Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Nyní však byly ohroženy životy všech orků, protože vítězství nebylo vůbec jisté.

Když už nic, aspoň byl zajištěn Portál. Rend a Maim přežili boj s Gul’danem a útok alianční flotily. Vypravili posla za Doomhammerem, který ho zastihl na cestě do Khaz Modanu. Přikázal jim, aby se připojili ke svému klanu u Portálu. Sice bratrům moc nevěřil, pokud šlo o věrnost vůči Hordě, ale potřeboval silné bojovníky, kteří by ochránili cestu na Draenor. Ne že by chtěl uprchnout, jen pro případ, že by se bitva nevyvinula v jejich prospěch.

Znovu kývl na ogry. Potom sešel z římsy na rovinu. Čekal ho boj.

Aliance nečekala, že orkové zaútočí. Přesně jak si Doomhammer myslel, lidé se připravili na obléhání a měli v plánu vyčkat, až ti hloupí zelenáči přestanou dávat pozor a začnou vylézat z pevnosti, a pak je jednoho po druhém odrovnat. Doomhammerův útok je překvapil.

„Orkové!“ křičel voják, který přiběhl k Lotharovi. „Dobyli naši pozici!“

„Cože?“ Lothar udeřil koně do slabin a hnal se černým údolím, kam umístil několik jednotek. Turalyon a ostatní ho následovali. Když se přiblížili k čelním liniím, zaslechli nezaměnitelný rachot boje. Byli to orkové, jaké ještě neviděl, obrovské bytosti se širokými pažemi a mocnýma nohama. Vlasy jim na hlavách stály jako bodliny nebo koňské hřívy. Neměli brnění, jen bederní roušky, chrániče ramen, kožené boty a bili zbraněmi do všeho, co se hnulo. Jejich zelená kůže byla pokrytá tetováním a propíchaná kousky kovu a kostí, které jim trčely z uší, nosů, obočí, rtů, a dokonce i z prsních bradavek. Byli rozběsnění k nepříčetnosti a vojáci se před nimi dávali na zběsilý útěk.

„Uthere!“ zavolal Lothar a paladin přijel blíž. Ukázal mu mečem na orky, a to stačilo. Paladin přikývl, přivolal ostatní členy řádu Stříbrné ruky, aby ho následovali, spustil hledí přilby a pozvedl kladivo.

„Při Svatém světle!“ zvolal Uther a najednou byl zahalen jasnou září. „Nestrpíme zde takové bestie!“ Vyjel do boje a prvním úderem rozbil nejbližšímu orkovi hlavu. Obloha byla zahalená v mracích, všude vládlo šero a dlouhé stíny, ale ne v tomto okamžiku. Mraky se rozestoupily a paprsek slunečního světla dopadl na Uthera, jako by ho vedl přímo do řad Hordy. Paladin zářil do všech stran a rozmetával orky nalevo napravo každým úderem. Ostatní paladinové jeli s ním, zahaleni do stejné záře. Stříbrná ruka byla v posledních měsících rozšířena o nové členy a nyní čítala dvanáct rytířů pod Utherovým velením, ovšem bez Turalyona. Těchto dvanáct bojovníků najelo přímo do řad orků se sekerami, kladivy a meči, které zářily jejich vírou, a ostatní vojáci Aliance se stáhli, aby jim udělali místo. Orkové se obrátili, aby čelili novému nepříteli. Byl to krutý a zběsilý boj bestií proti fanatikům, zářivých zbrojí proti tetované zelené kůži. Orkové byli silní, odolní a necítili bolest, ale paladinové se hnali vpřed naplněni spravedlivým hněvem a silou své víry, a jejich svatá aura oslnila nejednoho orka. S touto výhodou se paladinům podařilo obklíčit divé orky a jednoho po druhém je zabít. Když boj utichl, všichni leželi na zemi bez hnutí.

„Dobrá práce,“ řekl Lothar, jakmile k němu přispěchala další hlídka. Co teď? pomyslel si, útočí znovu?

„Útočí znovu!“ zvolal voják a tím potvrdil jeho obavy. „Ze západu!“

„K čertu s nimi!“ zavrčel Lothar, znovu pobídl koně a vyjel udaným směrem. Byli chytří, to musel uznat. On ani ostatní vojáci nečekali, že se orkové rozhodnou útočit, a nebyli připravení. Většina odpočívala a počítala s dlouhým, táhlým obléháním, někteří dokonce svlékli zbroj. Nyní byli potrestáni za svou neopatrnost. Pokud by se orkům podařilo prorazit alianční linie, uprchli by dál do hor. Potom by trvalo měsíce nebo i roky, než by je pochytali, a Horda by získala čas na obnovu sil.

To ovšem Lothar nemohl dopustit.

Vjel přímo do bitvy, jeho kůň rozdupal orka, který mu nestihl včas uhnout z cesty. Pak koně otočil a zjišťoval, jaká je situace. Tady jich útočilo asi třikrát víc. Nejvíc děsu však budilo šest ogrů uprostřed formace. Bojovali divoce, ale ne bezmyšlenkovitě. Mezi nimi byl obrovský ork s vlasy spletenými do dlouhých copů, které se míhaly sem a tam, jak máchal obrovským černým kladivem a odhazoval na strany vojáky Aliance, kteří se mu postavili. Pohyboval se rychle, ale opatrně, dokonce s jistou grácií, i když byl oděn v masivním plátovém brnění. Lothar vytušil, že to je jejich vůdce. Nasměroval koně přímo do bitvy, když vtom si ho obří ork všiml. Jeho oči nezářily rudě, jak to Lothar u orků běžně vídal, byly šedé a velmi inteligentní. V okamžiku se rozšířily, jako kdyby ho poznávaly.

Támhle! Doomhammer se zasmál, když si prohlížel vysokého člověka na koni. Ten se štítem, velkým mečem a chytrýma očima barvy moře. To je vůdce. Doufal, že ho zde najde. Když ho zabije, celá Aliance se zhroutí.

„Uhněte!“ zařval Doomhammer, srazil lidského vojáka a odkopl jednoho z vlastních bojovníků. Muž, kterého si všiml, mířil do bitvy, oháněl se mečem, aniž by se zajímal o krveprolití, které tím působí. Jeho pohled neustále směřoval k Doomhammerovi.

Všude kolem zuřil boj, ale rovněž náčelník sledoval jen lidského vůdce. Postupoval vpřed a kladivem si čistil prostor před sebou, nehledě na to, jestli bije do lidí nebo orků. Šlo jenom o to, aby se dostal k tomu člověku. Ten byl trochu opatrnější a dával pozor na to, aby nesekal do vlastních, jen doufal, že mu včas uhnou. Konečně mezi nimi nestáli žádní válečníci a Doomhammer viděl člověka zblízka.

Na koni byl ve výhodě, o kterou ho náčelník okamžitě připravil. Kladivo zasvištělo vzduchem a rozdrtilo zvířeti hlavu. Hřebec se zhroutil k zemi, z rozdrcené lebky crčela krev. Člověk však s koněm neupadl. Vztyčil se ve třmenech, včas z nich vyskočil a dopadl na zem. Bitva kolem náhle ustala, vůdci pozdvihli zbraně a beze slov se do sebe zaklesli, oba se stejným cílem – zabít toho druhého.

Byl to souboj titánů. Lothar byl urostý a silný muž, vysoký jako většina orkských bojovníků, ale Doomhammer byl o něco větší, silnější a mladší. Co však Lotharovi scházelo na mládí a rychlosti, nahradil zručností a zkušeností.

Oba nosili těžkou plátovou zbroj, obitá stormwindská proti černým plátům Hordy. Oba třímali zbraně, které by ostatní bojovníci ani neuzvedli, třpytivý runový meč Stormwindu a černé kamenné kladivo, dědictví rodu Doomhammerů. Oba chtěli za každou cenu zvítězit.

Lothar udeřil první. Sekl po orkovi z boku, v poslední chvíli čepel změnila směr a místo do nastaveného krytu se zařízla do zbroje. Velký náčelník překvapeně zachrochtal a kontroval prudkým úderem shora dolů. Rytíř však udělal krok zpět a rána ho minula. Doomhammer si náhle přehodil kladivo v rukou, máchl jím rychle zespoda vzhůru a zasáhl Lothara lehce do brady, až se zapotácel. Následoval rychlý úder shora, ale Lothar ho včas vykryl mečem. Oba bojovníci se chvíli přetlačovali, Doomhammer nasměroval kladivo dolů, zatímco Lothar ho chtěl svést do strany. Zbraně o sebe skřípaly, ale nehýbaly se.

Lothar otočil čepel a úspěšně svedl kladivo stranou. Dřív než si ho ork srovnal, k němu přistoupil a udeřil ho naplocho do tváře, takže ork na okamžik strnul. Poté Lothara volnou rukou udeřil do krku a srovnal si zbraň i postoj, zatímco velitel Aliance zavrávoral.