Джеймс Кан - Hvězdné Války - Návrat Jediho

Wicket všechno pozoroval z boční řady se vzrůstajícím zájmem. Několikrát na něm bylo vidět, že se jen obtížně ovládá, aby se do porady nevložil – ale teď vyskočil na nohy, několikrát chýši přešel sem a tam, nakonec se otočil ke stařešinům a přednesl vlastní ohnivou řeč.

„Ííp íp, míp ík skví.“

Threepio přátelům překládal: „Velectění starší, této noci se nám dostalo nebezpečného, úžasného daru. Je to dar svobody. Tento zlatý bůh…,“ na tomto místě se Threepio odmlčel dostatečně dlouho, aby všichni měli možnost tuto chvíli vychutnat; pak pokračoval: „Tento zlatý bůh, jehož návrat k nám hlásala stará proroctví už od dob Prvního stromu, tento bůh nám říká, že nebude naším Pánem, říká nám, že se můžeme svobodně rozhodnout podle své vůle – že se musíme rozhodnout; stejně jako všechno živé si musí zvolit svůj osud. On přišel, velectění stařešinové, a zase odejde; už víc nebudeme otroky jeho božského vedení. Jsme volní.

Ale jak se musíme zachovat? Zmenší se láska Ewoka k lesu jenom proto, že z něho může odejít? Ne – jeho láska je větší, protože z něho dokáže odejít, ale zůstává. Tak je to i s hlasem Zlatého; můžeme zavřít oči, ale nasloucháme.

Jeho přátelé nám pověděli o síle, velkém živém duchu, jehož jsme všichni součástí, stejně jako listy jsou oddělené, ale přesto jsou součástí stromu. Známe toho ducha, velectění stařešinové, i když mu neříkáme síla. Přátelé Zlatého nám říkají, že tahle síla je ve velkém nebezpečí, tady a všude. Když les zasáhne oheň, kdo je v bezpečí? Ani Velký strom, z něhož pochází všechno; ani jeho listy, ani jeho kořeny, ani ptáci, kteří v něm hnízdí. Všechno je v nebezpečí, vždycky a pořád.

Postavit se takovému ohni je statečný čin, velectění stařešinové. Mnozí zemřou, aby les žil dál.

Ale Ewokové jsou stateční.“

Malý medvídek se zahleděl na ostatní, kteří v chýši seděli. Nikdo neřekl ani slovo; přesto bylo řečeno hodně. Po chvíli Wicket svoje prohlášení uzavřel.

„Velectění stařešinové, musíme pomoci této vznešené společnosti ani ne tak kvůli stromům, ale spíše pro záchranu listí na stromech. Tito povstalci jsou jako Ewokové, kteří jsou jako listy. Zmítané větrem, bezmyšlenkovitě požírané hejny kobylek, které na světě žijí – přesto se vrhneme do šlehajících plamenů, aby i jiní poznali příjemné světlo; přesto si měkce usteleme, aby jiní mohli odpočívat; přesto se zmítáme v nelítostném větru, abychom zaseli strach a zmatek do srdcí našich nepřátel; měníme barvu, jakmile se změní roční období. Stejně tak musíme pomoci našim bratrským listům, těmto povstalcům – protože na nás přišla doba změny.“

Zůstal před nimi klidně stát, v očích mu tančily ohníčky. Čas se zastavil a zdálo se, že celý svět strnul.

Starší byli dojati. Bez dalšího slova přikývli na souhlas. Možná byli telepaty.

V každém případě Chirpa vstal a bez úvodů učinil krátké prohlášení.

Po celé vesnici se najednou rozezněly bubny. Stařešinové vyskočili – přestali být vážní – a přeběhli chýš, aby povstalce objali. Teebo začal objímat dokonce i Artoo, ale radši si to rozmyslel, když droidek s hlubokým varovným pípnutím poodjel. Teebo se místo toho rozběhl a hravě vyskočil Wookieemu na záda. Han se nejistě usmíval: „Co se děje?“ „Nevím to jistě,“ odpověděla Leia koutkem úst, „ale nijak špatně to nevypadá.“

Luke se stejně jako ostatní podílel na té radosti – ať už znamenala cokoliv –, příjemně se usmíval a dával najevo dobrou vůli, když tu najednou jeho srdce zaplnil temný mrak, vznášel se v něm a způsobil, že v záhybech Lukovy duše se usadil vlhký chlad. Vyhladil jeho stopy z obličeje a proměnil tvář v masku. Nikdo si ničeho nevšiml.

Threepio konečně chápavě přikývl, když mu Wicket situaci vysvětloval. Otočil se s rozmáchlým gestem k povstalců: „Stali jsme se součástí kmene.“

„Přesně po tom jsem vždycky toužil,“ řekl Solo. Threepio mluvil dál a snažil se sžíravého hvězdného kapitána ignorovat. „Veliký slavnostně přísahal, že nám všemožně pomohou, abychom zbavili jejich zemi nepřátel.“

„No, malá pomoc taky pomoc, to říkám vždycky,“ uchechtl se Solo.

Obvody Threepio se nad tou Corelliánovou nevděčností znovu začaly rychle přehřívat. „Teebo říká, že jeho hlavní průzkumníci, Wicket a Paploo, nám ukážou nejkratší cestu ke generátoru štítu.“

„Řekni jim, že děkujeme, Zlatohlávku.“ Han prostě miloval, když mohl Threepio popíchnout. Nemohl si pomoct.

Chewie vyrazil mohutné zaštěkání, šťastný, že se znovu dají na pochod. Jeden z Ewoků si ale myslel, že si říká o jídlo, a přinesl Wookiemu pořádný kus masa. Chewbacca neodmítl. Zhltl maso jediným polknutím, zatímco se několik Ewoků seběhlo a užasle ho pozorovalo. Dívali se na ten husarský kousek nevěřícné, až se začali strašně chechtat; a jejich smích byl tak nakažlivý, že se začal chechtat i Wookiee. Jeho chraplavý řehot připadal chichotajícím se Ewokům opravdu šprýmovný, takže – jak měli ve zvyku – na Chewieho skočili a začali ho bláznivě lechtat, což jim Wookiee trojnásobně oplácel, až všichni zůstali ležet v jednom klubku, úplně vyčerpaní. Chewie si otřel oči a popadl druhý kus masa, který žvýkal už pomalejším tempem.

Solo mezitím organizoval výpravu. „Jak je to daleko? Budeme potřebovat čerstvé zásoby. Není moc času, to víte. Dej mi taky kousek, Chewie…“

Chewie zavrčel.

Luke se stáhl v chýši do pozadí a pak vším tím zmatkem proklouzl ven. Na návsi probíhala veliká slavnost – tancovalo se tu, ozýval se kvikot, samé pošťuchování – ale Luke se tomu vyhnul. Odcházel od ohňů pryč, daleko od všeho veselí, po zastrčeném chodníku na neosvětlené straně mohutného stromu.

Leia ho následovala.

Noční vzduch byl plný lesních zvuků. Cvrčci, míhající se hlodavci, závany větru, skličující volání sov. Voněl tu jasmín, který kvete v noci, a borovice; obě vůně se étericky doplňovaly. Nebe bylo jako černý křišťál.

Luke se díval na nejjasnější hvězdu na nebi. Vypadala, jako by v hloubi planula zuřivými živelnými výpary. Byla to Hvězda smrti.

Nemohl z ní spustit oči. Tak ho našla Leia.

„Co se děje?“ zašeptala.

Unaveně se usmál. „Bojím se, že všechno jde špatně. Možná taky ne. Možná všechno nakonec půjde tak, jak má.“

Cítil, že Darth Vader je velmi blízko.

Leia ho vzala za ruku. Cítila, že je jí Luke velmi blízký… ale nedovedla říct proč. Vypadal teď tak ztracený, tak osamělý. Tak vzdálený. Skoro jeho ruku ve své necítila. „Co se děje, Luku?“

Podíval se na jejich propletené prsty. „Leio…, vzpomínáš si na svou matku? Svou opravdovou matku?“

Ta otázka ji dokonale zaskočila. Vždycky se cítila tak blízká svým adoptivním rodičům, že jí připadali jako skuteční rodiče. Skoro nikdy si na svou skutečnou matku nevzpomněla – připadala jí jako sen.

Ale Lukova otázka ji zarazila. Hlavou se jí mihly záblesky vzpomínek na dětství – pokřivené obrazy útěku… nějaká krásná žena… úkryt ve stromě. Najednou hrozilo, že ji ty útržky zaplaví city.

„Ano,“ řekla a odmlčela se, aby se ovládla. „Jenom trochu. Zemřela, když jsem byla ještě malá.“

„Co si pamatuješ?“ naléhal Luke. „Pověz mi to.“ „Jenom pocity, vlastně… představy.“ Chtěla to nechat být, bylo to tak smutné a tak vzdálené jejím současným starostem… ale v nitru jí cosi najednou zakřičelo.