Джордж Лукас: Hvězdné Války: Z Dobrodružství Luka Skywalkera

Důstojník konečně odpověděl sotva slyšitelným přerývaným šepotem: “Ví to jenom… velitel.”

“Na této lodi je znak systému Alderaan,” zavrčel Vader a přiblížil k němu svoji přízračnou masku. “Je na palubě někdo z královské rodiny? Koho vezete?”

Ještě více stiskl své silné prsty a důstojník sebou zmítal čím dál zoufaleji. Zasípěl svá poslední slova, ale nebylo jim rozumět.

Vader nebyl spokojen. Přestože tělo znehybnělo s příšernou a nepochybnou konečností, dál tiskl ruku, až se ozvalo děsivý zvuk praskání kosti, podobný cvakání psích pazourů po plastiku. Konečně Vader odhodil se znechuceným zafuněním až na protější stěnu tělo mrtvého muže připomínající loutku. Několik císařských vojáků muselo v poslední chvíli uhnout, aby je tato hrozná střela nezasáhla.

Obrovité těleso se neočekávaně otočilo a císařští důstojníci strnuli, když na ně Vader upřel svůj zlověstný zrak. “Začněte tuhle loď trhat kus po kusu, díl po dílu, dokud ty pásky nenajdete. Pokud jsou tu cestující, chci je živé.” Chvilku čekal a pak dodal: “Rychle!”

Důstojníci a vojáci div o sebe nezakopávali, jak odsud spěchali nejen proto, aby splnili Vaderovy rozkazy, ale prostě aby byli pryč od jeho zlověstné přítomnosti.

Artoo Detoo se konečně zastavil v prázdné chodbě, kde nebylo stopy po kouři a známkách bitvy. Ustaraný, zmatený Threepio přispěchal za ním.

“Táhneš nás přes polovinu lodi… kvůli čemu?” Umlkl a nevěřícně hleděl na podsaditého robota, který pozvedl jednu ze svých klepetovitých končetin a uchopil pečeť na poklopu záchranného člunu. Okamžitě se rozsvítilo varovné červené světlo a chodbou zaznělo hluboké houkání.

Threepio se divoce rozhlédl kolem sebe, ale chodba byla i nadále prázdná. Když se podíval zpátky, Artoo Detoo se už hrnul do stísněného prostoru člunu. Byl právě tak velký, aby pojmul několik lidí, ale nebyl uzpůsoben na to, aby poskytl útulek mechanikům. Artoo Detoo měl zřejmě potíže, aby se do toho nepatrného prostoru dostal.

“Hej,” zavolal užaslý Threepio naléhavě, “sem nemáš přístup! Je to vyhraženo jenom pro lidi. Nezbývá nám nic jiného, než přesvědčit císařské, že nás povstalci nepřeprogramovali a že máme příliš velkou cenu na to, aby nás zničili, ale když tě někdo uvidí, nezbude nám žádná šance. Vylez ven.”

Artoo Detoo se nějak podařilo vtisknout své tělo před miniaturní kontrolní panel. Poněkud své tělo naklonil a vyslal ke svému nerozhodnému společníkovi proud hlasitých hvizdů a pípnutí.

Threepio naslouchal. Nedokázal mrkat, ale uměl vyvolat dojem, že to dělá. “Poslání… jaké poslání? O čem to mluvíš? Vypadá to, že nemáš v mozku už žádný logický terminál. Ne, už žádné dobrodružství. Zkusím to s císařskými – a za tebou nepůjdu.” Jednotka Artoo Detoo odpověděla hněvivým elektronickým zabzučením.

“Mě nebudeš nadávat, že jsem bláznivý filozof,” odsekl Threepio, “ty jeden váhově předimenzovaný a informačně nezálohovaný sude vazelíny!”

Threepio snoval další vylepšení této charakteristiky, když ho exploze odmrštila na protější stěnu chodby. Z úzkého bočního výstupu vyletěl prach a úlomky kovu a následovala série výbuchů. Z obnažené vnitřní zdi hladově vyskakovaly plameny a odrážely se od plátů vyleštěného povrchu Threepio.

Štíhlý robot zašeptal cosi elektronického, co odpovídá odevzdání duše neznámému, a hupnul do záchranného člunu. “Budu toho litovat,” zašeptal už slyšitelněji, zatímco Artoo Detoo aktivoval za jeho zády bezpečnostní dveře. Menší robot zapnul sérii spínačů, zaklapl kryt a stiskl v určitém pořadí tři tlačítka. Záchranný člun opustil s burácením výmetných náloží zmrzačenou loď.

Kapitánovi císařského křižníku se značně ulevilo, když se z komunikátoru dozvěděl, že na povstalecké lodi byla vyčištěna poslední hnízda odporu. S potěšením poslouchal hlášení, co se děje na zajatém plavidle, když mu zavolal jeden z jeho velících dělových důstojníků. Kapitán se přepojil na jeho stanoviště a v kulaté obrazovce spatřil maličký bod, který odpadával kamsi dolu k drsnému světu, který byl pod nimi.

“Vyletěl další člun, pane. Instrukce?” Důstojníkova ruka visela nad baterií komputerizované energie. Spoléhaje na svoji palebnou sílu a na to, že vše má pod svou naprostou kontrolou, kapitán nečekaně pohlédl na přístroje monitorující záchranný člun. Nebylo na nich nic vidět.

“Nestřílejte, poručíku Hijo. Podle přístrojů na palubě není nic živého. Výpustný mechanismus člunu se zkratoval nebo dostal špatné instrukce. Nemrhejte energií.” Odvrátil se a s uspokojením poslouchal hlášení o zajatcích a materiálu zabaveném na povstalecké lodi.

Záře explodujících panelů a vybuchujících obvodů se divoce odrážela na zbroji člena přepadového oddílu, který první pronikl do chodby. Už se chtěl otočit a zavolat na ostatní, aby ho následovali, když si všiml, že po straně se něco pohnulo. Zdálo se, že se někdo krčí v malém temném výklenku.

Držel svoji pistol napřaženou a opatrně postupoval a upíral do podezřelého prostoru zrak.

V prostoru se krčila malá, třesoucí se postava v bílém oděvu a třeštila na něho oči. Uvědomil si, že stojí před mladou ženou a že její popis odpovídá osobě, na které má Temný pán největší zájem. Voják se usmál pod svou celohlavovou přilbou. Bylo to pro něho šťastné shledání. Dostane odměnu.

Ve své přilbě otočil trochu hlavu k maličkému mikrofonu.

“Našel jsem ji,” sdělil těm, kteří byli za ním. “Připravte se na…” Nikdy nedokončil větu, právě tak jako se nikdy nedočkal vytoužené odměny. Jakmile odvrátil pozornost od dívky ke svému komunikátoru, přestala se s udivující rychlostí třást. Objevila se energetická pistole, kterou dosud skrývala za zády a dívka vyrazila z úkrytu.

Voják, který měl tu smůlu, že ji viděl první, padl na zem hlavu proměněnou ve změť rozdrcených kostí a kovu. Stejný osud potkal muže, který za ním přispěchal jako druhý. Pak se dívčina boku dotkl jasně zelený paprsek energetického pole.

Okamžitě upadla na podlahu. Pistoli stále ještě svírala ve své malé dlani.

Postavy v kovové zbroji se shromáždily kolem ní. Muž se znaky poddůstojníka na paži ji obrátil na záda. Zkušeným zrakem se zadíval na paralyzovanou postavu.

“Bude v pořádku,” řekl konečně, když vzhlédl na své podřízené. “Zavolejte lorda Vadera.”

Strnulý Threepio se díval úzkým průzorem záchranného člunu, jak je začíná pohlcovat žhavé žluté oko Tatooinu. Uvědomoval si, že kdesi za nimi se propadají do nekonečna zmrzačená loď a císařský křižník.

Byl spokojený. Pokud přistanou nedaleko civilizovaného města, bude hledat elegantní zaměstnání v příjemné božíhodové atmosféře, jak lépe odpovídá jeho postavení a výcviku.

Posledních pár měsíců přineslo příliš mnoho vzrušení a nepředvídatelností, než stroj dokáže snést.

Zdálo se ale, že Artoo Detoo zachází s řídícím panelem záchranné lodi jaksi zkusmo, takže vyhlídky byly na vše možné, ne však na hladké přistání. Threepio starostlivě pohlížel na svého podsaditého společníka. “Určitě umíš tuhle věc pilotovat?” Artoo Detoo odpověděl jakýmsi nerozluštitelným hvizdotem, který nikterak nerozptýlil zkormoucený stav robotovi mysli.