Джеймс Кан - Hvězdné Války - Návrat Jediho

„Ale pane Luku, jaké kouzlo?“ protestoval droid. „Já přece –“

„Řekni jim to!“ nařídil mu Luke a úplně nezvykle zvýšil hlas. Byly chvíle, kdy Threepio pokoušel trpělivost dokonce i Jediho.

Překladatelský droid se otočil k širokému publiku a velmi důstojně promluvil: „Ííímííblíí skrííš oahr aiš š šístí mííp íp íp.“

Zdálo se, že Ewoky tohle prohlášení velmi znepokojilo. Všichni o několik kroků ustoupili, až na Lograye, který udělal dva kroky vpřed. Cosi na Threepio zakřičel – cosi, co znělo velmi podobně jako výzva.

Luke zavřel oči a dokonale se soustředil. Threepio začal strašně chrastit, jako by ho nachytali při falšování vlastního programu. „Oni mi nevěří, pane Luku, přesně jak jsem vám říkal…“

Luke ale droida neposlouchal; v duchu si ho představoval. Viděl ho, jak blýskavý a zlatý sedí na trůnu z větví, pokyvuje semhle a tamhle, žvaní o zbytečnostech, sedí v černé prázdnotě Lukova vědomí… a pomalu se začíná vznášet.

Threepio se pomalu začal vznášet.

Nejdřív si toho nevšiml; nejdřív si toho nevšiml nikdo. Threepio nepřestával mluvit a jeho nosítka se pomalu zvedala ze země. „… říkal jsem vám to, říkal, říkal jsem vám, že mi nebudou věřit. Nevím, proč jste – proč – počkejte chvilku … co se to děje…?“

Threepio si uvědomil zároveň s Ewoky, co se děje. Ewokové padli k zemi hrůzou z létajícího trůnu. Threepio se teď začal otáčet, jako by seděl na otáčecí židli. Půvabně, majestátně se otáčel.

„Pomoc,“ zašeptal. „Artoo, pomoc.“ Velký Chirpa křikl rozkazy na svoje nahrbené pochopy. Ti rychle vyběhli a uvolnili vězňům pouta. Leia, Han a Luke se dlouho a silně objímali. Zdálo se jim všem, že je to zvláštní prostředí, ve kterém získali první vítězství v tažení proti Impériu.

Luke si uvědomil, že za ním cosi žalostně pípá, otočil se a uviděl Artoo, jak hledí na Threepio, který se nepřestával otáčet. Luke zlatého droida pomalu spustil k zemi.

„Díky, Threepio,“ poplácal ho mladý Jedi vděčně po rameni.

Threepio, stále trochu otřesený, vstal s váhavým, nevěřícným úsměvem. „Co – co – netušil jsem, co všechno ve mně vězí.“

Chýše Velkého Chirpy byla veliká, podle ewokských měřítek – ale Chewbacca, sedící se zkříženýma nohama, hlavou skoro drhl o strop. Wookiee se hrbil na jedné straně obydlí se svými povstaleckými kamarády, zatímco Velký a deset Stařešinů sedělo na druhé straně naproti nim. Uprostřed, mezi oběma skupinami, zahříval noční vzduch ohníček, který vrhal na hliněné stěny prchavé stíny.

Venku čekala celá vesnice na rozhodnutí, ke kterému měla tahle rada dospět. Byla zádumčivá, jasná noc, ztěžklá vážností chvíle. I když bylo dost pozdě, žádný Ewok nespal.

Uvnitř mluvil Threepio. Smyčky pozitivních a negativních zpětných vazeb už výrazně ovlivnily plynulost jeho kvikavého jazyka; právě byl uprostřed živého líčení dějin galaktické občanské války – prokládal svou řeč pantomimou, divadelní deklamací, zvuky výbuchů a redakčním komentářem. V jedné chvíli dokonce napodoboval císařský kráčející kolos.

Stařešinové Ewoků pozorně naslouchali, občas si mezi sebou cosi zamumlali. Byl to úžasný příběh, úplně je pohltil – chvílemi je děsil, chvílemi rozzuřoval. Logray jednou nebo dvakrát pohovořil s Velkým Chirpou a položil Threepio několik otázek, na které zlatý droid odpověděl velice dojemně – jednou dokonce Artoo pískl, pravděpodobně pro větší důraz.

Ale když vyprávění skončilo a stařešinové se krátce poradili, Velký zavrtěl záporně hlavou s výrazem žalostné nespokojenosti. Nakonec se obrátil k Threepio, cosi mu řekl a Threepio přátelům překládal.

„Velký Chirpa říká, že je to velmi dojemný příběh,“ vysvětloval droid. „Ale s Ewoky to nemá nic společného.“

Malou místnost zaplnilo hluboké a tíživé ticho. Jenom oheň si potichu praskal ve své zářivé, ale chmurné samomluvě.

Nakonec to byl Solo – jediný ze všech přítomných –, kdo promluvil za celou skupinu. Za Alianci.

„Řekni jim, Zlatohlávku –,“ usmál se na droida, poprvé vědomě laskavě. „Řekni jim, že je těžké překládat povstání, takže by ten příběh neměl vypravovat překladatel. Takže jim to povím já.

Neměli by nám pomáhat proto, že je o to žádáme. Neměli by nám pomáhat ani proto, že je to v jejich zájmu – a to skutečně je, jak víme –, ale například už jenom proto, že Impérium odčerpává z tohoto měsíce spoustu energie, aby mohlo generovat deflektorní štít, a až přijde zima, tak vám ta energie bude chybět, a myslím, že to strašně odnesete… ale o to nejde. Řekni jim to, Threepio.“

Threepio překládal. Han pokračoval.

„Ale ani proto by nám pomáhat neměli. Takhle jsem všechno dělal já, jenom proto, že to bylo v mém zájmu. Ale už to tak není. No, aspoň ne tak moc. Teď dělám většinu věcí pro své přátele – protože co jiného je důležité? Peníze? Moc? Jabba to všechno měl, a víte, jak dopadl. Oukej, oukej, jde o to – že přátelé jsou… vaši přátelé. Chápete?“

Byla to jedna z nejméně obratných obhajovacích řečí, které Leia v životě slyšela, ale oči se jí zalily slzami. Ewokové na druhé straně zůstali mlčenliví, neteční. Teebo a jeho stoický malý kamarád Peploo si vyměnili několik mumlavých slov; ostatní zůstali nehybní, výrazy ve tvářích nečitelné.

Když se mlčení protahovalo, Luke si odkašlal. „Myslím, že takový pojem je pro ně možná abstraktní – možná je obtížné takové vazby narýsovat,“ začal pomalu, „ale pro celou galaxii, pro všechny povstalce je strašně důležité zničit císařské tady na Endoru. Podívejte se nahoru, tamhle tou dírou ve střeše, kterou odchází kouř. Jenom v té malé dírce můžete napočítat stovku hvězd. Na celém nebi jsou jich milióny a další miliardy už ani nevidíte. A všechny ty hvězdy mají své planety a měsíce a na nich žijí šťastní lidé, jako vy. A Impérium to všechno ničí. Přece… když tak ležíte na zádech a hledíte na všechny ty jasné hvězdy, skoro se vám zatočí hlava. Je to někdy tak krásné, že to skoro… nemůžete unést. A vy jste součástí té krásy, všechno je součástí jedné síly. A Impérium se snaží všechna ta světla zhasnout.“

Threepio chvíli trvalo, než dopřekládal – chtěl, aby každé slovo bylo přesné. Když konečně domluvil, stařešinové se kvikavě rozhovořili, chvílemi hlasitěji a zase tišeji, umlkali a znovu se domlouvali.

Leia věděla, co se Luke snaží říct, ale bála se, že Ewokové žádnou spojitost neuvidí. Přesto však těsná souvislost existovala, jenom kdyby se jí podařilo tu mezeru mezi nimi přemostit. Vzpomněla si, co dřív v lese prožila – pocit, že splývá se stromy, jejichž vztažené paže jako by se dotýkaly samotných hvězd; hvězd, jejichž světlo prosakovalo na zem jako kouzelný vodopád. Cítila moc toho kouzla v sobě, zaznívalo všude kolem chýše, od bytosti k bytosti, znovu proudilo skrz ni a dodávalo jí sílu a klid; až pocítila, že s Ewoky téměř splývá – měla pocit, že jim rozumí, zná je; je s nimi propojená, dýchá s nimi.

Debata utichla a v chatrči se rozhostilo další ticho. Lein dech se v souladu s jejich dechem také ztišil; a s důvěrnou samozřejmostí přednesla radě svou žádost. „Udělejte to kvůli stromům,“ řekla. To bylo všechno. Všichni čekali něco víc, ale už nic neřekla; jenom tuhle krátkou, zdánlivě neobratnou větu.