Aaron Rosenberg: Příliv Temnoty

Jako vždy děkuji Chrisovi, který to všechno začal, a Marcovi, že na to dohlédl. Také bych chtěl poděkovat Evelyn za ostrý zrak a milá slova. Nejvíce chci poděkovat všem fanouškům World of Warcraft, bez kterých by Lothar, Orgrim a ostatní neměli komu vypravovat tento příběh.

Krajina byla zahalena do mlhy. V ospalé vesnici Southshore lidé s neklidem vyhlíželi úsvit, protože bylo jasné, že se každou chvíli začne rozednívat. Mlha halila okolní svět, převalovala se po střechách domů a clonila výhled na moře u samotného okraje vesnice. I když nebylo vidět, šplouchání vln u přístaviště bylo nepřeslechnutelné.

Pak se začalo ozývat něco dalšího.

Pomalu, ale jistě se mlhou rozléhaly neznámé zvuky a nebylo možno určit, co nebo kdo je vydává ani odkud přicházejí. Bylo to z pevniny, nebo od moře? Byly to snad jenom vlny narážející na břeh hlasitěji než obvykle? Déšť ztrácející se v mlze? Nebo vůz nějakého obchodníka blížící se k vesnici? Když vesničané naslouchali pozorněji, došlo jim, že podivné nezvyklé zvuky přicházejí od moře. Někteří vyběhli na břeh a zírali do mlhy ve snaze jí prohlédnout. Co to jen mohlo být?

Mlha začala pomalu opadávat, jako by ji k tomu něco nutilo. Nadouvala se a tmavla, až nabyla podoby obrovské temné vlny, která se řítila ke břehu. Vesničané ustupovali, někteří s křikem. Dobře moře znali, byli to většinou rybáři a námořníci, ale toto nebyla obyčejná vodní vlna. Na to se pohybovala příliš podivně. Bylo to něco jiného.

Temnota se stále přibližovala, pohybovala s mlhou, a zvuk sílil. Pak se konečně objevila a jednolitý temný útvar se rozpadl na mnoho drobnějších. Lodě. Velké množství lodí. Vesničanům se trochu ulevilo, protože lodě znali, ale úzkost je neopouštěla. Southshore byla zapadlá rybářská víska. Měli v ní na deset malých člunů a větší lodě na moři nespatřili po celá léta. Najednou se jich sem blížily stovky. Co to mělo znamenat? Muži pobrali hole, nože, tyče s háky i sítě se závažím, cokoliv, co přišlo pod ruku. S napětím čekali, až se loďstvo přiblíží. Z mlhy se vynořovala další a další plavidla, jako by tomu neměl být konec, a s každou novou řadou lodí rostla také úzkost vesničanů. Nebyly jich stovky, ale tisíce, možná celý jeden národ, více než kdy kdo viděl! Odkud se mohlo vzít tolik lodí? Co je mohlo přimět, aby se plavily v tak velké skupině? A proč plují zrovna sem? Vesničané sevřeli zbraně v rukou pevněji, děti a ženy se ukryly v domovech, zatímco plavidel na moři pořád přibývalo. Najednou bylo jasné, co je původcem záhadných zvuků: pravidelné údery mnoha vesel na mořské hladině.

Když první z lodí přistála, vesničané spatřili její posádku. Opět se jim ulevilo a probudili v sobě zvědavost. Na lodi byli muži, ženy a podle výšky i děti, světlí i snědí, s vlasy běžných odstínů. Tohle nebyly stvůry ani jiné rasy, o kterých vesničané slyšeli, ale nikdy se s nimi nesetkali. Zdálo se, že ani nejsou oděni k boji, většina z nich zjevem válečníky ani nepřipomínala. Toto zřejmě nebyla invaze, spíš to vypadalo jako útěk před katastrofou. Strach vesničanů přešel v soucit. Co bylo příčinou toho, že tolik lidí najednou vyplulo na moře?

Další lodě dosahovaly břehu a lidé z nich vystupovali na zem. Někteří s pláčem padali na pláž, jiní stáli a zhluboka dýchali s úlevou, že konečně dosáhli pevniny. Ranní slunce konečně přinutilo mlhu, aby opadla a ztratila se pod náporem jasných paprsků. Vesničanům se tak naskytl lepší výhled. Připluvší lidé nebyli vojáci. Bylo mezi nimi mnoho žen a dětí a spousta z nich byla oblečena velmi nuzně. Byli pohublí a zesláblí. Lidé zasažení nějakým neštěstím, většina z nich tak vyčerpaná, že mohli jen stát nebo padnout na břeh.

Několik však přece bylo ozbrojeno. Jeden z nich vykročil k hloučku vesničanů. Byl to vysoký a statný muž, téměř bez vlasů, s tenkým knírem a vousem. Ve tváři měl silný a přísný výraz. Pancíř, který nosil, už jistě prošel mnoha boji a nad ramenem mu čněl do vzduchu jílec mohutného meče. V rukou však nenesl žádné zbraně, držel jimi dvě malé děti a několik dalších šlo společně s ním. Dotýkaly se jeho zbroje, opasku a pochvy. Vedle muže v brnění kráčel dlouhými kroky podivný muž, vysoký a štíhlý, s bílými vlasy. Byl oblečený v potrhaném fialovém rouchu, na jednom rameni měl obnošený batoh, na druhém mu sedělo dítě, další vedl za ruku. Třetím z přicházejících byl mladík s hnědými vlasy i očima, které před sebe vrhaly nepřítomný pohled. Jednou rukou se přidržoval pláště bělovlasého muže, jako když se dítě drží rodiče. Oděv, který nosil, býval jistě velmi drahý a zdobný, ale nyní byl opotřebovaný cestou po moři.

„Buďte pozdraveni!“ zvolal muž v brnění, když přistoupil k vesničanům. „My jsme uprchlíci a utíkáme z hrozné, strašlivé války. Prosím vás jídlo a nocleh, pokud máte, aspoň pro děti.“

Vesničané se po sobě podívali, poté odložili zbraně a souhlasně přikývli. Vesnice sice nebyla bohatá, ale ani chudá, a bylo by mnohem horší nechat děti bez pomoci. Vesničané vzali děti od válečníka a muže ve fialovém a odvedli je do kostela, který byl největší a nejpevnější stavbou ve vesnici. Ženy mezitím roznášely hrnce s kaší. Všichni uprchlíci se brzy usadili v kostele a kolem něj, jedli, pili a rozdávali si mezi sebou darované přikrývky a pláště. Mohla panovat veselá nálada, kdyby na tváři každého z nich nebyl žal.

„Děkuji vám,“ řekl válečník vůdci vesničanů, který se mu představil jako Marcus Redpath.

„Vím, že nám toho nemůžete dát moc a jsem vám za všechno vděčný.“

„Nemůžeme nechat děti a ženy trpět,“ odvětil Marcus. Zamračeně si prohlížel válečníkovu zbroj a meč. „Teď mi však řekněte, kdo jste a proč jste tady.“

„Jmenuji se Anduin Lothar,“ odpověděl válečník a přejel si rukou po čele. „Jsem – totiž, byl jsem rytíř ze Stormwindu.“

„Ze Stormwindu?“ Marcus už o té zemi slyšel. „Ale to je až za mořem!“

„Ano.“ Lothar smutně přikývl. „Plavili jsme se mnoho dní, abychom této země dosáhli. Teď jsme v Lordaeronu, že?“

„Ano, jsme,“ řekl muž ve fialovém a promluvil tak poprvé. „I když jsem nikdy nebyl v této vesnici, zemi poznávám.“ Hlas zněl na někoho tak starého překvapivě silně. Jeho stáří však naznačovaly kromě vlasů jen vrásky v obličeji, jinak by se zdál být mnohem mladší.

„Toto je Southshore,“ řekl jim Marcus a ostražitě pohlédl na muže ve fialovém. „Ty jsi z Dalaranu?“ zeptal se nakonec ve snaze udržet neútočný tón hlasu.

„Ano,“ řekl cizinec. „A neboj se. Vrátím se tam, jakmile mí společníci budou schopni další cesty.“

Marcus se snažil nedat znát úlevu. Čarodějové z Dalaranu byli velmi mocní a byli to také rádcové a spojenci krále. Marcus však nechtěl nic mít ani s nimi, ani s magií.

„Nemůžeme se zdržovat dlouho,“ souhlasil Lothar. „Musím si co nejdřív promluvit s vaším králem. Nesmíme dát Hordě šanci k dalšímu nájezdu.“