Джеймс Кан: Hvězdné Války: Návrat Jediho

Luke také zavrtěl hlavou – aby otci řekl, že je to v pořádku, aby zahnal starcův stud, aby mu řekl, že teď na ničem nezáleží. A zároveň záleží na všem – ale nemohl mluvit.

Vader znovu promluvil, tentokrát ještě slaběji – skoro neslyšně. „Jdi, synu. Nechej mě tady.“

Po tomhle Luke našel hlas. „Ne. Půjdeš se mnou. Nenechám tě tady. Musím tě zachránit.“

„To už jsi udělal, Luku,“ zašeptal. Na krátko zatoužil, aby se setkal s Yodou, poděkoval starému Jedimu za výcvik, který Lukovi poskytl… ale teď už možná brzy s Yodou bude, v té éterické jednotě síly. A také s Obi-Wanem.

„Otče, neopustím tě,“ protestoval Luke. Exploze vážně otřásaly dokem, celá jedna stěna se zřítila, strop praskal. Z nedaleké plynové trysky vyšlehl modrý plamen hořícího plynu. Přímo pod ním se začala tavit podlaha.

Vader si Luka přitáhl těsně k sobě a promluvil mu do ucha. „Luku, měl jsi pravdu… měl jsi pravdu, pokud jde o mě… Řekni své sestře…, že jsi měl pravdu.“

Potom zavřel oči a Darth Vader – Anakin Skywalker – zemřel.

V zadní části doku došlo k mohutnému výbuchu, který Luka srazil na zem. Pomalu vstal; a jako automat se potácel k poslednímu raketoplánu, který tu zůstal.

Millennium Falcon dál uháněl křivolakými cestami labyrintu energetických kanálů a prodíral se stále blíž k jádru gigantické koule – hlavnímu reaktoru. Povstalecké křižníky nepřestávaly shazovat bomby na nechráněnou, nedokončenou část Hvězdy smrti, a každý zásah působil citelné otřesy po celé mohutné stanici, které měly za následek další katastrofy.

Velitel Jerjerrod seděl hluboce zamyšlen v kontrolním středisku Hvězdy smrti a pozoroval, jak se všechno kolem něj hroutí. Polovina jeho posádky byla mrtvá, raněná nebo na útěku – tam, kde doufali, že najdou úkryt, vládl zmatek, pokud ne přímo šílenství. Ostatní bezcílně bloumali nebo nadávali nepřátelským lodím, nebo stříleli ze všech děl na všechny sektory, nebo řvali rozkazy, nebo se zoufale zaměřovali na svůj jediný úkol, jako by je to mohlo zachránit. Nebo, podobně jako Jerjerrod, jenom přemýšleli.

Nemohl přijít na to, co udělal špatně. Byl přece trpělivý, byl loajální, byl chytrý, byl tvrdý. Byl velitelem největší bitevní stanice, jaká kdy byla postavena. Nebo aspoň skoro postavena. Teď povstaleckou Alianci nenáviděl, byla to dětinská nenávist, bezuzdná. Kdysi ji měl rád – byla pro něho malým chlapečkem, kterého mohl ztlouct, rozzuřené mládě, které mohl týrat. Ale chlapeček vyrostl; naučil se, jak se účinně bránit. Přetrhl svoje pouta.

Jerrjerod ho nenáviděl.

Zdálo se však, že v téhle chvíli s tím může dělat jen málo. Mohl by, samozřejmě, zničit Endor – mohl by to udělat. Byl to nepatrný čin, přímo almužna – zpopelnit něco živého a zeleného jenom kvůli zvrácenému, zlovolnému potěšení ze zbytečného ničení. Nepatrný čin, ale zahřeje u srdce.

Přiběhl k němu pobočník. „Blíží se povstalecká flotila, pane.“

„Soustřeďte do toho sektoru veškerou palbu,“ odpověděl vyděšeně. Konzole na vzdálené stěně začala hořet.

„Stíhačky ve struktuře jsou mimo dosah našich obranných systémů, veliteli. Neměli bychom –“

„Zaplavte sektory 304 a 138. To by je mělo zastavit.“ Zvedl na pobočníka obočí.

Pobočníkovi to nedávalo příliš smysl, důvodně pochyboval, jestli velitel dobře chápe situaci. „Ale pane…“

„Jaký je rotační faktor vzhledem k dostřelu na Endor?“

Pobočník zkontroloval počítačovou obrazovku. „Cíl měsíc je nula celá, nula dva, pane. Veliteli, flotila –“

„Zrychlete rotaci, dokud nebude měsíc na dosah, a pak na můj povel zahájíte palbu.“

„Ano, pane.“ Pobočník stiskl řadu spínačů. „Zrychlujeme rotaci, pane. Cíl měsíc nula celá, nula jedna, pane. Šedesát vteřin, než budeme na dostřel. Pane, sbohem, pane.“ Pobočník zasalutoval, přistrčil odpalovací spínač Jerjerrodovi do ruky a vyběhl ze dveří, zatímco kontrolním střediskem otřásla další exploze.

Jerjerrod se na průzor klidně usmíval. Ze stínu Hvězdy smrti začínal vyplouvat Endor. Jerjerrod v ruce laskal odpalovací spínač. Cíl měsíc nula celá, nula nula pět. Ve vedlejší místnosti se zvedl řev. Třicet vteřin do zahájení palby.

Lando letěl k cíli šachtou k hlavnímu reaktoru. Z ostatních zůstal jenom Wedge, který letěl před ním, a Zlatý, který se držel těsně za ním. V patách stále měli několik stíhaček TIE.

Tady blízko středu byly zákruty široké sotva pro dva letouny, a při té rychlosti, kterou se Lando řítil, museli ostře zatáčet každých pět nebo deset vteřin. Další císařský tryskáč se roztříštil o stěnu; druhý sestřelil Zlatého. Zbývali dva.

Landovi střelci na zádi nutili zbývající stíhačky TIE v úzkém prostoru poskakovat, dokud nebyla na dohled šachta hlavního reaktoru. Nikdy neviděli tak děsivý reaktor.

„Je moc velký, Zlatý veliteli,“ zaječel Wedge. „Moje protonová torpéda ho ani neškrábnou.“

„Zaměř se na energetický regulátor na severní věži,“ nařídil Lando. „Já si vezmu na starost hlavní reaktor. Vezeme třaskavé střely – měly by pláštěm proniknout. Ale jakmile je vypustím, nebudeme mít moc času, abychom se odsud vymotali.“

„Už jsem na cestě,“ vykřikl Wedge. Odpálil svoje torpéda s corelliánským válečným pokřikem, zasáhl obě strany severní věže a vzápětí se od Landa oddělil a zrychlil.

Falcon čekal ještě tři nebezpečné vteřiny, a pak s mohutným rachotem odpálil třaskavé střely. V příští vteřině nastal výbuch, příliš jasný, než aby bylo možné vidět, co se stalo. A pak se začal celý reaktor hroutit. „Přímý zásah!“ zakřičel Lando. „Teď to bude ostré.“ Šachta nad ním se už propadala a připomínala tunel. Falcon manévroval křivolakou výpustí přes ohňové stěny a hroutícími se šachtami, a stále se nořil do dalších a dalších explozí.

Wedge vyletěl na povrch rychlostí blízkou světelné, obkroužil přivrácenou stranu Endoru a zamířil do volného vesmíru, mělkým obloukem zpomaloval, a pak se vracel do bezpečí na měsíci.

O chvíli později Luke v nestabilním císařském raketoplánu unikl z hlavního doku právě v okamžiku, kdy se sekce začala naprosto rozpadat. Jeho rozkymácené plavidlo také zamířilo do nedalekého zeleného útočiště.

A nakonec ze srdce toho strašného požáru vylétl jako střela Millennium Falcon a zamířil k Endoru, právě včas, než Hvězda smrti v oslepujícím záblesku padla do zapomnění, podobná planoucí supernově.

V údolíčku zarostlém kapradím Han právě ovazoval Leinu zraněnou ruku, když Hvězda smrti vybuchla. Upoutala pozornost všech, ať byli kdokoli – Ewoků, zajatých těžkooděnců, povstaleckých vojáků – všichni sledovali tento poslední, bouřlivý záblesk sebezničující exploze, který ozářil večerní nebe. Povstalci propukli v jásot.

Leia se dotkla Hanovy tváře. Sklonil se k ní a políbil ji; pak se znovu posadil a díval se, jak se její oči upírají na hvězdné nebe.

„No tak,“ vyrušil ji. „Vsadím se, že Luke se odtamtud dostal dřív, než to bouchlo.“

Přikývla. „Ano. Cítím to.“ Prostřednictvím síly pocítila dotek živé bratrovy přítomnosti. Vyslala mu svoje nitro vstříc, aby ten dotek opětovala, aby Luka ujistila, že je v pořádku. Všechno bylo v pořádku.

Han se na ni díval a cítil hlubokou, zvláštní lásku. Protože byla zvláštní ženou. Princeznou nejen podle titulu, ale i srdcem. Obdivoval, jak je statečná, a přitom tak křehká. Kdysi chtěl pro sebe všechno, co mohl chtít, protože to chtěl. Teď chtěl všechno pro ni. Všechno pro ni. A teď viděl, že to, po čem velmi touží, je Luke.