Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

„Blackrockská věž? Je to jistý?“ zeptal se Muradin. Turalyon si všiml, že Wildhammerští a Bronzebeardi spolu nevycházejí moc dobře. Ne, to nebylo přesné. Byli jako hádaví sourozenci, měli se rádi, ale neodolali pokušení hádat se a navzájem předvádět.

„No jasně, že to je jistý,“ řekl Kurdran a Sky’ree za ním varovně zakrákala. „Vždyť jsem je sledoval.“ Pak mu po tváři přejel jízlivý pohled. „Nebo se o tom chceš přesvědčit na vlastní oči?“ Muradin s Branném ucouvli a zle se na Kurdrana ušklíbli. Bronzebeardi měli rádi létání asi tak, jako se Wildhammerským zamlouval život v podzemí, tedy vůbec.

„Blackrockská věž,“ řekl Lothar. „To je ta pevnost na vrcholku hory?“ Ostatní přikývli. „Silná pozice,“ připustil, „příhodné okolí, solidní opevnění, snadno hájitelná i z okolních vrcholků, zřejmě dobře chráněné přístupové cesty,“ zavrtěl hlavou. „Ať už je vede kdokokoliv, ví, co dělá. To nebude snadné.“

„A taky ta kletba,“ dodal Muradin. „No, je to prokletý,“ pokračoval trpaslík, když se na něj ostatní podívali. Turalyon si všiml že Brann i Kurdran přikyvují. „Naši bratranci. Dark Ironi,“ odmlčel se a odplivnul si, jako by i samo jméno bylo nakažlivé, „postavili tu pevnost. Ale uvnitř, v podzemí, je něco mnohem temnějšího.“ On i ostatní trpaslíci se přitom otřásli.

„Jestli to tam je, orkům to zřejmě nevadí,“ poznamenal Lothar. „Opevní se a bude těžké se tam dostat.“

„Ale my to zvládneme,“ Turalyona překvapilo, že něco takového vůbec řekl. „Je nás dost a máme všechno potřebné.“

Lothar se na něj usmál. „Ano, máme na to,“ souhlasil. „Nebude to snadné, ale každý boj, který má nějakou cenu, je těžký.“ Chtěl říct ještě něco, ale vtom zaslechl nezaměnitelný zvuk chrastícího brnění. Otočil se a uviděl, že k nim kráčí válečník. Zbroj měl značně obitou, ale stále lesklou, a na hrudi mu zářil stejný symbol jako Turalyonovi, Stříbrná ruka. Jakmile přistoupil blíže k ohni, všichni spatřili jeho ohnivě rudé vlasy a vousy.

„Uthere!“ Lothar vstal a podal ruku paladinovi. Ten ji pevně stiskl.

„Můj pane,“ řekl Uther a stiskl ruku i Turalyonovi. „Přijeli jsme tak rychle, jak jen to šlo.“

„Je Lordaeron čistý?“ zeptal se Khadgar, zatímco se Uther posadil na kámen.

„Je,“ odpověděl a z modrých očí vyzařovala tichá hrdost. „Mí bratři a já jsme se o to postarali.

V zemi ani v horách kolem nezůstal jediný ork.“ Turalyon na okamžik pocítil ostré bodnutí, jako by mu něco říkalo, že by měl být pohromadě se svým řádem. Byl však pověřen jinými úkoly od samotného Faola a vykonával povinnosti stejně jako Uther a ostatní.

„Výborně,“ zasmál se Lothar, „přijel jsi v pravý čas, sire Uthere. Právě jsme se dozvěděli o posledním útočišti orků, ke kterému dorazíme za…?“ obrátil se k trpaslíkům. Znali kraj nejlépe, stejně jako vzdálenosti v něm.

„Pět dnů,“ řekl Brann po chvilce uvažování. „Jestli teda nenechali po cestě nějaký překvápko.“ Podíval se na bratra a přikývl. „A jestli jdete k Blackrocku, půjdem s váma. Nenecháme vás v tom samotný.“

„Žádné pasti jsem neviděl,“ řekl Kurdran a zakabonil se, jako by někdo pochyboval o jeho průzkumnických schopnostech. „Celá Horda, tak jak je, se sunula jako jeden zástup rovnou k věži.“ Podíval se na Lothara, jako by cítil, že se chce na něco zeptat. „Jo, wildhammerští trpaslíci do toho jdou taky. Dohromady nás bude přesila, i když ne o moc.“

„Nemusí nás být zas tolik,“ odpověděl Lothar. „Bude to rovný boj.“ Pak zvážněl. „Tak tedy za pět dní,“ řekl jim. „Za pět dní to skončíme.“ Turalyonovi ta slova zněla jako podivná věštba. Jenom doufal, že to nebude Aliance, kdo skončí.

„Lidi jsou tady!“

Doomhammer se vytrhl z myšlenek, rozrušený strachem, který cítil z Tharbekova hlasu. Kdy se z tohohle ostrého a bojovného nižšího náčelníka stal takový slaboch?

„Já vím, že jsou tady,“ zabručel, vstal a podíval se za něj. Stáli na nerovné římse vytesané na vrcholku hory před vchodem do pevnosti, vysoko nad skalnatou rovinou, a viděli bojovníky Hordy rozmístěné dole pod horou. Když zde stál naposledy, rovina byla tak zaplněná válečníky, že nebylo vidět zemi pod jejich nohama. Nyní zely v řadách velké trhliny a prázdná místa, takže rozeznával jednotlivé rody orků, které se k sobě více shlukovaly. Kdy Horda tak prořídla? K čemu je to vlastně vedl? Proč nenaslouchal Durotanovi a nevěnoval pozornost jeho slovům? Všechno, před čím byl varován, se začínalo naplňovat!

„Co budeme dělat?“ zeptal se Tharbek, který k němu přistoupil. „Není nás dost, abychom je porazili. Teď už ne.“

Doomhammer pohlédl na pobočníka tak zlostně, že ten od něj raději ustoupil. Byla pravda, že jich bylo méně a nyní by jistě celý svět nedobyli. Ale u všech předků, byli to přece orkové! „Co budeme dělat?“ zavrčel na Tharbeka a pozdvihl kladivo. „Budeme bojovati“

Odvrátil se od něj a přistoupil k okraji římsy. „Mí orkové, slyšte mě!“ zvolal a pozdvihl kladivo vysoko nad hlavu. Někteří k němu obrátili zrak, jiní ne, a to ho rozzuřilo. Vší silou udeřil zbraní do útesu a hlasitá rána přiměla všechny orky z Hordy, aby mu věnovali pozornost.

„Slyšte!“ zavolal znovu. „Vím, že jsme utrpěli porážky a museli jsme ustupovat. Vím, že naše řady prořídly. Vím, že Gul’danova zrada nás přišla draho. Ale pořád jsme orkové! My jsme Horda! Stále můžeme zatřást tímhle světem!“ Bojovníci dole zajásali, i když tlumeně.

„Lidé nás pronásledovali až sem,“ pokračoval a znechuceně plival každé slovo. „Myslí si, že jsme slabí! Myslí si, že jsme sem uprchli před jejich mocí jako psi! Mýlí se!“ znovu pozdvihl kladivo. „Přišli jsme sem, protože tohle je naše pevnost, srdce naší moci. Přišli jsme sem, protože se odtud znovu rozlijeme po celé zemi. Přišli jsme sem, abychom je porazili a donutili třást se strachy!“ Tentokrát byl jásot hlasitější a Doomhammer se jím nechal unášet. Válečníci stáli a mávali zbraněmi, takže se zdálo, že jsou zase nabuzení k boji. To bylo dobré.

„Nebudeme čekat, až sem přijdou,“ řekl orkům. „Nebudeme tady sedět s rukama v klíně, aby nám vnutili svůj boj. Ne. My jsme orkové! My jsme Horda! Pustíme se s nimi do boje tak, že budou litovat, že sem vůbec šli! A až je rozprášíme a pobijeme, přejdeme přes jejich mrtvoly a zabereme jejich zemi jako svou vlastní!“ Držel kladivo oběma rukama, máchal jím divoce nad hlavou a v té chvíli začal řev a jásot bojovníků otřásat skalami i samotným kamenem, na kterém stál. Doomhammer se usmíval. Tohle byl jeho lid! Nebudou škemrat o milost! Když padnou, bude to v bitvě a s krví na rukou.

„Ať se náš klan připraví,“ řekl strnulému Tharbekovi. „Mí bojovníci a já povedeme útok. Horda půjde za námi.“ Doomhammer pohlédl na urostlé postavy, jež na něj čekaly ve stínu. Zpozorněly a přikývly, když se na ně podíval. Kývnul také. Byla to jeho osobní stráž. Všichni to byli ogři.

Doomhammer byl správný ork a byl vychován k nenávisti vůči ogrům. Tihle však byli jiní. Byli inteligentnější než většina jejich druhu, ale byli to válečníci, ne mágové. Co bylo důležitější, zůstali věrní jen jemu a nikomu jinému. Obdivovali jeho sílu a odvahu, považovali ho za malého ogra a poslouchali jen jeho příkazy. On na oplátku ctil jejich sílu a spoléhal na jejich podporu v boji. Věděl, že by za něj i zemřeli, kdyby to bylo nutné, a byl překvapen, když si uvědomil, že by pro ně udělal to samé.