova, tak zřetelná jako kdyby byli přímo propojeni.

“Ano, předpokládám, že motor museli zastavit,” připustil Threepio, “ale co teď budeme dělat? Nemůžeme sestoupit do atmosféry, protože náš hlavní stabilizátor je zničený. Nemohu věřit, že se jednoduše vzdáme.”

Na jednou se objevila malá skupina ozbrojených lidí, zbraně připravené. Jejich tváře byly poznamenané únavou stejně jako jejich uniformy a obklopovala je zvláštní aura lidí připravených zemřít.

Threepio se za nimi tiše díval, jak mizí za vzdáleným ohybem chodby, a pak opět pohlédl na Artoo Detoo. Menší robot se stále ještě nakláněl a naslouchal. Také Threepio se podíval nahoru protože věděl, že Artoo Detoo přece jen má lepší naslouchací receptory než on.

“Co je to, Artoo Detoo?” Odpověděl mu krátký příval hvizdů. V následujícím okamžiku už nebylo třeba vysoce citlivých cenzorů. Na další minutu nebo dvě v chodbě převládlo mrtvé ticho. Pak bylo někde nahoře slyšet tlumené “skříp, skříp”, jako když kočka škrábe na dveře. Tento podivný zvuk vyvolaly těžké kročeje a přetahování nějaké techniky kdesi nahoře na palubě.

Jakmile se ozvaly další tlumené výbuchy, Threepio zabručel.

“Prolomili se dovnitř někde nad námi. Tentokrát už kapitán neunikne.” Otočil se a pohlédl na Artoo Detoo. “Myslím, že bychom nejlépe…”

Zaúpění týraného kovu mu přerušilo řeč a oslepující jas zalil vzdálený konec chodby. Někde dole malý hlouček ozbrojených členů posádky, kteří tady před několika minutami proběhli, se utkal s útočníky.

Threepio odvrátil tvář a tudíž i své jemné fotoreceptory právě včas, aby se vyhnul úlomkům kovu, které letěly chodbou.

Na vzdáleném konci se ve stropě objevil otvor a z něho začaly na podlahu chodby odkapávat lesklé kovové tvary jako kuličky růžence. Oba roboti věděli, že žádný stroj nedokáže napodobit plynulost pohybů, s jakou se tyto tvary pohybovaly, aby zaujaly bojové postoje. Nový příchozí nebyly stroje, byli to lidé ve zbroji.

Jeden z nich se podíval na Treepio – ne, nikoli přímo na něho, jak si zpanikařený robot rychle uvědomil, ale kamsi mimo.

Postava pozvedla v obrněných rukách svou velikou pušku, ale už bylo pozdě. Paprsek prudkého světla ji zasáhl hlavu a poslal částečky zbroje, kostí a masa na všechny strany.

Polovina útočících císařských vojáků se zastavila a začala střílet do chodby – všichni mířili těsně kolem obou robotů. “Rychle, tudy,” poručil Threepio, rozhodnutý uniknout pryč od císařských.