Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

První dotek ho probral a Gul’dan se náhle přistihl, jak běží, co mu nohy stačí, aby unikl z tohoto prokletého místa. Drak’thul a ostatní se hnali za ním. Z hrobky zaznívaly příšerné skřeky, které se rozléhaly celým chrámem. Zdálo se, že unikli, protože je nikdo nepronásledoval. V místě Gul’danovy tváře, kde se ho bytosti dotkly, cítil nesnesitelné pálení. Prohmátl si obličej rukou a zjistil, že je pořezaný a krvácí.

„K čertu s tebou, Sargerasi!“ zaklel a hnal se dál mezi sloupy a pilíři. „Takhle to přece nemůže skončit! Já jsem Gul’dan! Jsem ztělesnění temnoty! Takhle přece nemůžu zemřít!“

Zastavil se, aby popadl dech, a naslouchal. Výkřiky umlkly. Slaboši mizerní! pomyslel si a hned se dovtípil, co se přihodilo Stormreaverům, které měl ještě před chvílí za sebou. „Nejspíš jsou všichni mrtví.“ Rána na tváři začala náhle pulzovat. Chytil se za ni a snažil se zastavit krev, která z ní stále vytékala. Přepadla ho nesnesitelná malátnost. „Musím dál,“ řekl ztěžka. „Má moc by měla stačit na to, aby…“

Umlkl a bedlivě naslouchal. Co to bylo za zvuk? Zněl slabě, neustále se opakoval a měl z něj husí kůži. Cítil z něj krutost a… radost?

„Ten smích – jsi to ty, Sargerasi?“ zeptal se. „Vysmíváš se mi? Však uvidíme, kdo se bude smát naposled, démone, až získám tvé ohnivé Oko!“ Zahnul za roh a vešel do široké místnosti s překvapivě holými stěnami. Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale prostě přistoupil ke zdi a krví z rány na tváři na ní načrtl hrobku a její strážce. Několikrát mu únavou sjela ruka.

„Byl jsem napaden… strážci,“ psal ztěžka. „Umírám.“ Věděl, že to je pravda, a snažil se dokončit nápis dřív, než ho smrt přemůže. Uslyšel za sebou podivné chrčení, které předtím zaslechl uvnitř hrobky. Jdou si pro něj.

„Kdyby mě neopustili mí služebníci,“ psal dál, oči mu těkaly sem a tam a hrdlo měl tak sevřené, že nebyl schopen slova. Uvědomil si však, že za to nemohli. Byla to jeho vina. Celou dobu si myslel, že má všechno pevně v rukou, ale ve skutečnosti byl jen poskokem, pěšákem. Otrokem. Celý jeho život byla lež. A teď je všemu konec.

Byl jsem hlupák, pomyslel si. Přestal psát a obrátil se, aby se zase dal do běhu, i když věděl, že na to už je příliš pozdě. Najednou se do něj zaryly drápy a Gul’dan křičel a křičel.

Rend vztáhl ruku a Maima zastavil. „Ne,“ řekl zlehka. Z opasku, který ukradl padlému nepříteli, stále stékala krev.

„Musíme dostat Gul’dana,“ trval na svém Maim, i když sotva stál na nohou a hrubé obvazy na ruce a noze měl nasáklé krví.

„To už není třeba,“ ujistil ho bratr. „Ty… bytosti splnily úkol za nás.“

Z budovy před nimi cosi vylezlo. Něco s mnoha údy, klouby, a především s mnoha zuby. Následovaly další stvůry, bez váhání se vrhly na orky a začaly je trhat jako ovce. Několik bojovníků při pohledu na tvory ztuhlo zděšením, ale ostatní se pustili do boje a všechny je nakonec pobili, i když je to stálo mnoho sil a mnoho ran, než se poslední přestal škubat, trhat a kousat.

Bytosti přišly z té podivné stavby. I když byl Rend válečníkem, přece jen dokázal vycítit magii. Stavba před nimi ji doslova vyzařovala. Byla nepředstavitelně silná, plná nenávisti namířené proti všemu živému. Bytosti byly jen velmi slabým projevem skutečné síly, která dlela uvnitř.

Potom je něco přimělo padnout na zem a z vchodu budovy se ozval ohlušující zvuk, pekelný smích odněkud z hlubiny, následovaný prudkým závanem odporně páchnoucího vzduchu. S ním se objevilo i něco dalšího, z čeho se Rendovi zježily vlasy. Nic neviděl, ale byl si jistý, že se z paláce vyvalilo samotné zlo. Rozběhlo se všemi směry a mizelo v teplém slunečním svitu.

Rachot však pokračoval a začala se otřásat země. V zemi pod nohama orků se objevily praskliny. Ostrov se rozpadal.

„Gul’dan už není,“ řekl Rend, když se postavil na nohy, a ačkoli mu nebylo jasné jak, věděl, že mluví pravdu. Ať už tam dole hledal cokoliv, našel jen smrt. Rend doufal, že byla pomalá a krutá. Byl si tím téměř jistý.

„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Maim. Orkové vyrazili k pobřeží a chrám nechali daleko za sebou.

„Vrátíme se k Doomhammerovi,“ odvětil Rend. „Válka ještě neskončila a teď už si aspoň nebudeme muset dělat hlavu se zrádci. Ať si ho tam jde hledat sám, jestli si troufá.“ Oba bratři společně se svými bojovníky dorazili na břeh, kde už na ně čekaly lodě.

„Jsme připraveni?“

„Jsme, pane.“

Daelin Proudmoore pokýval hlavou, ale hleděl na pravobok. „Dobře. Zaujměte pozice. Zaútočíme, jakmile budou na dostřel.“

„Ano, pane,“ řekl lodní mistr, zasalutoval a přistoupil k velkému mosaznému zvonu, který byl zavěšen u kormidla. Dvakrát do něj udeřil. Hned na to se ozvalo dunění, jak se celá posádka rozběhla po lodi, muži se spouštěli z lanoví na palubu a všichni ve chvíli zaujali bojové postavení. Proudmoore pro tuto plavbu vybral každého námořníka osobně. Ještě nikdy se neplavil s tak skvělými muži. Ne že by jim to snad někdy řekl, ale věděl to.

Admirál opět pohlédl na moře a dalekohledem si prohlížel vlny na obzoru. Pátral po drobných tmavých předmětech, které už jednou předtím zahlédl. Támhle jsou! Byly o dost větší a mohl je snáze spočítat. V koši na hlavním stěžni by jistě viděl ještě lépe. Bylo mu jasné, že do deseti minut se z neurčitých předmětů vyklubou lodě.

Orkské lodě.

Přesněji flotila Hordy.

Proudmoore bouchl pěstí o dřevěné zábradlí, což byla jediná známka jeho nadšení. Konečně! O téhle příležitosti snil od začátku války. Když od sira Turalyona přišla zpráva, že Horda zamířila do Southshore, vyskočil překvapením. Jen těžko skrýval vzrušení, když se dozvěděl, že na Velkém moři byly spatřeny orkské lodě.

Průzkum mu také potvrdil, že se orkové rozdělili do dvou skupin. První vyplula o něco dříve než druhá, která spěchala za ní a snažila se ji dohnat. Nebylo jasné, jestli orkové ve spěchu nezvládli lépe naplánovat přesun, nebo jestli druhá skupina tu první pronásledovala. Vypukla snad v Hordě rebelie? To Proudmoore netušil a bylo mu to jedno. Nezáleželo na tom, kam pluli nebo co dělali. Jediné, oč se zajímal, bylo, že se orkské lodě obrátily zpátky k Lordaeronu.

Tím se mu dostaly na dosah.

Nyní už je viděl i bez dalekohledu. I když neměly stěžně s plachtami, pohybovaly se velmi rychle. Předtím už se setkal s orkskými plavidly a žasl nad dlouhými řadami vesel, která vyčnívala z boků, i nad rychlostí, které byli orkští veslaři schopni dosáhnout. Co však orkským lodím scházelo, byla schopnost manévrovat. Jeho lodě mohly kolem orkských pohodlně kroužit. Neměl však v plánu se jim moc ukazovat. Námořní bitva, to byla velmi nebezpečná věc. Proudmoore zamýšlel orkskou flotilu potopit tak rychle, jak jen bude možné.

Čekal na ně v úkrytu i s celou flotilou za ostrovem Crestfall, severovýchodně od milovaného Kul Tirasu. Všechna děla byla nabitá a připravená a zbývalo jen vyčkat, až nic netušící orkové přiveslují přímo před ně.

A to se také stalo.

„Pal!“ zvolal Proudmoore, když je míjela desátá orkská loď. Kdyby je orkové viděli, jak číhají mezi ostrovy se skasanými plachtami a zakrytými lucernami, jistě by pluli jinudy. První salva je překvapila, zasáhla loď přímo do středu, takže se rozlomila a téměř okamžitě zmizela pod hladinou. „Napnout plachty! A kupředu!“ rozkázal admirál a plavidlo se dalo do pohybu, jakmile byly plachty spuštěny a chytily vítr. Kanonýři už jistě nabíjeli děla k dalšímu výstřelu, ostatní námořníci stáli na palubě s malými samostříly a soudky s prachem. „Miřte na další loď v řadě,“ řekl jim Proudmoore. Muži přikývli, a jakmile se dostali blíž, začali na palubu lodi házet soudky a střílet zápalné šipky. Jeden soudek vybuchl a paluba začala hořet, pak další, a zanedlouho se loď topila v plamenech, protože asfaltem napuštěná prkna, ze kterých byla vyrobena, hořela velice snadno.