Джеймс Кан - Hvězdné Války - Návrat Jediho

Paploo mezitím kličkoval mezi stromy, dařilo se mu to spíš šťastnou náhodou, než že by uměl řídit. Jel poměrně malou rychlostí na to, co stroj dovedl – ale Paploo byl úplně omámený rychlostí a vzrušením. Bylo to děsivé; ale líbilo se mu to. O téhle jízdě bude vypravovat až do konce života, a pak jeho děti to budou vyprávět svým dětem, a s každou generací se zvýší rychlost.

Ale teď už se k němu císařští vojáci dostávali na dohled. Když po něm o chvíli později začali pálit laserovými výboji, rozhodl se, že už si užil dost. Když obkroužil další strom a dostal se na chvíli z dohledu, popadl liánu a zhoupl se do větví. O několik vteřin později se tři vojáci prohnali pod ním a zvyšovali tempo pronásledování až na samu hranici možností. Strašně ho to rozchechtalo.

U bunkru byli právě hotoví s posledním vojákem.

Složil ho Chewbacca, svázali ho, svlékli z uniformy a teď ho další dva členové přepadové čety odnášeli do lesa. Zbytek čety se potichu v rozestupech plížil ke vchodu.

Han stál u dveří a zkoušel na digitálním kontrolním panelu bunkru ukradený kód. S vrozenou rychlostí zmáčkl řadu knoflíků. Dveře se tiše otevřely.

Leia nakoukla dovnitř. Žádná známka života. Pokynula ostatním a vstoupila do bunkru. Han a Chewie jí byli v patách. Brzy byla celá skupina namačkaná v jinak prázdném ocelovém koridoru, jednoho svého člena, převlečeného do císařské uniformy, nechali venku, aby hlídal. Han zmáčkl sérii knoflíků na vnitřním panelu a dveře se za nimi zavřely.

Leia si nakrátko vzpomněla na Luka – doufala, že dokáže zdržet Vadera aspoň tak dlouho, aby mohla zničit generátor štítu; a ještě vroucněji doufala, že se tomu setkání dokázal vyhnout. Bála se totiž, že z nich dvou je silnější Vader.

Kradla se v čele ostatních dál do tmavého, špatně osvětleného tunelu.

Vaderův raketoplán se usadil v dokovacím prostoru Hvězdy smrti jako černý bezkřídlý mrchožrout, jako hmyz patřící do noční můry. Z čenichu toho netvora se vynořil Luke a Temný pán s malou eskortou těžkooděnců, a rychle kráčeli rozlehlým přístavem k výtahu do císařovy věže.

Tam je očekávali královští gardisté, kteří stáli po stranách šachty a koupali se v karmínové záři. Otevřeli dveře výtahu. Luke vstoupil dovnitř.

Mozek mu běžel na plné obrátky, přemýšlel, co dělat. Vedli ho teď k císaři. K císaři! Jenom kdyby se Luke dokázal soustředit, udržet si čistou mysl, aby viděl, co je třeba udělat – a udělal to.

Ale hlavu mu zaplnil strašný hluk, podobný podzemnímu větru.

Doufal, že Leia rychle dezaktivuje deflektorní štít a zničí Hvězdu smrti – teď, když jsou tady všichni tři. Než se stane něco jiného. Protože čím víc se Luke blížil k císaři, tím více se bál, že se může přihodit cokoliv. V nitru mu zuřila černá bouře. Chtěl císaře zabít, ale co potom? Postavit se Vaderovi? Co udělá jeho otec? A co když se Luke nejdřív postaví svému otci a – zničí ho. To pomyšlení bylo odpudivé a zároveň vábivé. Zničit Vadera – a co potom? Poprvé si Luke na kratičko maně představil sám sebe, jak stojí na těle svého otce, má otcovu oslepující moc a usedá po pravé ruce císaře.

Pevně zavřel oči před tím pomyšlením, ale na čele mu vyvstal studený pot, jako by ho tam pohladila ruka smrti a zanechala po sobě mělkou pečeť.

Dveře výtahu se otevřely. Luke a Vader sami vystoupili do trůnního sálu, prošli neosvětlenou předkomnatou, nahoru po roštových schodech a stanuli před trůnem; otec a syn, bok po boku, oba oblečeni v černém, jeden v masce, druhý odhalený, ocitli se pod pohledem zlovolného císaře.

Vader se svému pánovi poklonil. Ale císař mu pokynul, aby vstal; Temný pán splnil pánův příkaz.

„Vítej, mladý Skywalkere,“ usmál se ten ďábel laskavě. „Očekával jsem tě.“

Luke se neochvějně díval na ohnutou postavu v kápi. Díval se vzdorně. Ale císařův úsměv ještě víc zesládl; stal se ještě otcovštějším. Podíval se na Lukova pouta.

„Už je nebudeš potřebovat,“ dodal v duchu hesla „výsadní postavení zavazuje k ušlechtilému chování“ – a nepatrně pohnul prstem směrem k Lukovým zápěstím. V té chvíli Lukova pouta spadla a hlasitě zazvonila o podlahu.

Luke se podíval na ruce – byl teď volný, mohl hmátnout císaři po krku, rychle mu zmáčknout hrtan…

Ale císař vypadal tak jemně. Copak Luka právě neosvobodil? Byl ale také nevyzpytatelný, to Luke věděl. Nedej se zmát vzhledem, říkal mu Ben. Císař nebyl ozbrojen. Stále ještě mohl zaútočit. Ale copak agresivita nebyla součástí temné strany? Nesmí se jí vyhýbat za každou cenu? Nebo mohl temnotu s rozvahou používat a pak ji zase odložit? Díval se na své volné ruce… mohl s tím skoncovat přímo tady – nebo ještě může? V této chvíli měl naprostou volnost jednání; ale nemohl se rozhodnout. Volba je dvousečný meč. Mohl zabít císaře, mohl podlehnout císařovu naléhání. Mohl zabít Vadera… a pak se mohl dokonce Vaderem stát. Tahle myšlenka se mu znovu vysmívala jako nepovedený klaun, dokud ji nezatlačil zpátky do tmavého kouta mozku.

Císař seděl před ním a usmíval se. Ta chvíle byla nabitá možnostmi…

Chvíle minula. Neudělal nic.

„Řekni mi, mladý Skywalkere,“ řekl císař, když viděl, že Luke vybojoval svůj první boj. „Kdo až do této chvíle vedl tvůj výcvik?“ Úsměv byl nepatrný, prázdný, tkvěl na otevřených ústech.

Luke mlčel. Nic neprozradí.

„Ach, já vím, že nejdřív to byl Obi-Wan Kenobi,“ pokračoval zlověstný vládce a mnul si prsty, jako by se snažil vzpomenout si. Pak se odmlčel a rty se mu zkřivily do úšklebku. „Samozřejmě, dobře známe talent Obi-Wana, co se týče výcviku Jediho.“ Zdvořile kývl směrem k Vaderovi, dřívějšímu skvělému žáku Obi-Wana. Vader stál a nereagoval, ani se nepohnul.

Luke se napjal zlostí, když císař Bena tak hanobil – i když, samozřejmě, z císařova hlediska to byla pochvala. A ovládl se ještě víc, protože věděl, že císař má téměř pravdu. Snažil se vztek ovládnout, protože se zdálo, že zlost zlovolného císaře velmi těší.

Palpatin si všiml citů, které se odrážely v Lukově obličeji, a zachechtal se. „Takže na počátku výcviku jsi kráčel v otcových stopách, jak se zdá. Ale bohužel, Obi-Wan je nyní mrtvý; tady jeho starší žák se o to postaral –,“ znovu pokynul směrem k Vaderovi. „Tak mi řekni, mladý Skywalkere – kdo v tvém výcviku pokračoval?“

Znovu ten úsměv, podobný noži. Luke zůstal zticha, bojoval, aby získal sebevládu.

Císař poklepal prsty na opěradlo trůnu a vzpomínal. „Byl tu jeden, který se jmenoval… Yoda. Starý mistr řádu Jedi… Á, z tvého výrazu vidím, že jsem zahrál na správnou strunu, která zní opravdu dobře. Takže Yoda.“

Luke se rozzlobil sám na sebe, že tolik prozradil, nechtě, hloupě. Cítil vztek a pochyby. Ze všech sil se uklidňoval – aby viděl všechno a neukázal nic; aby jenom byl.

„Ten Yoda,“ hloubal císař. „Žije ještě?“

Luke se zaměřil na prázdný vesmír v okně za císařovým křeslem. Do hluboké nicoty, kde nic nebylo. Nic. Zaplnil si mysl tou černou nicotou. Byla temná, až na několik hvězd, které pronikaly éterem.

„Á,“ vykřikl císař Palpatin. „Nežije. Velmi dobře, mladý Skywalkere, skoro jsi to přede mnou schoval. Ale nedokázal jsi to. A nedokážeš to. Vidím každý tvůj sebehlubší záchvěv. Tvoji nahou duši. To je moje první lekce, kterou ti uděluji.“ Zářil.