Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Admirál Proudmoore opět kývl a usmál se na něj. „Dobře, postaráme se o ně,“ řekl trpaslíkovi. Pak se obrátil na kormidelníka. „Kupředu,“ rozkázal. „Odřízneme jim cestu, jak bylo v plánu, a pak sevřeme v obklíčení. Nechci, aby to přežil jediný ork!“

Wildhammerští trpaslíci se pustili do zběsilého a zuřivého boje s draky. Několik jich zabili, ostatní se stáhli. Proudmoorovy lodě mezitím obklíčily orkskou flotilu ze všech stran a pálily do ní ze všeho, co měly po ruce. O jednu loď přišli, když se nevědomky přiblížila k orkům natolik, že se dostali na její palubu a povraždili většinu posádky dřív, než se umírajícímu kapitánovi povedlo svrhnout do podpalubí zapálený sud s prachem. Draci je připravili o celou třetí skupinu lodí. Orkské ztráty však byly mnohem větší. Několik orkských lodí sice uniklo z dostřelu, ale ostatní byly kanonádou rozmetány na třísky. Pár orků se zachránilo na troskách, většina však buď uhořela, nebo utonula. Moře bylo poseto zelenými mrtvolami.

Když se z dohledu ztratila poslední orkská loď, dračí jezdci už neměli co zachraňovat. Obrátili zvířata a letěli ke Khaz Modanu, tvrdě pronásledováni trpaslíky s obrovským řevem a lomozem. Proudmoore si prohlížel flotilu, unaven bojem, ale přece vítězný.

„Pane!“ zvolal jeden z námořníků, který se nahýbal přes zábradlí a ukazoval dolů do vody.

„Co to je?“ zeptal se admirál a přistoupil k němu. Chmury byly zahnány pocitem naděje, když se podíval, kam námořník ukazoval. Někdo se tam pohupoval na hladině a křečovitě se držel kusu prkna. Byl to člověk.

„Hoďte mu provaz, rychle!“ poručil Proudmoore a námořník ho spěšně poslechl. „A pátrejte po dalších přeživších!“ Nechápal, jak mohl někdo z třetí skupiny doplavat tak daleko, ale tenhle muž, jak se zdálo, to dokázal. To znamenalo, že by na moři mohli být i další.

Neubránil se naději, že by mezi nimi mohl být i jeho syn Derek.

Naděje však přešla ve zmatek a následně v hněv, když byl neznámý muž vytažen na palubu. Namísto zelené tuniky Kul Tirasu měl na sobě promáčený alteracký oblek. Existoval jediný způsob, jak by se Perenoldovi lidé mohli dostat na moře.

„Co jsi dělal na orkské lodi?“ zeptal se Proudmoore neznámého, když ho povalil a opřel se mu kolenem o hruď. Muž zalapal po dechu a zbledl.

„Poslal nás… lord Perenolde,“ vypravil ze sebe. „Vedli jsme je… k lodím… přikázal nám… abychom jim… pomáhali… když to bude nutné.“

„Zrádce!“ Proudmoore vytasil dýku a přiložil ji muži na krk. „Spaktovali jste se s Hordou! Měl bych tě rozpárat jako rybu a hodit tvé vnitřnosti žralokům!“ Trochu přitlačil ostří na kůži, až se na ní objevila tenká krvavá čára. Pak ale čepel sundal a postavil se.

„To by ale byla příliš milosrdná smrt,“ řekl admirál a schoval dýku do pochvy. „Když zůstaneš naživu, posloužíš nám jako důkaz Perenoldovy zrady.“ Na to se obrátil k námořníkům a řekl jim: „Svažte ho a do díry s ním! A pátrejte po dalších. Čím víc důkazů získáme, tím rychleji bude Perenolde viset!“

„Ano, pane!“ Námořníci zasalutovali a pustili se do plnění nových úkolů. Trvalo hodinu, než prozkoumali celou oblast. Našli další tři muže, kteří potvrdili to, co řekl první. Ve vodě bylo také dost orků, ty ale ponechali osudu.

„Nastavte kurs na Southshore,“ přikázal Proudmoore kormidelníkovi, poté co byl vytažen na palubu poslední alteracký zrádce. „Vrátíme se zpátky k armádě Aliance a zpravíme ji o našem vítězství stejně jako o alteracké zradě. Mějte oči otevřené a nezapomínejte, že několik orkských lodí uniklo a můžou být poblíž.“ Na ta slova odešel do své kajuty, kde se nakonec oddal žalu. Když se vyplakal, napsal dopis ženě, aby jí sdělil, co se přihodilo jejich nejstaršímu synovi.

„Pořád nejdou.“ Mladý Tharbek se otočil, překvapen náčelníkovými slovy.

„Co tím myslíš?“ zeptal se.

Doomhammer se ušklíbl. „Zbytek Hordy. Pořád se ještě nevrátili.“

Tharbek se rozhlédl kolem. „Poslal jsi je na Velké moře,“ poznamenal opatrně, aby náčelníka něčím nepopudil. „Bude trvat mnoho dní, než se vrátí.“

„Byli s nima draci, ty tupče!“ Doomhammerova pěst zasvištěla vzduchem, zasáhla Tharbeka do tváře, takže zavrávoral a ustoupil vzad. „Dračí jezdci nás měli zpravovat o jejich postupu! Něco se stalo! Loďstvo je pryč a s ním i velká část našich sil!“

Tharbek pokýval hlavou a třel si bolavou tvář.

Nic však neřekl. Ani nemusel. Doomhammer tušil, co si jeho pobočník myslí – kdyby je za Gul’danem neposlal, byli by teď tady.

Doomhammer zaskřípal zuby. Proč nikdo z orků nebyl s to pochopit důvod toho rozhodnutí? Každý ork se na něho díval jako Tharbek od doby, kdy nařídil ústup od hlavního města. Právě když brány praskaly a povolovaly pod soustavným orkským náporem. Posádce dávno došel olej, a tak na orky lili z hradeb jen vroucí vodu. Alianční síly byly zatlačeny k jezeru, takže držely už jen most. Vždyť vyhrávali! Jeden, nanejvýš dva dny, a město by padlo. Jenomže se rozhodl poslat část vojska pryč a tím je oslabil, takže nemohli pokračovat v obléhání.

Aliance neváhala ani okamžik a rozhodla se toho využít. Jakmile Blackhandi odtáhli, lidé se nahrnuli přes most, pronikli několika obrannými postaveními a tlačili je pryč z bitevního pole. Orkové se ocitli v pasti mezi šiky pěšáků a jezdců na jedné straně a strážemi na hradbách města na druhé. A žádná pomoc v dohledu. Mohlo trvat dny nebo i týdny, než se zbytek Hordy vrátí, právě jak to řekl Tharbek, a to ještě za předpokladu, že se jim podaří porazit Gul’dana, černokněžníky, ogry a cokoliv dalšího, co zrádce vyčaruje. Bojovníci, kteří zůstali za horami, byli v tu chvíli asi mrtví, pobiti těmi, co uzavřeli průsmyky, ať už to byl kdokoliv. Orkové, kteří zůstali u města, to bylo všechno, co Doomhammerovi zbylo.

Rozhodl se nařídit ústup. Doufal, že někde cestou narazí na odtáhnuvší klany, nebo aspoň na draky, ti by se měli objevit mnohem dříve. Jenomže něco bylo špatně. Dával to za vinu Gul’danovi. I když černokněžník osobně nikoho z Hordy nezabil, jeho zrada donutila Doomhammera rozdělit síly.

Musel to udělat. Slíbil duchům svých předků, že vrátí orky na cestu, ze které sešli, že bude bojovat proti zlořádu, krvežíznivosti a bestialitě na každém kroku vším, co bude po ruce. Nezáleželo na vítězství ve válce s lidmi. Jeho vlastní přežití také nic neznamenalo. Bez cti byli orkové pouhými zvířaty, méně než zvířaty, protože se opovážili vyměnit svou historii, dědictví předků, za krev, boj a nenávist. Kdyby dopustil, aby Gul’dan unikl nepotrestán, byla by to jeho vina, že mu dovolil takové sobectví, a dokonce ho v něm podporoval. Doomhammer by byl spoluzodpovědný za úpadek celé orkské rasy.

Takhle aspoň mohl říct, že udělal, co bylo v jeho silách. Uchoval si čest a s ní i čest celé Hordy. Možná boj s lidmi prohrají, ale aspoň tak učiní čestně, na nohou a se zbraněmi v rukou. Nebudou se zbaběle plazit a prosit o milost.

Kromě toho válka ještě stále nebyla u konce. Vedl bojovníky na jih, ale pak se místo k západu obrátil na východ. Tam ležel Khaz Modan, mezi Lordaeronem a Azerothem. Tato hornatá země byla domovem trpaslíků, kteří moci Hordy dokázali tvrdě a účinně vzdorovat. Nakonec se podařilo orkům dobýt všechny horské pevnosti až na Ironforge, jež se stále držela.