Джеймс Кан - Hvězdné Války - Návrat Jediho

„Ach, Hane!“ vykřikla a znovu propukla v pláč. Schovala se mu v náručí.

Jeho zlost se pomalu měnila ve zmatek a úlek, zatímco ji objímal, hladil po ramenou, utěšoval ji. „Promiň,“ zašeptal jí do vlasů. „Promiň.“ Vůbec nic nechápal – nerozuměl jí, ani sobě, ani svým zmateným pocitům, ani ženám, ani vesmíru. Věděl jenom, že před chvílí zuřil a teď je laskavý a něžný ochránce. To nedávalo žádný smysl.

„Prosím tě… jenom mě takhle drž,“ zašeptala. Nechtěla mluvit. Chtěla jenom, aby ji držel.

Tak ji držel.

Z orosených rostlin se zdvíhala ranní mlha, když nad obzorem Endoru vykouklo slunce. Šťavnaté listí na kraji lesa vydávalo vlhkou, zelenou vůni; za úsvitu byl celý svět tichý, jako by zadržoval dech.

V křiklavém kontrastu k okolní kráse se nad zemí rozpínala císařská přistávací plocha. Drsná, kovová, osmihranná; vypadala jako urážka, vypálená do zelené krásy krajiny. Křoví po obvodě bylo do černá spálené od opakovaných přistání raketoplánů; vegetace za nimi byla povadlá – umírala pod okovanými botami a chemickými výpary. Vypadalo to tu jako na smetišti.

Po ploše a po celém areálu neustále procházeli vojáci – nakládali a vykládali letouny, dohlíželi, hlídali. Při jedné straně byly zaparkované císařské kráčející kolosy – hranaté, pancéřované, dvounohé válečné stroje, dost velké, aby se do nich vešla četa vojáků, kteří mohli pálit z laserových děl do všech stran. Jeden císařský raketoplán odstartoval směrem k Hvězdě smrti, a pod jeho burácením se stromy přikrčily. Z lesa na druhé straně platformy se vynořil další kolos, vracel se z obchůzky. Krok za krokem se těžkopádně přibližoval k nákladnímu doku.

U zábradlí stál Darth Vader a beze slova hleděl do hlubin toho nádherného lesa. Brzy. Přijde to brzy; cítil to. Jako bubnování, které se zesiluje, se blížil jeho osud. Všude kolem byl strach, ale taková hrůza ho vzrušovala, nechal ji proto volně proudit. Strach byl povzbuzovacím prostředkem, bystřil mu smysly, brousil ostří jeho vášní. Blížilo se to.

Také cítil vítězství. Moc. Ale byla v nich jakási příměs… co to bylo? Ještě to nedokázal rozeznat. Budoucnost byla stále v pohybu; bylo obtížné v ní něco vidět. Její záblesky ho mučily, spektra vířila, neustále se proměňovala. Jeho budoucnost byla zastřená, hřměla dobýváním a ničením.

Teď už to bylo velmi blízko. Skoro zde. Z hloubi hrdla se mu vydralo zapředení, jako když divoká kočka vycítí kořist. Bylo to skoro zde.

Císařský kráčející kolos zadokoval na opačné straně a jeho dveře se otevřely. Vypochodovala z něho falanga těžkooděnců, sevřených do kruhového útvaru. Rázovali k Vaderovi.

Otočil se k přicházejícím vojákům, dech měl klidný, jeho černý plášť volně visel v tom bezvětrném ránu. Vojáci se před ním zastavili, na pokyn svého kapitána se rozestoupili a ukázali tak vězně, který byl v jejich středu. Byl to Luke Skywalker.

Mladý Jedi se na Vadera díval naprosto klidně, v mysli se mu vršily vrstvy různých obrazů.

Kapitán těžkooděnců promluvil k lordu Vaderovi: „Tenhle povstalec se nám vzdal. Myslím, že jich tu může být víc, i když to popírá, a žádám o svolení, abych celou oblast důkladně prohledal.“ Natáhl ruku k Temnému pánovi; držel v ní Lukův světelný meč. „Byl ozbrojený jenom tímhle.“

Vader se chvíli na světelný meč díval, pak ho pomalu vzal kapitánovi z ruky. „Nechtě nás o samotě. Prohledejte okolí a přiveďte jeho společníky ke mně.“

Důstojník i vojáci se stáhli zpátky do kolosu.

Luke a Vader osaměli uprostřed toho smaragdového míru věkovitého lesa, stáli a dívali se na sebe. Mlha se začala vypařovat. Čekal je dlouhý den.

„Nuže,“ zahučel Temný pán. „Přišel jsi ke mně.“ „A ty ke mně.“

„Císař tě očekává. Věří, že se obrátíš na temnou stranu.“

„Já vím…, otče.“ Pro Luka to byl rozhodující okamžik, když otce takto oslovil. Teď to tedy udělal a neztratil sebevládu, měl to za sebou. Dokázal to. Cítil se silnější. Mocnější.

„Takže jsi se s tou pravdou nakonec smířil,“ předl Vader spokojeně.

„Smířil jsem se s faktem, že jsi kdysi byl Anakinem Skywalkerem, mým otcem.“

„To jméno už pro mě nic neznamená.“ Bylo to dávné jméno. Patřilo do jiného života, jiného vesmíru. Opravdu byl kdysi tím mužem?

„Je to jméno tvého pravého já,“ Lukův pohled se neochvějně upíral na postavu v plášti. „Jenom jsi zapomněl. Vím, že je v tobě dobro. Císař ho úplně nevykořenil.“ Jeho hlas byl tvůrčím nástrojem, snažil se stvořit skutečnost silou své víry. „Proto jsi mě nemohl zničit. Proto mě teď k císaři neodvedeš.“

Zdálo se, že se Vader za maskou téměř usmál nad tím, jak jeho syn využívá techniky Jedi při manipulaci hlasem. Podíval se na světelný meč, který mu kapitán dal – Lukův světelný meč. Takže chlapec už byl opravdu Jedi. Dospělý muž. Pozvedl meč. „Sestrojil sis nový.“

„Tenhle je můj,“ řekl Luke tiše. „Tvůj už nepoužívám.“

Vader zapjal čepel, jako uznalý mistr hodnotil jeho bzučení a zářivé světlo. „Dovedeš všechno. Opravdu, jsi mocný tak, jak to císař předvídal.“

Chvíli tak stáli, světelný meč mezi nimi. Z ostří vyletovaly jiskry; fotony k němu byly přitahovány energií, která mezi dvěma bojovníky pulsovala.

„Pojď se mnou, otče.“

Vader zavrtěl hlavou. „Ben si kdysi myslel totéž, co ty –“

„Nedávej vinu za svůj pád Benovi –,“ Luke postoupil o krok vpřed, pak se zastavil.

Vader se nepohnul. „Neznáš sílu temné strany. Musím poslouchat svého pána.“

„Nedám se obrátit – budeš mě muset zničit.“

„Jestli je to tvůj osud.“ Tohle si nepřál, ale chlapec byl silný, a jestli nakonec dojde na rány, pak ano, zničí Luka. Už si nemohl dovolit držet se zpátky, jak to už jednou udělal.

„Zkoumej svoje pocity, otče. To nemůžeš udělat. Cítím, že svádíš boj. Zanech té nenávisti.“

Ale nebylo nikoho, koho by Vader nenáviděl; byl jenom posedlý slepou chtivostí. „Kdosi ti nasadil do hlavy plno bláznivých myšlenek, mladíku. Císař ti ukáže pravou podobu síly. Teď je tvým pánem on.“

Vader dal znamení vzdálené četě vojáků a vypnul Lukův meč. Stráže se blížily. Luke a Temný pán se dlouho a pátravě dívali jeden na druhého. Vader těsně před tím, než stráže dorazily, promluvil.

„Pro mě je příliš pozdě, synu.“

„Pak je můj otec opravdu mrtvý,“ odpověděl Luke. Takže co by mu mohlo zabránit v tom, aby zabil ďábla, který stál před ním? ptal se sebe sama.

Nic, možná.

Mohutná povstalecká flotila nehybně visela ve vesmíru, připravená udeřit. Byla stovky světelných let vzdálená od Hvězdy smrti, ale v hyperprostoru se čas proměňuje v krátkou chvilku, a smrtonosnost útoku se neměřila vzdáleností, ale přesností.

Lodě přeskupily formaci, takže armáda získala tvar broušeného diamantu – jako by flotila, podobně jako kobra, roztahovala kápi.

Výpočty vyžadovaly, aby vyrazili do útoku světelnou rychlostí naprosto koordinovaně, takže bylo nutné stanovit si pevný bod – tedy pevný relativně k bodu, odkud se vynoří z hyperprostoru. Bod, který vybralo velení povstalců, byla malá modrá planeta v soustavě Sollustu. Armáda tedy byla nyní rozmístěná kolem té blankytné planety. Planeta vypadala jako oko hada.