Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Doomhammer nechal v Khaz Modanu Kilrogga Deadeye s klanem Bleeding Hollow, aby se věnoval těžbě surovin a stavbě lodí. Kdyby se mu podařilo opět s Kilroggem spojit, dali by dohromady vojsko dost silné na to, aby porazilo Alianci, která táhla za nimi. Boj by pak byl obtížnější a zabírání území by trvalo déle, ale stále tady byla poměrně velká naděje na ovládnutí světadílu a jeho osídlení. Za předpokladu, že by se nestalo nic nečekaného.

„Lidé!“ vykřikl orkský průzkumník a padl vyčerpáním na kolena. „Na východ od nás.“

Doomhammer na něj překvapeně zíral. „Na východ? Víš to jistě?“ Otázka byla zbytečná, ork nelhal. Lidé se dostali na východ, když je pronásledovali, a Lordaeron přece leží na severozápad odtud!

Pak mu to došlo. Hinterlands! Poslal tam jeden klan, aby odvedl pozornost lidí, zatímco táhl na Quel’Thalas. Trik zafungoval a lidé poslali polovinu armády, aby se tam naháněli s orky po lesích. Jednotky ani nedorazily k hlavnímu městu, a nyní se vynořily před nimi na východě. To znamenalo, že když nebude opatrný, orkové se ocitnou v sevření dvou aliančních armád a všechny naděje Hordy budou ztraceny.

„Kolik jich je?“ zeptal se průzkumníka, který mezitím upil trochu vody z koženého vaku.

„Stovky, možná víc,“ řekl konečně ork a svraštil čelo. „Jsou mezi nimi i ti obrněnci.“

Doomhammer se ušklíbl a pohazoval si kladivem, aby ulevil vzteku. Zatraceně! Tolik aliančních bojovníků by je mohlo hladce porazit, zvlášť když se za nimi žene jejich jízda. A oni jsou stále několik dní od Khaz Modanu. A k tomu pořád neví nic o dračích jezdcích nebo jiných bratrech.

Nebylo zbytí. Doomhammer se podíval na Tharbeka. „Musíme zrychlit tempo,“ řekl mu. „Poběžíme bez přestávek. Musíme co nejdřív dorazit do Khaz Modanu.“

Tharbek přikývl a běžel předat rozkazy ostatním. Doomhammer za ním cosi zabručel. Utíkat, to bylo skoro jako porážka, na kterou raději ani nemyslel. Nemohl však riskovat otevřený boj. Napřed se musel spojit s Bleeding Hollow. Pak se pustí do boje společnými silami.

„Támhle!“ ukázal Tharbek a Doomhammer přikývl, protože orkskou hlídku nahoře na skále viděl také.

„Buď zdráv, Doomhammere!“ zvolal strážný, který se vztyčil, když přišli blíž, a zamával sekerou na pozdrav. „Vítej zpět v Khaz Modanu!“

„Díky,“ zavolal Doomhammer a držel černé kamenné kladivo stále nad hlavou, aby ho bylo dobře vidět. „Kde je Kilrogg a ostatní?“

„Rozbili jsme tábor výš v horách,“ řekl strážný a seskočil ze skály, aby spolu mohli lépe hovořit. „Půjdu tam a povím jim, že jste tady.“ Podíval se dál za náčelníka. Bylo jasné, že si prohlíží masu válečníků, která táhla za ním. „Kde je zbytek Hordy?“

„Většina padla,“ odpověděl úsečně Doomhammer. Vycenil kly a strážný vytřeštil překvapením oči. „A v patách nám je Aliance. Řekni Kilroggovi, ať připraví bojovníky.“

Zvěd se asi chtěl ještě na něco zeptat, ale pak si to rozmyslel. Zasalutoval, rozběhl se do svahu a zanedlouho zmizel mezi skalami. Doomhammer pokýval hlavou. Aspoň Bleeding Hollow jim pomůžou v boji s lidmi. Kilrogg byl starý a chytrý válečník. I přes vysoký věk neztrácel na síle a jeho klan byl velmi bojovný. Společně s Blackrockem dají Alianci pořádně zabrat.

„Nemůžeme s nimi bojovat. Ne plnou silou.“

Doomhammer zíral na Kilrogga. Starý náčelník zavrtěl hlavou a ve tváři byl velmi rozhodný.

„Cože? Proč ne?“ zeptal se Doomhammer.

„Trpaslíci,“ řekl úsečně Kilrogg.

„Trpaslíci?“ napřed si myslel, že hovoří o jezdcích na gryfech, ale hora Aerie byla odtud velmi daleko. Mluvil o trpaslících, kteří žili v těchto horách. „Vždyť jsme je rozprášili a zabrali jejich pevnosti.“

„Ne úplně,“ poznamenal Kilrogg a upřímně pohlédl jedním okem na Doomhammera. „Nepodařilo se nám dobýt Ironforge. Při každém pokusu jsem přišel o mnoho skvělých bojovníků.“

„Tak ji nech být,“ řekl Doomhammer. „Teď ji nepotřebujeme. Napřed se musíme postavit lidem, než přejdou po šíji přes údolí na druhou stranu a shromáždí se tam. Jakmile je porazíme, zaútočíme na Ironforge a vypleníme ji. Pak se vydáme zpátky na sever a dokončíme, co jsme začali.“

Kilrogg však zavrtěl hlavou. „Trpaslíci jsou příliš nebezpeční, než abychom si je nechali za zády. Za posledních několik měsíců jsem s nimi svedl mnoho bitev a říkám ti, že jakmile se k nim obrátíme zády, vyvalí se na nás jako lavina. Pokaždé když jsme dobyli trpasličí citadelu, přeživší obránci se stáhli do Ironforge. Můžeme se jenom dohadovat, jak je ta pevnost velká, ale teď je v ní pohromadě celý národ trpaslíků z Khaz Modanu a čeká na okamžik, kdy se bude moct pomstít. Pokud to místo nebudeme hlídat a zaměstnávat jejich pozornost, nebudeme čelit jedné armádě, ale dvěma.“

Doomhammer mlčel a zvažoval, co mu Kilrogg řekl. Důvěřoval jeho úsudku. To však znamenalo, že nebudou mít dost bojovníků, aby se postavili Alianci a zvítězili. Museli se pohnout.

„Zůstaň tady,“ řekl nakonec Kilroggovi, „vezmi si tolik bojovníků, kolik potřebuješ, abys zaměstnal trpaslíky a zdržel lidi. Já povedu ostatní do Blackrockské věže, kde se opevníme.“ Podíval se na Kilrogga. „Jestli to dokážeš, přijď tam za námi. Třeba se ti podaří vpadnout lidem do zad. Třeba se objeví víc našich z moře nebo z Portálu,“ napřímil se. „Ale Blackrockská věž je náš opěrný bod. Jestli nedokážeme porazit lidi tam, jsme ztraceni.“

Kilrogg přikývl. Chvíli si prohlížel Velkého náčelníka, a když promluvil, měl mnohem slabší hlas, než kdy Doomhammer slyšel. „To je správné rozhodnutí,“ ujistil ho Kilrogg. „Já si také uvědomuji důsledky Gul’danovy zrady. S ním bychom zase žili jako v době před otevřením Portálu, když jsme byli šílení hněvem, zoufalstvím a hladověli jsme,“ pokýval hlavou. „Ať se stane cokoliv, vrátil jsi nám čest.“

Doomhammer přikývl a náhle pocítil náklonnost k náčelníkovi, kterého se dříve bál a neměl ho rád. Považoval ho za drsného a divokého bojovníka, jemuž šlo víc o moc než o čest. Zřejmě se celá léta mýlil.

„Díky,“ řekl nakonec. Víc toho říkat nemusel. Obrátil se a zamířil zpátky ke svému klanu. Bylo třeba vydat rozkazy a vyrazit na další cestu. Nejspíš na poslední.

„Turalyone!“

Paladin se podíval směrem, odkud slyšel hlas, a uviděl vysokého muže na koni a v plné zbroji. Symbol stormwindského lva se třpytil na masivním štítu a nad ramenem se tyčila rukojeť dlouhého meče.

„Lorde Lothare!“ Užaslý Turalyon vstal ve třmenech a zíral na rytíře ze Stormwindu a velitele Aliance v jedné osobě. Bojovník sesedl z koně a poplácal mladíka po rameni.

„Rád tě zase vidím.“ V jeho hlase se zračila skutečná náklonnost. „Říkali mi, že tě tady najdu.“

„Kdo?“ Turalyon se rozhlédl kolem, zaražen nečekaným příchodem velitele.

„Elfové,“ řekl Lothar a podrbal se na hlavě.

Vypadal unaveně, ale spokojeně. „Když jsem vyjel na sever, potkal jsem cestou Allerii, Terona a ostatní. Vyprávěli mi, co se stalo u hlavního města, že jsi tam přitáhl s vojskem a zahnal Hordu na útěk,“ poplácal ho po rameni. „Dobrá práce, člověče!“

„Hodně mi pomohli,“ odvětil Turalyon, potěšený, ale trochu znepokojený chválou hrdiny, „a abych pravdu řekl, nejsem si jistý, co se tam vlastně stalo.“ Posadili se ke stolu a Lothar vděčně přijal něco k jídlu a vak s vínem od Khadgara. Turalyon začal vyprávět. Byl překvapený stejně jako všichni ostatní, když se dozvěděl, že část Hordy znenadání odtáhla od města k jihu. Potom přišla zpráva od Proudmoora o námořní bitvě a jejím výsledku. „Zbytek Hordy neměl dost sil s námi bojovat, zvlášť král Terenas jim dával pořádně zabrat, kdykoliv se přiblížili k městským hradbám,“ uzavíral Turalyon. „Jejich vůdce o tom zřejmě moc dobře věděl, takže nařídil ústup. Od té chvíle je pronásledujeme.“