Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Khadgar pokrčil rameny. „To přesně nevíme,“ řekl. „Někde v bažinách.“

„A když teď Horda utrpěla tak drtivou porážku, co asi přeživší orkové udělají? Kam půjdou?“

Mág se usmál. „No přece domů, odkud přišli.“

„Přesně,“ přisvědčil Turalyon. „Půjdeme za nimi a jednou provždy ho zavřeme.“

Khadgar přikývl a chystal se zamířit k jednotkám. Zastavil ho však Uther, který k nim přistoupil.

„Kromě orků, které jsme zajali, tady už žádní další nejsou,“ oznámil paladin.

Turalyon pokýval hlavou. „Dobrá práce. Pár jich sice uteklo, ale ty pochytáme.“

Uther si ho prohlížel. „Převzal jsi velení nad vojsky,“ řekl zlehka.

„Nejspíš ano. Turalyon nad tím chvíli uvažoval. Ještě na to nepomyslel. Byl prostě zvyklý vydávat rozkazy, jak na Lotharovu žádost, tak v době, kdy byl velitel části vojska v Hinterlandu. Pokrčil rameny. Jestli chceš, můžeme vyslat jezdce na gryfu do Lordaeronu, aby se zeptal krále Terenase a dalších vládců, kdo má převzít velení.“

„To nebude třeba,“ řekl Khadgar. „Byl jsi Lotharovým zástupcem a už jsi velel polovině armády. V této chvíli nikdo jiný než ty nepřipadá v úvahu.“ Mág se podíval tázavě na Uthera.

K Turalyonovu překvapení Uther souhlasil. „Je to tak,“ řekl. „Jsi naším velitelem a půjdeme za tebou, jako jsme šli za lordem Lotharem.“ Pak přistoupil blíž a položil mu přátelsky ruku na rameno. „A jsem šťastný, že se ti vrátila víra, bratře.“ Kompliment se zdál být míněný upřímně. Turalyon se zasmál, potěšen paladinovým uznáním.

„Děkuji, Uthere Lightbringere,“ odpověděl Turalyon a paladin pozvedl obočí nad novým titulem. „Tak tě budou od tohoto času nazývat, neboť jsi nám dnes přinesl Svaté světlo.“ Uther se uklonil a s potěšeným výrazem vykročil zpátky k rytířům Stříbrné ruky, aby jim dal rozkaz k dalšímu pochodu.

„Myslel jsem, že se bude chtít hádat o velení,“ řekl tiše Khadgar.

„Nechce být velitelem,“ odpověděl Turalyon. „Chce jen jít dobrým příkladem. Je spokojený s vedením řádu, protože to jsou také paladinové.“

„A ty?“ zeptal se mág. „Jsi spokojený s postem velitele Aliance?“

Turalyon nad tím přemýšlel a pak pokrčil rameny. „Nezasloužím si ho, ale vím, že by mi ho Lothar svěřil, a já důvěřuji jeho úsudku.“ Pokýval hlavou a pohlédl na Khadgara. „Tak, jdeme na ty orky.“

Cesta k místu, které Khadgar nazýval Bažina smutku, trvala týden. Mohli jít i rychleji, ale Turalyon nechtěl orky napadnout příliš brzy. Napřed bylo třeba zjistit, kde se nachází Portál. Až pak mohli udeřit.

Lotharova smrt všechny zprvu vyděsila, ale poté je posílila. Muži, kteří byli dříve unavení a ztrápení, byli teď silní a rozhodní. Ztrátu velitele brali osobně a cítili povinnost se za ni pomstít. Všichni také přijali Turalyona jako právoplatného nástupce, zvláště ti, kteří s ním bojovali v Quel’Thalasu.

Cesta přes močály a bažiny byla obtížná, ale nikdo si na nic nestěžoval. Zvědové neztráceli orky z dohledu, a tak Aliance mohla postupovat zvolna, aniž riskovala, že ztr atí jejich stopu. Mezi prchajícími orky vládl zmatek. Všichni se pohybovali stejným směrem a po stejné cestě. Nebyl to však spořádaný pochod, někteří šli pomaleji, jim poklusem, několik menších družin a jedna větší. Turalyon předpokládal, že vůdce Hordy Doomhammer, nechal několik jednotek, aby střežily Portál. Jejich velitel mohl být dost silný na to, aby zbývající orky opět sjednotil. Turalyon přikázal důstojníkům, aby byli v pohotovosti a nenechali se ukolébat dočasným klidem. Kdyby orky příliš podcenili, mohli by utrpět porážku.

Strávili další týden v bažinách, než přišli do míst zvaných Černý močál. Khadgara však cosi překvapilo.

„Nerozumím tomu,“ řekl, když si dřepl a prohlížel si krajinu. „Tohle by měl být močál, přesně takový, jakým jsme procházeli, vlhký, špinavý a páchnoucí močál.“ Poklepal na tvrdou červenou skálu před sebou a zamračil se. „Něco tady není v pořádku.“

„Vypadá to jako vyvřelina,“ řekl Brann Bronzebeard, který byl poblíž. Trpaslíci trvali na tom, že půjdou s Aliancí, a Turalyon byl za to rád, jednak proto, že byli udatní válečníci, a jednak proto, že si bratry oblíbil. Měl rád jejich věčně dobrou náladu a smysl pro dobrý boj, pivo a krásné ženy. Brann byl z bratrů tím vzdělanějším a Khadgar s ním strávil mnoho hodin rozmlouváním o prastarých textech, zatímco ostatní se bavili o obyčejnějších věcech. Všichni trpaslíci z Ironforge byli velkými znalci hornin a drahokamů, takže to, že Brann nepoznával kámen, který měli před sebou, bylo přinejmenším znepokojivé. „Ale tohle tady nemohlo vzniknout,“ dodal a ryl do kamene nehtem, „rozhodně ne v takovým rozsahu.“ Červená skála se rozkládala, kam až oko dohlédlo. „Nikdy jsem nic podobnýho neviděl.“

„Já bohužel ano,“ odpověděl Khadgar a vstal, „ale ne na tomto světě,“ dodal a výraz jeho tváře jasně naznačil, že o tom nechce dál mluvit.

Muradin se chtěl začít ptát, ale bratr ho přerušil. „Víš, co tvý jméno znamená v naší řeči, chlape?“ zeptal se Brann Khadgara. „Znamená to důvěra.“ Mág přikývl. „Věříme ti. Řekneš nám to, až budeš chtít.“

„Téměř jistě to nějak souvisí s orky,“ řekl Turalyon. „Po skále se nám jistě půjde lépe než bažinou a já se změně prostředí nebráním.“ Ostatní pokývali hlavami, i když byl Khadgar stále zamyšlený. Nasedli na koně a pokračovali v cestě.

O několik dní později Khadgar vzhlédl od táborového ohně a prohlásil: „Myslím, že máme problém.“ Ostatní se k němu obrátili a naslouchali. „Hovořil jsem o tom s ostatními mágy a myslím, že jsme přišli na to, co změnilo tuhle zemi. Je to Portál. Samotná jeho přítomnost ovlivňuje náš svět v jeho okolí. A myslím, že se to šíří.“

„Proč by Portál měnil zemi?“ zeptal se Uther. Vůdce Stříbrné ruky nikdy nebyl moc přátelský k mágům a na jejich umění nahlížel jako na kacířství, ale u Khadgara byl ochotný udělat výjimku.

Mág zavrtěl hlavou. „Musel bych ho vidět, abych to zjistil,“ odpověděl, „ale myslím, že Portál spojuje náš svět s orkským a není jen pouhým mostem mezi nimi. Míchá oba světy dohromady, alespoň v nejbližším okolí.“

„Svět orků je z červenýho kamene?“ zeptal se Brann.

„Ne zcela,“ řekl Khagar. „Před nějakým časem jsem měl vizi Draenoru a viděl jsem pustou krajinu velmi podobnou této. Není tam skoro žádný život, jako by někdo nebo něco odstranil přírodu. Myslím, že to způsobila jejich magie, která otrávila zemi. A ta otrava se šíří Portálem dál. Pokaždé, když orkové použijí magii, umrtvují zemi.“

„O důvod víc ho zničit,“ řekl Turaylon, „čím dříve, tím lépe.“

Khadgar přikývl. „Ano, souhlasím. Čím dříve, tím lépe.“

O tři dny později dorazili zvědové a ohlásili, že se orkové zastavili. „Všichni jsou zalezlí ve velkém údolí přímo před námi,“ oznamoval zvěd. „Uprostřed stojí brána.“

Khadgar, Turalyon, Uther a bratři Bronzebeardové si vyměnili významné pohledy. To byl určitě Portál.

„Pověz o tom ostatním,“ řekl klidně Turalyon a vytáhl Lotharův zlomený meč. V druhé ruce držel kladivo. „Okamžitě na ně zaútočíme.“ Khadgar znovu žasl nad tím, jak se jeho přítel za posledních pár měsíců změnil. Byl sebevědomý, vytrvalý a přísný. Z nezkušeného mladíka se stal zralý muž a dobrý velitel. Od Lotharovy smrti byl obklopen aurou, která spolu se světlem vyzařovala též moudrost, klid a vznešenost. Z Uthera a ostatních paladinů měl podobný pocit, ale ne v takové míře. Jako kdyby byli povzneseni nad problémy tohoto světa. Turalyon spíš byl se světem v souladu. Bylo to kouzlo, jemuž Khadgar nerozuměl, ale které velmi ctil. V mnoha ohledech to byl přesný opak jeho magie, jež ovládala živly a jiné síly. Turalyon nic neovládal, pouze se těm silám otevřel a měl schopnost využívat je, sice v menší míře, ale s větší přesností než jakýkoliv mág.