Джордж Лукас: Hvězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

Staří osadníci říkávali, že člověk si rychleji zničí oči, když se bude dívat přímo na slunci bičované planiny Tatooinu, než kdyby se díval do obou obrovských sluncí – tak silný byl pronikavý jas odražený těmito nekonečnými pustinami. Nicméně i přes tento jas život mohl existovat a v skutku existoval na těchto planinách, umístěných na dně kdysi vyschlých moří. Bylo to možné jen díky jedné věci: dodávkám vody.

Tatooine samotná poskytovala lidským potřebám jen část vody.

Atmosféra ji uvolňovala jen nerada. Bylo ji nutno z modré oblohy vylákat – vylákat, vynutit, uchvátit a dostat dolu na vyschlý povrch.

Dvě postavy, které se snažily získat tuto vlhkost, stály na svážném úbočí jedné z oněch nehostinných planin. Jedna z nich byla nehybná, kovová – písečný vaporátor, bezpečně zapuštěný do písku a ještě hlouběji do skály. Postava vedle něho byla podstatně živější, i když o nic méně ošlehaná sluncem.

Luke Skywalker dvojnásobně převyšoval věk deset let starého vaporátoru, ale byl ale mnohem méně odolný. V tuto chvíli polohlasitě spílal na adresu zaseknuté záklopky teplotního zařízení. Čas od času se uchýlil k nepříliš jemnému bušení pěstí, místo aby použil nějakého vhodnějšího nástroje. Ani jedna z obou metod nebyla příliš účinná. Lukovi bylo jasné, že mazadla v vaporátoru se vydala na cesty, aby k sobě přitáhla písek a přivábila jeho malé drsné částečky na svůj lesklý olejnatý úsměv. Utřel si pot z čela a na okamžik se protáhl.

Na mladém muži bylo nejzvláštnější jeho jméno. Prohlížel si stroj a lehký vánek si pohrával s jeho hustými vlasy a nabíranou bundou. Nemá smysl se hněvat, opakoval si. Je to jenom neinteligentní stroj.

Zatímco se Luke zabýval těmito úvahami objevila se třetí postava. Vynořila se zpoza vaporátoru a nešikovně šátrala po poškozeném dílu. Z šesti rukou robota typu Treadwell fungovaly jenom tři a ty vypadaly omšeleji, než holínky na Lukových nohou. Stroj se pohyboval trhaně.

Luke na něho smutně pohlédl a pak zvedl hlavu k obloze. Nikde nebyl ani náznak mráčku. Věděl, že to tak zůstane, dokud vaporátor neopraví. Chtěl se znovu pustit do práce, když koutkem oka zachytil kratičký, ale prudký světelný záblesk. Rychle odepnul od pracovního opasku pečlivě vyčištěný makrotriedr a zaměřil jeho čočky k nebi.

Díval se po několik dlouhých chvil a celou dobu si přál, aby tu měl pořádný teleskop místo takového kukátka. Při té podívané zapomněl na vaporátor, na horko a další denní povinnosti. Zaklapl triedr k opasku, otočil se a spěchal k spíderu. Na půl cestě k vozidlu si vzpomněl na svého společníka.

“Hoď sebou,” křikl netrpělivě. “Na co čekáš? Vlez si do káry.” Treadwell k němu vyrazil, pak zaváhal a jal se opisovat úzký kruh. Ze všech kloubů se mu kouřilo. Luke na něho zakřičel další povely, ale nakonec toho znechuceně nechal, protože si uvědomil, že Treadwellův zájem by vzbudil ničím jiným než slovy.

Luke chvilku váhal než se tu rozhodl stroj nechat, ale nakonec sám sebe přesvědčil, že jeho hlavní součásti jsou odepsané. Skočil tedy do landspíderu. Nedávno opravený repulzní kluzák se varovně naklonil k jedné straně, dokud Luke nerozložil rovnoměrně svou váhu a neuvelebil se u řízení. Malokapacitní osobák stabilizoval výšku kousek nad povrchem a kolébal se jako loď na volném moři. Luke zamířil rovnou ke vzdálenému městu Anchorheadu.

Za jeho zády dále stoupal k nebesům ubohý proužek temného dýmu, který vycházel z hořícího robota. Až se Luke vrátí, už tu nebude. V divokých pustinách Tatooinu se potulovali požírači kovu a masa.

Kovové i kamenné struktury bělostně zářící ve svitu podvojných sluncí Tatoo I. a II. se k sobě těsně tulily, aby se vzájemně chránily i aby si dělaly společnost. Tvořily jádro rozsáhlé zemědělské komunity Anchorheadu.

V tuto chvíli byly prašné nedlážděné ulice vylidněné. Písečné mušky líně bzikaly v popraskaných okapech kamenných budov. Někde zaštěkal pes a dokud se na ulici neobjevila jakási babka, spěchající na druhou stranu, byla to jediná známka, že tu někdo žije. Stará žena měla kolem sebe těsně omotaný protislunečný kovový šátek.

Něco ji přimělo aby vzhlédla. Zamžourala unavenýma očima do dálky. Zpoza vzdáleného rohu se objevil zářivý hranatý objekt a ozval se burácivý zvuk. Obrátila zrak a spatřila vozidlo, které mířilo rovnou k ní, aniž by dávalo najevo, že hodlá změnit dráhu. Musela si pospíšit, aby mu uhnula z cesty.

Hněvivě mávala a hrozila pěstičkou za spíderem a snažila se překřiknout jeho hluk: “Vy jedni rošťáci, nikdy se nenaučíte jezdit pomaleji!”

Luke ji ale zahlédl, ale rozhodně ji neslyšel. V každém případě byla jeho pozornost upřena jinam. Na konec zastavil před nízkou dlouhou stanicí z betonu. Na střeše a po stranách měla roztodivné spirály a tyče. Podél stanice byly naváté vlny jemného žlutého písku. Nikdo se nenamáhal s uklízením. Nemělo by to cenu. Nazítří by tu byly zase.

Luke zabušil na postraní dveře: “Hej!” U zanedbaného kontrolního panelu stanice si hověl ospalý mladý muž v montérkách. Chránil si pleť před spálením slunečním olejem. Stejně byla chráněna i pleť dívky, která mu seděla na klíně, a že té pleti bylo k vidění opravdu hodně.

“Hej, vy tam!” Zakřičel znovu Luke, když svým prvním výkřikem nevyvolal nic než ozvěnu. Běžel k dílnám na druhé straně stanice, zatímco na půl probuzený mechanik si přejel rukou po tváři a zamumlal: “Co je to za mladého cvoka, co tu řve?”

Dívka na jeho klíně se rozkošnicky protáhla. Její značně obnošené šaty se roztáhly do všelijakých zajímavých tvarů. “Ale,” zazívala, “to se zase nejspíš Wormie vydal na válečnou stezku.”

Luke vpadl do místnosti. Deak s Windym vzhlédli od počítačového kulečníku. Měli na sobě totéž jako Luke, jenomže jejich šaty lépe padly a byly méně obnošené. Všichni tři mládenci se nápadně lišili od statného, pohledného hráče na druhé straně stolu. Počínaje pečlivě střiženým účesem a nažehlenou uniformou konče vyjímal se v místnosti jako vlčí mák v obilí. Za zády těch tří hučel opravárenský robot, který trpělivě pracoval na pokaženém dílu zařízení stanice.

“Dejte se do figury, kluci,” křičel Luke vzrušeně. Pak si všiml staršího muže v uniformě. Upřel na něho udiveně oči. Předmět jeho zájmu ho okamžitě poznal. “Biggs!” Muž se napůl usmál. “Ahoj, Luku.” Pak se srdečně objali. Luke nakonec odstoupil a nepokrytě obdivoval jeho uniformu. “Nevěděl jsem, že jsi tady. Kdy ses vrátil?”

Srdečnost Biggsova hlasu měla nádech strojenosti. “Teprve před chvílí. Chtěl jsem tě překvapit, divochu.” Kývl po místnosti. “Myslel sem, že tě najdu tady s těmi flamendry.”

Deak s Windym se usmáli: “Určitě jsem nečekal, že budeš někde venku pracovat.” Srdečně se rozesmál. Jenom málo lidí dokázalo jeho smíchu odolat.

“Akademie tě moc nezměnila,” poznamenal Luke. “Vrátil ses ale brzy.” Tvářil se stále starostlivěji. “Poslyš, co se stalo, nedostal si místo?”

Na Biggsovi, který stále hleděl kamsi stranou, bylo cosi neupřímného. “Jasně že dostal. Zrovna minulý týden jsem podepsal smlouvu na nákladním Rand Ecliptiku. První důstojník Biggs Darklighter k vašim službám.” Zasalutoval, napůl vážně, napůl legračně a pak se zase usmál. I tentokrát bylo v jeho úsměvu něco znepokojivého. “Přišel jsem se naposled podívat na balíky, co nikdy neodlepí paty od země.” Zasmáli se všichni, ale Luke si vzpomněl, co ho sem v takovém spěchu přivedlo.