Aaron Rosenberg: Příliv Temnoty

„Co uděláme, až dorazíme do města?“ zeptal se Lothara, kterého tím vyrušil z rozjímání. Válečník se rychle probral a pohlédl na něj temně modrýma očima, které cele vypovídaly o jeho náladě, nikoliv však o živé mysli uvnitř.

„Promluvíme s králem,“ odvětil prostě Lothar. Ohlédl se na mladíka, který jel vedle nich tiše jako stín, a letmo se dotkl jílce meče zdobeného zlatem a drahokamy, které v odpoledním slunci zářily. „Třebaže je Stormwind ztracen, Varian je stále princ a já jeho rytíř. S králem Terenasem jsme se setkali jen krátce a před mnoha lety, ale třeba mě pozná. Jistě bude vědět o Varianovi a posel ho uvědomí o našem příjezdu. Udělí nám audienci. Řekneme mu, co se stalo a co musí být vykonáno.“

„A co musí být vykonáno?“ zeptal se Khadgar, třebaže odpověď už znal.

„Musíme shromáždit vládce této země,“ odpověděl Lothar přesně tak, jak si Khadgar myslel. „Musíme je přesvědčit, že nejsou v bezpečí. Žádný národ proti Hordě samostatně neobstojí. Můj lid se o to pokusil, a teď je v troskách. Nesmíme dopustit, aby se to samé přihodilo i zde. Lidé se musí sjednotit a bojovat!“ Sevřel koňské otěže pevně v rukou a Khadgar v něm opět uviděl mocného bojovníka, který vedl stormwindská vojska a po mnoho let s nimi strážil hranice.

„Doufejme, že nás vyslyší,“ řekl Khadgar měkce. „Už jen pro všechno to, oč jsme přišli.“

„Vyslyší nás,“ ujistil ho Lothar. „Musí nás vyslyšet!“ Ani jeden však nevyslovil to, nač oba mysleli. Na vlastní kůži poznali moc Hordy. Jestliže se všechny národy proti ní nespojí, jestliže vládcové nepochopí, že jsou v nebezpečí, budou poraženi. Horda se pak bude prohánět zemí křížem krážem jako ve Stormwindu a plenit a ničit.

Kdosi stál na vrcholu vysoké věže a shlížel na svět pod sebou. Z toho místa viděl jako na dlani město i zemi kolem pokryté vířící temnotou. Vlny temnoty, které se valily přes stavby a nechávaly za sebou jen trosky.

Díval se. Byl vysoký, urostlý, s mohutnými svaly, stál nehybně na vrcholu, ostré oči hleděly na to, co se dělo dole. Dlouhé černé vlasy spletené do copů povlávaly kolem ošlehané tváře, střapaté konce občas udeřily do klů trčících zpod spodního rtu. Smaragdově zelená kůže v podvečerním slunci zářila stejně jako nesčetné amulety, šperky a trofeje, které nosil na krku a široké hrudi. Těžké pláty brnění, jež pokrývaly hruď, ramena a nohy, byly celé černé, spojované bronzovými nýty. Okraje a hrany byly pozlacené, což vypovídalo o důležitosti jejich nositele.

Viděl toho už dost. Pozvedl obrovské černé kladivo, o které se dosud opíral. Kamenná hlavice světlo spíše pohlcovala, než odrážela. Vyrazil ze sebe výkřik. Byl to válečný řev, jehož zvuk bil do okolních budov a kopců a odrážel se ozvěnou zpět.

Černé vlny pod ním se zastavily. Pak se zčeřily, jak se tváře obrátily vzhůru. Každý ork z Hordy se zastavil a zíral na osamocenou postavu tam nahoře.

Znovu zařval a pozdvihl kladivo. Tentokrát mu celá černá masa odpověděla ohlušujícím řevem a voláním. Horda poznala vůdce.

Uspokojen odpovědí, Orgrim Doomhammer spustil nezaměnitelnou zbraň k boku a černý příval dole se dal opět do ničivého pohybu.

Dole za městskými hradbami ležel ork zabalený do kožešin, které označovaly vyšší postavení. Vedle sebe měl složené drahé oblečení. Těch šatů se nikdo nedotknul týdny. Ork ležel bez hnutí, jako kdyby byl mrtev, nepěkná tvář zkroucená bolestí nebo soustředěním, bohatý plnovous zježený kolem úst.

Najednou se všechno změnilo. Ork se s nádechem posadil, kožešiny odpadly ze zpoceného těla. Otevřel oči. Zprvu nic neviděl, poté spánek začal ustupovat a on prozřel.

„Kde…?“ zeptal se. Přistoupil k němu kdosi vyšší, obě hlavy byly příjemně překvapené. Jakmile jej ork spatřil, zbystřil zrak. Zmatek vystřídala ostražitost a vztek. „Kde to jsem?“ zeptal se znovu. „Co se stalo?“

„Spal jsi, Gul’dane,“ řekl ten druhý, poklekl k loži a podal mu číši. Ork ji vzal, přičichl k ní, obrátil do sebe jedním hltem a otřel si ústa volnou rukou. „Spánek podobný smrti, bez hnutí. Skoro jsi nedýchal. Mysleli jsme, že tvůj duch už odešel.“

„Skutečně?“ zavrčel Gul’dan. „Báli jste se, že jsem vás opustil a nechal na milost Blackhandovi?“

Dvouhlavý ogří mág však řekl: „Blackhand je mrtev.“ Jedna hlava mlaskla, druhá souhlasně pokyvovala.

„Mrtev?“ Gul’dan si napřed myslel, že se přeslechl. Cho’gallúv chmurný výraz hovořil za vše. „Cože? Jak?“

I když pohyb Gul’danovi způsoboval malátnost a studené pocení, vydrápal se do sedu.

„Co se stalo, když jsem spal?“

Cho’gall se nadechl k odpovědi, ale ke slovu se nedostal, protože vchod do stanu se náhle otevřel. Dovnitř se vřítili dva orkové, popadli Gul’dana za paže a postavili na nohy. Ogr se rozhněval a začal protestovat, ale do stanu se vmáčkli další dva orkové s pozdviženými sekerami a zastoupili mu cestu. Ti první dva vytáhli Gul’dana ze stanu.

„Kam mě nesete?“ vykřikl a snažil se vyprostit ze sevření. Nebylo to k ničemu. I kdyby byl zcela zdráv, válečníkům by se nevykroutil. Teď se však sotva udržel na nohou. Táhli ho dál a on viděl, že je veden do velkého, bytelného stanu. Do náčelnického stanu.

„On převzal vládu, Gul’dane,“ řekl tiše Cho’gall, který je následoval v bezpečné vzdálenosti. „Když jsi byl v bezvědomí. Zaútočil na Stínovou radu a většinu pobil! Zůstal jsi jen ty, já a několik nižších černokněžníků.“

Gul’dan potřásl hlavou a snažil si to ujasnit. Stále se cítil zmatený a nesoustředěný, což se v té chvíli vůbec nehodilo. Avšak to, co mu Cho’gall řekl, ho zmátlo ještě víc. Blackhand je mrtev? Stínová rada zničena? To bylo šílené!

„Kdo?“ zeptal se a snažil se ohlédnout přes ramena válečníků k Cho’gallovi. „Kdo to udělal?“

Ale Cho’gall zpomalil krok a oběma tvářemi přešla hrůza. Gul’dan se podíval zpátky před sebe, kde uviděl obrovitého válečníka v černé plátové zbroji s ohromným kladivem, které zlehka držel v rukou. Gul’dan pochopil.

Byl to Doomhammer.

„Takže jsi už vstal,“ zavrčel Doomhammer, když stanuli před ním. Strážci pustili Gul’danovy paže tak nečekaně, že padl na zem. Pohlédl vzhůru a byl zaražen hněvem a zlobou, již spatřil ve tváři svého věznitele.

„Já…“ začal, ale Doomhammer do něj vrazil tak prudce, až Gul’dan poodletěl několik stop zpátky.

„Ticho!“ zařval nový vůdce Hordy. „Nedovolil jsem ti promluvit!“ Přistoupil blíže a pozvedl Gul’danovu bradu hlavicí strašlivé zbraně. „Vím, co jsi udělal, Gul’dane. Jak jsi ovládal Blackhanda a tu vaši Stínovou radu.“ Zasmál se smíchem plným hořkosti a znechucení. „Ano, vím o nich. Tvoji černokněžníci ti už nepomůžou. Mnoho z nich zemřelo a ti, co přežili, jsou v řetězech a pod dohledem.“ Naklonil se blíž. „Teď vládnu Hordě já, Gul’dane. Ne ty nebo tví černokněžníci. Teď už nás nikdo nebude zrazovat a podvádět, nebo nám lhát!“ Doomhammer se napřímil, takže čněl nad Gul’danem do výše jako věž. „Kvůli tvému pletichaření zemřel Durotan. To však byla tvá poslední oběť, která nezůstane bez pomsty! Už nebudeš z ústraní ovládat náš lid! Už nebudeš rozhodovat o našich osudech a zneužívat nás pro své mrzké zájmy! Lid se od tebe osvobodí!“