Джордж Лукас - Hvězdné Války - Z Dobrodružství Luka Skywalkera

“Stane se, jak poroučíte, lorde Vadere,” přikývl kapitán. Oba muži přešli spojovacím tunelem do křižníku.

“To je ale proklaté místo!” Threepio se opatrně ohlédl do míst, kde ležel záchranný člun, napůl zabořený do písku. Jeho vnitřní gyroskopy se ještě neuklidnily po drsném přistání.

Přistání! Už samo užití toho slova nemístně lichotilo pilotnímu umění jeho nešikovného společníka. Naproti tomu mohl být rád, že se dostal dolů celý. Ovšem uvažoval, když se rozhlížel po nevlídné krajině – stále si ještě nebyl jist, zda neměli zůstat na polapené lodi. Na jedné straně viděl na obzoru vysoká pískovcová skaliska. Ve všech ostatních směrech nebylo nic, než nekonečné řady převalujících se přesypů, jako by to byly dlouhé žluté zuby, roztažené do délky mnoha kilometrů. Oceán písku přecházel do jasu oblohy tak neznatelně, že nebylo možno určit předěl. Obláček jemných částeček písku se vznášel nad jejich stopami, když odcházeli od člunu. Ten byl teď k nepotřebě, všechna jeho zařízení se rozbila. Žádný z obou robotů nebyl konstruován k pěšímu pohybu po terénu tohoto druhu, takže jen stěží postupovali po tak nestálém povrchu. “Jsme stvořeni k utrpení,” kňoural Threepio lítostivě. “Zatracená existence!” V pravé noze mu něco skřípalo. Škubl sebou. “Musím si odpočinout, nebo se rozpadnu na kusy. Moje vnitřnosti se ještě nevzpamatovaly z té havárie, které říkáš přistání.” Zastavil se, ne však Artoo Detoo.

Maličký automat opsal ostrý oblouk a pokračoval pomalu, ale jistě k nejbližšímu skalnímu výběžku. “Hej,” křikl Threepio.

Artoo Detoo si však jeho křiku nevšímal a pokračoval dál.

“Kam to sakra jdeš?” Teď se Artoo Detoo zastavil a zatímco se vyčerpaný Threepio potácel v jeho stopách, vyslal k němu elektronické vysvětlení. “Kdepak, tam nepůjdu,” prohlásil Threepio, když Artoo Detoo uzavřel svůj výklad. “Je tam moc kamení.” Ukázal směrem, kterým původně šli, podél skalního masivu. “Tahle cesta je mnohem snazší.” Kovovou rukou odmítavě zamával směrem ke skalám. “Proč si vlastně myslíš, že tam někdo bydlí?” Z hlouby Artoo Detoo se ozvalo dlouhé hvízdání.

“Nezkoušej na mě machrovat,” varoval ho Threepio “Tvých rozhodnutí mám tak dost.” Artoo Detoo jednou zapípal. “Dobře, ať je po tvém,” prohlásil Threepio pochmurně. “Do večera se zadřeš pískem, ty jeden krátkozraký nakřápnutý reaktore.”

Opovržlivě do jednotky Artoo Detoo strčil, tak že malý robot spadl po svahu duny. Zatím co se snažil dostat se zpátky na nohy, Threepio vyrazil k zastřenému zářivému obzoru. Podíval se přes rameno. “Ne aby ses pokoušel mě chytat a škemrat o pomoc. Nechám tě být!” Dole pod dunou se Artoo Detoo podařilo vzpřímit. Chvilku zůstal stát a pomocnou rukou si očistil své jediné elektronické oko. Pak ze sebe vyrazil elektronický kvikot, který do jisté míry odpovídal lidskému vyjádření hněvu. Otočil se a s tichým hukotem vyrazil k pískovcovým útesům, jako by se nic nebylo stalo. O několik hodin později se vyčerpaný Threepio plazil k vrcholku duny, o které doufal, že je ta poslední. Jeho vnitřní termostat byl přetížený a hrozilo nebezpečí, že se důsledkem horka vypne. Opodál se bělaly sloupy a pilíře čistého vápníku, kosti jakéhosi obrovitého zvířete – nepříliš slibné znamení. Když se dostal na vrchol Threepio se zadíval do dálky. Místo vytoužené zeleně lidské civilizace spatřil jen další tucty dun, stejných jak do tvaru, tak pohodlí byla jako ta, na níž stanul. Ty vzdálenější byly dokonce ještě vyšší než ta, kterou zdolal.

Threepio se otočil a pohlédl na teď už vzdálený skalní blok, který na tu dálku nebyl v horku příliš zřetelný. “Ty jeden nefungující trpaslíku,” zabručel. Ani teď nebyl ochoten připustit, že snad možná jednotka Artoo Detoo měla pravdu.

“Můžeš za to ty. Oklamal jsi mě, abych se vydal tímhle směrem. Ty ale na tom jistě nejsi líp.” I on dopadne špatně, když nepůjde dál. Vykročil a zaslechl, že mu něco skřípe v koleni.

Jal ho elektronický děs. Posadil se a začal si ze zapouzdřených kloubů vybírat písek. Mohl by pokračovat v započatém směru, uvažoval. Nebo by si mohl přiznat, že se mýlil a pokusil by se znovu dohonit Artoo Detoo. Žádná z obou možností mu nepřipadala přitažlivá. Byla tu ale třetí možnost.

Mohl si zde sednout a zářit ve slunečním úpalu, dokud se mu nezablokují klouby, nepřehřejí součástky a fotoreceptory, neshoří v ultrafialovém záření. Stane se dalším pomníkem zničující síly podvojné hvězdné soustavy, stejně jako onen obrovitý živočich, jehož pozůstatky právě nalezl. Receptory mi odcházejí, pomyslel si. Měl dojem, že v dálce se něco pohybuje. Nejspíš se to chvěje žhavý vzduch. Nepochybně to byl odlesk kovu a pohybovalo se to k němu. Byl najednou plný naděje. Nedbal na varování poškozené nohy, vstal a začal prudce mávat. Teď už jasně viděl, že je to vozidlo, třebaže nějakého neznámého typu. Ale bylo to vozidlo, a to znamenalo inteligenci a techniku. Ve svém rozrušení opomněl možnost, že by vozidlo nemuselo být lidského původu.

“Takže jsem vypnul šťávu, zhasnul forsáž a spadnul jsem daleko za Deaka,” zamával Luke divoce rukama a skočil. Kráčeli ve stínu podél elektrárny. Zevnitř se ozývaly zvuky zpracovávaného kovu. Fixer se zřejmě přidal ke svému robotickému pomocníkovi. “Byl jsem už tak blízko,” navázal Luke vzrušeně. “Jenže jsem se bál, že spálím mašinu. Už tak jsem tu rouru pěkně zhuntoval.” Při té vzpomínce se zamračil. “Strejda Owen hrozně zuřil. Vrčel na mě do konce sezóny.”

Špatná nálada Luka brzy opustila. “Měl jsi tam být Biggsi!”

“Neměl jsi do toho jít tak natvrdo,” mínil jeho přítel. “Je fakt, Luku, že jsi nejostřejší pilot na téhle straně Mos Eisley. Jenže tyhle mrňavý roury jsou prevíti. Na to, že to jsou suborbitální letadla, jsou moc rychlé, víc než je potřeba. Hraj si s nimi na žokeje a jednoho krásného dne – prásk!” Udeřil prudce pěstí do otevřené dlaně. “Nezbyde z tebe nic než mastný flek na stěně kanonu.”

“Podívejme, kdo to tu káže,” ozval se Luke. “Od té doby, co ses usadil na těch velkých automatických hvězdoletech, mluvíš skoro stejně jako strejda. Ve městě jsi změknul.” Naznačil úder, ale Biggs ho snadno odrazil a odpověděl protiútokem. Biggsova nonšalantní samolibost ustoupila čemusi vřelejšímu. “Ty kluku, stýskalo se mi po tobě.”

Lukovi bylo trapně a uhnul očima. “Od té doby, co jsi pryč, už to tu není jako dřív, Biggsi. Je to tu teď…”

Luke hledal správné slovo, a pak smutně řekl: “… tak klidné.” Pohled mu těkal po pustých, pískem pokrytých ulicích Anchorheadu. “Fakt, je to tu vždycky klidné.” Biggs zůstal klidný, tichý. Rozhlížel se. Byli tu sami. Všichni byli schovaní v poměrném chladu energostanice. Biggs se naklonil k Lukovi a když promluvil, byla v jeho hlase nezvyklá vážnost.

“Nevrátil jsem se, abych ti jenom řekl ahoj, Luku, nebo abych se tu na všechny vytahoval, protože jsem dokončil akademii.”

Zase to vypadalo, že váhá, nejistý sám sebou. Pak rychle pokračoval. jako by se chtěl zbavit možnosti vzít slovo zpátky. “Chci aby to někdo věděl. Rodičům to říct nemůžu.”

Luke na Biggse zíral. Dokázal jen polknout. “Co má kdo vědět? O čem to mluvíš?”

“Mluvím o tom, o čem se povídá v akademii – a na mnoha jiných místech. Hodně se o tom mluví. Získal jsem tam kamarády z jiných systémů. Jsme za jedno, pokud jde o to, jak se věci mají a…” Ztlumil spiklenecky hlas. “Jakmile se dostaneme do okrajových systémů, zmocníme se nějaké lodi a spojíme se s Aliancí.”