Джеймс Кан - Hvězdné Války - Návrat Jediho

Jedna se přiblížila k Hanovi, přistrčila mu dlouhý oštěp k obličeji a zavřískla: „Ííííí wk!“

Solo zbraň odstrčil se strohým doporučením: „Miř tou věcí někam jinam.“

To vyburcovalo druhého Ewoka, který do Hana také šťouchl. Han kopí znovu odmrštil, ale přitom se řízl do ruky.

Luke hmátl po světelném meči, ale v té chvíli přiběhl třetí Ewok, který ty útočnější odháněl stranou a přitom asi na ně vychrlil řadu nadávek, protože pokřikoval velmi urážlivým tónem. Luke se rozhodl meč nechat schovaný.

Ale Han byl zraněný a rozzuřený. Sáhl po pistoli. Luke ho zastavil, než Han zbraň vytáhl, a významně se na něho podíval. „Počkej – to bude v pořádku,“ dodal. Nikdy nezaměňuj schopnosti se vzhledem, učíval ho Ben – nebo činy s pohnutkami. Luke neměl jistotu, co se týče těchhle malých chlupáčů, ale měl určitý pocit.

Han si držel paži a ovládl se, když se Ewokové nahrnuli k nim a zabavili jim zbraně. Luke dokonce vydal svůj světelný meč. Chewie podezíravě vrčel.

Artoo a Threepio se právě vyprošťovali ze zbytků sítě, když Ewokové mezi sebou vzrušeně zabrebentili.

Luke se otočil ke zlatému droidovi. „Threepio, rozumíš tomu, co říkají?“

Threepio vstal z padlé sítě, ohmatával se a hledal škrábance nebo promáčknutí. „Ach, moje hlava,“ stěžoval si.

Při pohledu na jeho tělo, vztyčené v plné výšce, začali Ewokové mezi sebou kvikat, ukazovali si na něho a gestikulovali.

Threepio promluvil k jednomu z nich, který vypadal jako vůdce: „Čríí brííp a šurr du.“

„Bló wrííí dblííop wííšrííí!“ odpověděl chlupáč. „Du wíí šííss?“ „Rííop glwah wrrripš.“ „Šrííí?“

Jeden Ewok najednou pustil kopí z tlapy, zalapal po dechu a padl před blýskavým droidem na kolena. V příští chvíli ho ostatní Ewokové následovali. Threepio se podíval na své přátele a poněkud zmateně pokrčil rameny.

Chewie překvapeně štěkl. Artoo zahloubaně bzučel. Luke s Hanem zvědavě pozorovali batalión klanějících se Ewoků.

Potom na jakýsi neviditelný pokyn malá stvořeníčka začala jednohlasně prozpěvovat: „Íík hou, íík hou, Rhíakí rhííkíí hou…“

Han se podíval na Threepio s hlubokou nedůvěrou. „Co jsi jim vlastně řekl?“

„Myslím, že „ahoj“,“ odpověděl Threepio téměř omluvně. Zaváhal, než dodal: „Mohl jsem se zmýlit, používají velmi primitivní nářečí… mám pocit, že si myslí, že jsem jakýsi bůh.“

Chewbacca a Artoo to považovali za velmi zábavné. Několik vteřin se ozýval hysterický štěkot a hvízdání, než se konečně dokázali utišit. Chewbacca si musel utřít slzu, která mu vytryskla.

Han jenom zavrtěl hlavou s galakticky unaveným výrazem trpělivosti. „Takže co kdybys využil svého božského vlivu, abys nás z toho dostal?“ navrhl s nadějí…

Threepio se vypjal do plné výše a promluvil s neotřesitelnou důstojností: „Prosím za prominutí, kapitáne Solo, ale to by nebylo správné.“

„Správné!?“ zařval Solo. Vždycky věděl, že tenhle nafoukaný droid ho jednoho dne pořádně dohřeje, a zdálo se, že k tomu dojde právě dnes.

„Zosobňovat božstvo je v rozporu s mým programem,“ odpověděl Solovi, jako by cosi tak samozřejmého nepotřebovalo vysvětlení.

Han hrozivě vykročil k protokolárnímu droidovi, prsty ho svrběly touhou po vypínači. „Poslouchej, ty hromado kraťasů, jestli ne–“ Dál se nedostal, protože se mu před obličejem náhle hrozivě vynořilo patnáct ewokských oštěpů. „Jenom jsem žertoval,“ usmál se přívětivě.

Průvod Ewoků se pomalu nořil do temnícího se lesa – drobná, tmavá stvoření se proplétala bludištěm mezi obry. Slunce už skoro zapadlo a mohutný les díky stínům vypadal ještě prostorněji. Ale zdálo se, že Ewokové jsou tu jako doma a zahýbali na každou zarostlou stezku s neochvějnou jistotou.

Na ramenou nesli čtyři zajatce – Hana, Chewbaccu, Luka a Artoo –, kteří byli přivázaní k dlouhým větvím a mnohokrát omotaní liánami, které je znehybnily tak, že se mohli pouze vrtět jako larvy v hrubých, listnatých kuklách.

Na nosítkách z větví, narychlo stlučených v jakési křeslo, se vysoko nad rameny malých Ewoků nesl Threepio. Jako nějaký monarcha přehlížel mohutný les, kterým ho nesli – levandulový západ slunce, který prosvítal houštím, exotické květiny, které se začaly zavírat, věkovité stromy, lesknoucí se kapradí – a věděl, že nikdo před ním nemohl vychutnat tohle všechno tak, jako on teď. Nikdo neměl jeho senzory, jeho obvody, programy, paměťové banky – a tak z určitého hlediska skutečně byl tvůrcem toho malého vesmíru, jeho obrazů a barev.

A to bylo dobře.

Ewokové odnášeli Luka a jeho přátele do své vesnice a Lukovi připadalo, že vrcholky stromů jsou velmi blízko u hvězdného nebe. Luke si nejdřív neuvědomil, že je to vesnice – oranžové jiskřičky světla v dálce zprvu považoval za hvězdy. To byla částečně pravda, protože jak se tak pohupoval přivázaný k tyči, ohnivě jasné body blikaly přímo nad ním mezi stromy.

Pak ale zjistil, že je vynášejí vzhůru po spletitých schodech a skrytých můstcích, vinoucích se kolem ohromných kmenů; čím výš stoupali, tím byla světla větší a třpytivější. Když se skupina dostala na stromech stovky metrů vysoko, Luke si konečně uvědomil, že světla jsou hořící hranice – mezi korunami stromů.

Nakonec je přenášeli po vratkém dřevěném chodníku, příliš vysoko nad zemí, než aby v propasti pod sebou mohli něco zahlédnout. V jedné tísnivé chvíli se Luke bál, že je prostě hodí přes zábradlí, aby jim dali poznat lesní zákony. Ale Ewokové měli na mysli něco jiného.

Úzké podlaží končilo uprostřed mezi dvěma stromy. První stvoření v řadě se pevně chytilo dlouhé liány a zhouplo se ke vzdálenému kmeni – Luke viděl, když otočil hlavu, že v obřím kmeni je vytesaný veliký otvor, zející jako jeskyně. Ewokové si nad propastí rychle přehazovali liány sem a tam, až vznikla jakási mřížka – a Luke zjistil, že ho po zádech přes ni táhnou, stále přivázaného k dřevěné tyči. Jednou se podíval dolů do nicoty. Byl to nepříjemný pocit.

Na druhé straně se ocitli na chatrné, úzké podlážce a čekali, až všichni přejdou. Pak miniatury medvědů rozpletli síť lián a pokračovali i se zajatci dál do stromu. Uvnitř byla úplná tma, ale Luke měl dojem, že je to spíš tunel než vykotlaná díra ve stromě. Na všech stranách cítil pevné, nepoddajné stěny, jako by se pohybovali norou. Když se z ní o padesát yardů dále vynořili, byli na návsi.

Tvořila ji řada dřevěných podlážek, prken a chodníků, které spojovaly početnou skupinu stromů. Tohle lešení podpíralo osadu chatrčí, postavených z roztodivných kombinací kůže, bláta a proutí, deskových střech, hliněných podlah. Před mnoha chatrčemi hořely malé táboráky – jiskry zachytával důmyslný systém spletených lián, které jiskry odváděly na místo, kde se hasily. A všude byly stovky Ewoků.

Kuchaři, koželuhové, strážní, dědečkové. Matky při pohledu na vězně sháněly kvičící děti a zaháněly je do chatrčí, nebo si na vězně ukazovaly a brumlaly. Kouř z ohňů, na kterých se připravovala večeře, zaplňoval vzduch; děti hrály různé hry; minstrelové vyluzovali na dutých tyčích a rákosu podivnou, zvučnou hudbu.

Dole byla rozlehlá temnota, nahoře snad ještě rozlehlejší; ale v téhle maličké vesnici, která se mezi oběma temnotami vznášela, Luke pocítil jakési teplo a světlo, a zvláštní mír.