Джеймс Кан - Hvězdné Války - Návrat Jediho

„Pověz mi to,“ opakoval Luke. Překvapovalo ji, jak na ni naléhá, ale rozhodla se mu vyhovět, aspoň pro tuto chvíli. Věřila mu, i když ji děsil. „Byla velmi krásná,“ vzpomínala Leia nahlas. „Jemná a laskavá – ale smutná.“ Podívala se mu hluboko do očí a pátrala po jeho záměrech. „Proč se mě na to ptáš?“

Otočil se a zahleděl se znovu na Hvězdu smrti, jako by se už už chtěl otevřít; pak ho cosi polekalo a ihned se stáhl. „Já si na matku vůbec nevzpomínám,“ prohlásil. „Nikdy jsem ji nepoznal.“

„Luku, řekni mi, co tě trápí.“ Chtěla mu pomoci, věděla, že mu dokáže pomoci.

Dlouho se na ni díval, odhadoval její schopnosti, měřil její potřebu a touhu vědět. Byla silná. To neochvějně cítil. Mohl se na ni spolehnout. Všichni se na ni mohli spolehnout. „Vader je tady… teď. Na tomto měsíci.“

Zamrazilo ji, pocítila to přímo fyzicky, jako by jí skutečně ztuhla krev. „Jak to víš?“

„Cítím jeho přítomnost. Přišel pro mě.“

„Ale jak ví, kde jsme? Zavinil to ten kód, vynechali jsme nějaké heslo?“ Věděla, že nic z toho není pravda.

„Ne, zavinil jsem to já. Vycítí, když jsem nablízku.“ Chytil ji za ramena. Chtěl jí všechno říct, ale jakmile to zkusil, začala ho zrazovat vůle. „Musím tě opustit, Leio. Dokud jsem tady, ohrožuji celou skupinu a výpravu.“ Ruce se mu chvěly. „Musím se s Vaderem setkat.“

Leia byla čím dál zmatenější. Hlavou se jí rojily jakési náznaky jako divoké sovy poletující nocí, otírající se křídly o její tvář, jejich pařáty ji chytaly za vlasy, jejich drsné našeptávání jí znělo v uších: „Kdo? Kdo? Kdo?“

Prudce zavrtěla hlavou. „Nerozumím ti, Luku. Jak to myslíš, že se s ním musíš setkat?“

Přitáhl ji k sobě, najednou se choval velmi něžně; zůstal naprosto klidný. Říct to, jenom to říct, aby se mu ulevilo. „Je to můj otec, Leio.“

„Tvůj otec!?“ Nemohla tomu věřit; přesto to byla určitě pravda.

Pevně ji držel, byl jí oporou. „Leio, něco jsem zjistil. Nebude to pro tebe lehké, až to uslyšíš, ale musíš to vědět. Musíš se to dozvědět, ještě než odejdu, protože se nemusím vrátit. A jestli to nedokážu, zůstaneš pro Alianci jedinou nadějí.“

Podívala se stranou, zavrtěla hlavou, nechtěla se na něho podívat. Strašně ji zneklidňovalo to, co Luke říkal, ale nedokázala si uvědomit, proč. Byl to samozřejmě nesmysl; proto. Nazývat ji jedinou nadějí Aliance, pokud Luke zemře – proč, bylo to absurdní. Absurdní myšlenka, že Luke zemře, a považovat ji za jedinou naději.

Oba nápady byly naprosto nesmyslné. Odtáhla se od něho, odmítala jeho slova; aspoň kousek odstoupila, aby se mohla nadechnout. Zároveň s klidnějším rytmem dechu se vrátily útržky vzpomínek na matku. Poslední objetí, tělo odtržené od těla…

„Nemluv tak, Luku. Musíš přežít. Dělám, co umím – to my všichni –, ale nejsem nijak důležitá. Bez tebe… nesvedu nic. Ty jsi důležitý, Luku. Viděla jsem to. Máš moc, které nerozumím… a nikdy ji nemůžu mít.“

„Mýlíš se, Leio.“ Držel ji před sebou na vzdálenost paží. „Ty máš tu moc taky. Síla je v tobě mocná. Včas se naučíš ji používat, stejně jako já.“

Zavrtěla hlavou. Nemohla to poslouchat. Lhal. Neměla žádnou moc, ta síla byla někde jinde, ona mohla jenom pomáhat, utěšovat a podporovat. Co to povídal? Bylo to možné?

Přitáhl ji blíž k sobě, vzal její tvář do dlaní.

Díval se tak něžně, tak přejícně. Dával jí moc? Dokáže ji vlastně unést? Co to povídal? „Luku, co se s tebou stalo?“

„Leio, síla je v mé rodině mocná. Má ji můj otec, já ji mám, a také ji má… moje sestra.“

Leia se mu znovu podívala přímo do očí. Vířila v nich temnota. A pravda. To, co uviděla, ji polekalo… ale tentokrát se neodtáhla. Stála blízko u něj. Začínala chápat.

„Ano,“ zašeptal, když viděl, že porozuměla. „Ano. Jsi to ty, Leio.“ Objal ji.

Leia při těch slovech pevně zavřela oči, aby zadržela slzy. Marně. Celou ji to zaplavilo a přemohlo. „Já vím,“ přikývla. Přestala se pláči bránit.

„Pak víš, že musím k němu jít.“

Odstoupila od něho s obličejem zarudlým, myšlenkami roztříštěnými. „Ne, Luku, ne. Uteč, uteč daleko. Jestli vycítí tvou přítomnost, tak odsud odejdi.“ Držela ho za ruce, tváří se mu opřela o hruď. „Chtěla bych jít s tebou.“

Pohladil ji po hlavě. „Ne, nepůjdeš. Ty jsi nikdy nezakolísala. Když Han a já nebo ostatní pochybovali, ty jsi vždycky byla silná. Nikdy jsi neutíkala od odpovědnosti. Já to o sobě říct nemůžu.“ Pomyslel na svůj předčasný útěk z Dagobahu, bezhlavě riskoval všechno, než stačil dokončit výcvik, skoro tím všechno zničil. Podíval se dolů na černou mechanickou ruku, kterou si tím vysloužil. Kolik ztrát ještě zaviní jeho slabost? „No,“ řekl přiškrceně, „teď oba naplníme svoje osudy.“ „Luke, proč? Proč se mu musíš postavit?“ Přemýšlel o všech důvodech – aby vyhrál, prohrál, připojil se k němu, bojoval, zabil ho, plakal, odešel, obviňoval ho, ptal se proč, odpustil, neodpustil, zemřel – ale na konci věděl, že tu byl a je jenom jeden důvod. Jenom na jednom důvodu záleželo. „Je v něm dobro, cítil jsem to. Nevydá mě císaři. Můžu ho zachránit, můžu ho obrátit zpátky na dobrou stranu.“ Oči mu na chvíli zdivočely pochybami a vášní. „Musím to zkusit, Leio. Je to náš otec.“

Pevně se objali. Leie po obličeji tiše stékaly slzy.

„Na shledanou, drahá sestro – ztracená a nalezená. Na shledanou, sladká, sladká Leio.“

Začala plakat – oba plakali –, když od ní Luke odstoupil a pomalu odcházel po chodníku pryč. Zmizel v temnotě stromového tunelu, který vedl ven z vesnice.

Leia se za ním dívala a tiše plakala. Dala průchod svým pocitům, nepokoušela se slzy zastavit – místo toho se snažila je procítit, poznat zdroj, ze kterého pocházely, cestu, kterou se ubíraly, tmavé kouty, které vyčistily.

Nyní jí proudily vzpomínky, náznaky, podezření, napůl zaslechnuté šeptání, když si mysleli, že spí. Luke je její bratr! A Vader její otec. Tohle bylo příliš mnoho, než aby to mohla vstřebat najednou, bylo to informační přetížení.

Plakala, chvěla se a drmolila najednou, když se tu najednou objevil Han a zezadu ji objal. Šel ji hledat, zaslechl její hlas a přišel k ní právě včas, aby viděl, jak Luke odchází – ale teprve teď, když sebou Leia při jeho dotyku trhla a on ji otočil k sobě, si všiml, že vzlyká.

Jeho tázavý úsměv se změnil ve starost, podbarvenou strachem z možného soka. „Hej, co se to tu děje?“

Přemohla pláč a utřela si oči. „To nic, Hane. Jenom chci být chvilku sama.“

Cosi skrývala, to bylo jasné, a s tím se nehodlal smířit. „Jak to, že nic!“ řekl rozzlobeně. „Chci vědět, co se tu děje. Tak mi to řekni.“ Zatřásl s ní. Takhle se ještě nikdy necítil. Chtěl to vědět, ale zároveň nechtěl vědět to, co si myslel, že ví. Sevřelo se mu srdce, když si pomyslel, že Leia… s Lukem… ani se nedokázal donutit představit si to, co si nechtěl představit. Ještě nikdy takhle neztratil sebevládu, nelíbilo se mu to, nedokázal se tomu bránit. Uvědomil si, že s ní stále třese, a přestal.

„Nemůžu, Hane…“ Rty se jí začaly znovu chvět.

„Nemůžeš! Nemůžeš to říct mně? Myslel jsem, že jsme si blízcí, ale asi jsem se spletl. Možná bys to radši řekla Lukovi. Někdy jsem –“