Джеймс Кан - Hvězdné Války - Návrat Jediho

„Nemůžeš se schovávat věčně, Luku.“

„Budeš muset přijít sem a dostat mě,“ odpověděl hlas, který neměl tělo.

„Tu výhodu ti neposkytnu tak snadno.“ Vader cítil, že jeho záměry se stále více zakalují, nahlodány rozporem; čisté zlo v něm začínalo ustupovat. Ten chlapec byl opravdu chytrý – Vader věděl, že teď se musí pohybovat s největší opatrností.

„Nechci žádnou výhodu, otče. Nebudu s tebou bojovat. Tady… vezmi si mou zbraň.“ Luke věděl velmi dobře, že tohle může být jeho konec, ale ať tedy je. Nebude používat k boji s Temnotou zase Temnotu. Možná nakonec zbude na Leiu, aby pokračovala bez něho v boji. Možná přijde na něco, co on neví; možná dokáže najít cestu. Ale Luke teď viděl jenom dvě cesty, a jedna z nich vedla do Temnoty; a druhá ne.

Luke položil světelný meč na zem a kutálel ho k Vaderovi. Zastavil se na půl cesty mezi nimi, kde byl snížený strop. Temný pán natáhl ruku – Lukův meč do ní skočil. Zastrčil si ho za pás a potom s pochmurnou váhavostí vstoupil do stínu.

Nacházel v Lukovi další pocity, další víry pochybností. Soucit, lítost, odevzdanost. Stíny bolesti. Ale to všechno se nevztahovalo přímo k Vaderovi. K někomu jinému, k… Endoru. Á, to bylo ono – na Posvátném měsíci brzo zemřou jeho přátelé. Luke se brzy něco naučí: přátelství je na temné straně odlišné. Dokonale odlišné.

„Přidej se na temnou stranu, Luku,“ naléhal. „Je to jediná cesta, jak můžeš zachránit svoje přátele. Ano, myšlenky tě zrazují, synu. Tvoje city k nim jsou silné, zvlášť k –“

Vader se zarazil. Cosi ucítil.

Luke ustoupil dál do stínů. Snažil se schovat, ale nemohl nijak schovat to, co mu zaplňovalo mysl – Leinu bolest. Její utrpení se v něm rozkřičelo a jeho duše naříkala s ní. Snažil se křik umlčet, utlumit, ale nářek byl hlasitý a nemohl ho zadržet, nemohl se ho zbavit, musel ho hýčkat, upokojit ho.

A do tohoto soukromí vtrhlo Vaderovo vědomí.

„Ne!“ vykřikl Luke.

Vader nevěřil. „Sestra? Sestra!“ zaburácel. „Tvoje pocity zradily teď také ji… Dvojčata!“ řval vítězně. „Obi-Wan byl moudrý, když ji schoval, ale teď je jeho porážka dokonalá.“ Luke viděl jeho úsměv i přes masku, přes stíny, přes celou říši Temnoty. „Jestli se nedáš na Temnou stranu ty, možná to udělá ona.“

To byl pro Luka rozhodující okamžik. Protože Leia byla pro všechny poslední nehasnoucí nadějí. Jestli Vader obrátí své znetvořené, scestné touhy k ní…

„Nikdy!“ vykřikl. Jeho světelný meč vyletěl z Vaderova opasku, padl mu přímo do ruky a zároveň se zažehl.

Vyrazil proti otci se zuřivostí, jakou dosud nepoznal. Ani Vader. Gladiátoři se zuřivě bili, z jejich zářivých zbraní při nárazech odletovaly jiskry, ale brzy bylo vidět, že Luke má převahu. A že jí využívá. Meče se zaklesly, tělo na tělo. Když Luke donutil Vadera ustoupit, aby se ze sevření vyprostil, Temný pán se v tom těsném prostoru udeřil hlavou o traverzu. Odpotácel se ještě dál, až se dostal mimo oblast s nízkým stropem. Luke ho tvrdě pronásledoval.

Úder za úderem Luke nutil Vadera ustupovat – až na můstek, který se klenul nad rozlehlou, zdánlivě bezednou šachtou, která vedla k energetickému jádru. Rány Lukova meče se na Vadera sypaly jako výčitky, jako výkřiky, jako zlomky nenávisti.

Temný pán byl sražen na kolena. Pozvedl čepel, aby zadržel ještě jeden výpad – a Luke odsekl Vaderovu pravici v zápěstí.

Ruka se s řinčením kutálela pryč, za ní kousky kovu, drátů a elektroniky, a Vaderův světelný meč přepadl přes okraj plošiny do nekonečné šachty.

Luke hleděl na otcovu škubající se, odřezanou, mechanickou ruku – a pak se podíval na svou mechanickou součást v černé rukavici – a najednou si uvědomil, jak velice se začal podobat svému otci. Podobá se muži, kterého nenáviděl.

Třásl se, stál nad Vaderem, špičku žhnoucí čepele na hrdle Temného pána. Chtěl zničit tenhle výplod Temnoty, tu věc, která byla kdysi jeho otcem, tu věc, která byla… on sám.

Najednou tu byl císař, díval se na ně a zalykal se neovladatelným radostným pokřikem: „Dobře! Zab ho! Díky nenávisti jsi mocný! Teď naplň svůj osud a zaujmi místo svého otce po mém boku!“

Luke se díval na svého otce, pak se podíval na císaře, a znovu na otce. Tohle byla Temnota – a on přece nenáviděl Temnotu. Nikoli svého otce, dokonce ani císaře. Ale v nich byla Temnota. V nich a v něm samém.

A jediný způsob, jak zničit Temnotu, bylo přestat se jí poddávat. Navždycky. Najednou stál vzpřímený a učinil rozhodnutí, ke kterému se celý život připravoval.

Odhodil svůj světelný meč. „Nikdy! Nikdy nepřejdu na temnou stranu! Prohrál jsi, Palpatine. Jsem Jedi, jako byl můj otec přede mnou.“

Císařovo jásání se proměnilo v bezhlavý vztek. „Jak chceš, Jedi. Jestli se neobrátíš, budeš zničen.“

Palpatin pozvedl svoje pavouci paže směrem k Lukovi; z prstů mu vytryskly oslepující bílé výboje energie, šlehly přes místnost jako čarovné blesky a projely chlapcovými vnitřnostmi, aby mohly zajet do země. Mladý Jedi byl okamžitě omráčen a svíjel se bolestí – nikdy neslyšel o takové moci, o takové zvrácené podobě síly, dokud ji sám nezakusil.

Ale pokud tu moc dodávala síla, pak ji může síla odvrátit. Luke pozvedl paže, aby blesky odvrátil. Zpočátku byl úspěšný – blesky se od něj odrážely a neškodně práskaly do stěn. Ale brzy výboje začaly pršet s takovou rychlostí a silou, křižovaly se nad ním i v něm, až se mohl pod nimi už jenom choulit, zmítaný bolestí, a kolena se mu podlamovala, moc se ztrácela.

Vader se plazil jako raněné zvíře po bok svému císaři.

Na Endoru pokračovala bitva o bunkr. Těžkooděnci nepřestávali útočit důmyslnými zbraněmi, zatímco malí chlupatí bojovníci tloukli vojáky po hlavách palicemi, kolosy shazovali pomocí klád a sítí z lián, spídry chytali do liánových las nebo do pastí.

Shazovali na nepřátele celé stromy. Vykopávali jámy, které zakrývali větvemi, a pak se nechali honit kolosy, dokud ty neohrabané obrněné stroje nevlákali do jam. Začali kutálet kameny. Přehradili blízký potok a pak hráz uvolnili, takže spláchli hrst vojáků a dva kolosy. Vždycky se spojili do jedné skupiny a pak se rozprchli. Skákali z větví na kolosy a nalévali do hlavní hořlavý ještěrčí tuk. Používali nože, kopí, praky a vydávali válečný pokřik, aby nepřítele zastrašili a zaseli v jeho řadách zmatek. Byli to strašliví protivníci.

Jejich příklad přiměl i Chewieho, aby byl statečnější, než původně chtěl. Vrhání las a rozkřapáváni hlav ho začalo tak bavit, že skoro zapomněl na svou laserovou pistoli.

V jedné chvíli se zhoupl na střechu kolosu, v patách mu byl Teebo a Wicket. Se zaduněním přistáli na vršku toho kolébavého vynálezu, a jak se snažili na něm udržet, dělali strašný rámus, takže jeden z vojáků uvnitř otevřel horní poklop, aby se podíval, co se děje. Než stačil vystřelit, Chewie ho vytáhl ven a praštil jím na zem – Wicket a Teebo okamžitě poklopem prolezli a zneškodnili dalšího vojáka.

Ewokové řídili císařský kolos podobným způsobem jako spídry – strašně, ale s nadšením. Chewie několikrát málem shora spadl, ale ani zuřivý štěkot dolů do kokpitu neměl zvláštní účinek – Ewokové se jenom chichotali, kvíkali a kodrcali se v tomhle novém spídru.

Chewie slezl dovnitř. Trvalo mu půl minuty, než řízení zvládl – císařská technologie byla poměrně standardní. A pak se metodicky začal přibližovat k jednomu nic netušícímu kolosu po druhém, a rozmetal je na prach. Nepřítel většinou neměl ani ponětí, co se děje.