Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

„Nezmínil jsi se o Tirisfalském řádu,“ řekl Kel’Thuzad, načež Antonidas hlasitě zakašlal.

„Proč?“ zeptal se učenec. „Tohle není k věci, řeč je o Medivhovi!“

„Je to k věci,“ řekl Khadgar, „a omlouvám se, že jsem se o tom nezmínil. Avšak,“ rozhlédl se po čarodějích ve snaze posoudit jejich znalosti a pokračoval diskrétním tónem. „Vím jenom málo o díle tohoto řádu. Medivh byl jeho členem a jednou nebo dvakrát se o něm zmínil, ale neprozradil nic o členech nebo činnosti.“

„Samozřejmě,“ řekla souhlasně žena, z jejíž tváře Khadgar vyčetl zklamání podobně jako z Kel’Thuzadovy. Khadgar se nemýlil, skutečně o řádu nic nevěděli a asi doufali, že se o jeho tajemstvích dozví od něj. To se však nestalo a dál už o tom nemluvili. „Víc mě zajímá sám Medivh a to, co se s ním stalo,“ pokračovala čarodějka. „Jsi si jistý, že ten, koho jsi s ním vídal, byl Sargeras?“

„Naprosto jistý.“ Khadgar se vzpřímil. „Už se předtím objevil v mé vizi. Poznal jsem ho okamžitě.“

„Takže to byl Medivh – nebo Sargeras skrze něj, kdo otevřel průchod orkům,“ odtušil zavalitý muž. „A jak jsi říkal, že se jmenuje jejich svět?“

„Draenor,“ odpověděl Khadgar a trochu se otřásl. Připomněla se mu jiná vize z Medivhovy věže, ta, v níž byl on sám jako stařec, tedy vypadal jako nyní, a vedl malou skupinu válečníků proti orkské přesile v krajině s krvavě rudou oblohou. Garona mu potom řekla, že to připomínalo Draenor a znamená to, že je předurčen tam jít a nejspíš nepřežije. Přiměl se k návratu k rozhovorům.

„Co o něm víme?“ zeptal se Krasus. „O tom světě? Pověděl jsi nám o rudém nebi, ale můžeš říct ještě něco dalšího?“

„Nikdy jsem tam nebyl,“ odpověděl Khadgar. Alespoň zatím , pomyslel si. „Ale jedna má společnice, poloviční ork, mi o něm a o orcích mnoho pověděla.“ Vzpomněl si na Garonu, ale rychle bolestnou vzpomínku zahnal. „Orkové tam dříve žili v míru. Měli sice spory, ale nevedli mezi sebou války. Jedinými jejich nepřáteli byli ogři. Orků však bylo více a byli inteligentnější.“

„A co se stalo potom?“ zeptal se Kel’Thuzad. „Něčím se nakazili,“ vysvětloval Khadgar. „Nevěděla proč a jak, ale říkala, že jejich pleť postupně změnila barvu z původní hnědé v zelenou a začali provozovat jiný druh magie než tu, kterou znali dříve. Staly se z nich divoké bestie. Vyprávěla o velikém obřadu s kalichem, ze kterého pili náčelníci a většina bojovníků. Jejich kůže pak dostala jasně zelenou barvu a oči zčervenaly. Získali také větší sílu, byli zuřiví a krvelační. Zabíjeli každého, koho potkali, a nakonec se začali vraždit i mezi sebou. Nová magie navíc vysávala život z půdy, takže úroda byla stále menší. Ocitli se na pokraji vyhynutí. Hrozilo, že se mezi sebou vyvraždí nebo zemřou hlady. Jenomže Medivh oslovil Gul’dana, předního orkského černokněžníka, a nabídl mu přístup do tohoto světa. Našeho světa. Gul’dan to přijal a společně vystavěli portál. Napřed vyslali několik klanů, potom jich přicházelo stále víc a víc. Pak už šlo jenom o to vyčkat, vybudovat vojsko, prozkoumat krajinu a zaútočit.“

„A teď se k nám blíží v plné síle.“ Kael’thas se zamračil.

„Ano.“

Khadgar čekal, ale nikdo další nepromluvil, tak se aspoň díval na svou neviditelnou židli. „Pokud k tomu nikdo z vás, dámo a pánové, nic nemá, už bych šel,“ řekl po chvíli. „Mám za sebou dlouhý den a jsem velmi unaven.“

„Co budeš dělat dál?“ zeptala se ho žena, když se zvedal ze židle.

Khadgar svraštil obočí. Tuto otázku si kladl od chvíle, kdy přišel do Lordaeronu. Jedna jeho část toužila po bezpečném úkrytu v Kirin Toru. Třeba by se znovu mohl vrátit k původnímu povolání asistenta knihovníka. Nikomu by nepřekážel a byl by v bezpečí za nejsilnější magickou ochranou na světě.

Jiné jeho části se myšlenka útěku od nadcházejících událostí hnusila. Už se přece setkal s démonem, a přežil! Pokud tohle dokázal, pak by jistě zvládl i boj s orkskými vojsky.

Mimo to pro něj mnoho znamenalo přátelství a úcta.

„Zůstanu s lordem Lotharem,“ odpověděl konečně Khadgar záměrně uvolněným tónem. „Slíbil jsem mu, že ho podpořím, a on si to plně zaslouží. Po válce, pakliže přežijeme…“ pokrčil rameny.

„Ty ale stále patříš k Dalaranu,“ podotkla žena. „Jestliže tě zavoláme zpátky a přidělíme nějakou nutnou práci, poslechneš nás?“

Khadgar o tom několik vteřin přemýšlel. „Ne,“ odpověděl pomalu. „K tomu se teď nemohu vrátit. Až válka skončí a pokud přežijeme, pak v tom, jestli se vrátím ke studiu, ať už tady, v Medivhově věži nebo kdekoliv jinde, ještě nemám jasno.“

Členové rady si ho prohlíželi a on je také. Krasus po chvíli promluvil do ticha. „Odešel jsi odtud jako pouhý chlapec, nezkušený učedník,“ řekl se znatelným uznáním v hlase. „A vrátil jsi se jako zralý muž a mistr.“ Khadgar sklonil hlavu, aby ocenil kompliment, ale neřekl nic.

„Nebudeme ti nic rozkazovat,“ ujistil ho Antonidas. „Ctíme tvá přání a nezávislost. Ale rádi bychom zůstali v obraze, zvláště pokud jde o cokoliv, co se týká Medivha, nekromantů, řádu a toho portálu.“

Khadgar přikývl. „Mohu tedy odejít?“

Antonidas se na něj usmál. „Ano, teď můžeš odejít,“ řekl arcimág. „Ať tě ochraňuje Světlo a dává ti sílu.“

„A o všem nás zpravuj,“ dodal zavalitý muž. „Čím dříve se dozvíme o plánech orků, tím rychleji můžeme vyslat naše jednotky a samozřejmě poskytnout i mágy.“

Khadgar pokýval hlavou. „Jistě.“ Rychlým krokem opustil sál, a jakmile se ocitnul venku, vyvolal mystickou sféru. Rada Kirin Tora sídlila v tichém sále, o kterém se domníval, že je magicky chráněn nejen před možnými útoky, ale také před zraky slídilů. Khadgar se však během krátkého učednického období u Medivha mnoho naučil, zvláště z knih, jež si po mistrově smrti přivlastnil. Byl velmi blízko cíli. Soustředil se a barvy uvnitř sféry se neustále proměňovaly od zelené až po černou. Po chvíli se začaly objevovat tváře, které si cosi šeptaly. Díval se na členy rady Kirin Tora v jasně fialových róbách. Nástěnné malby na zdech sálu zmizely. Hleděl do místnosti s holými stěnami, v ní bylo šest postav procházejících se kolem dokola.

„…nevím, jak moc mu můžeme věřit,“ řekl zavalitý muž. „Připadá mi, že není příliš ochotný sloužit našim zájmům.“

„Samozřejmě že není,“ odvětil Kael’thas. „Kdybys prošel tím, čím on, také bys nebyl příliš důvěřivý. Ovšem my mu důvěřovat nemusíme. Potřebujeme ho, aby nám zprostředkoval kontakt s Lotharem, aby byl prostředníkem mezi námi a ostatními. Jistě mu můžeme věřit v tom, že nebude podkopávat naše snahy, neobrátí se proti nám a nebude před námi skrývat důležité věci a informace. Nevím, co víc bychom po něm mohli chtít.“

„Ten cizí svět Draenor mi dělá starosti,“ mumlal Krasus. „Jestliže portálem prošli orkové, mohl jím přijít také někdo jiný. Víme, že s nimi dorazili ogři, ale o tom, co dalšího se ještě může objevit, nemáme tušení. Chci říct, že na druhé straně portálu mohou být možná ještě horší nestvůry a čekat na vhodný okamžik, kdy budou moci plenit tento svět. Navíc zde není nic, co by bránilo orkům vrátit se do domovského světa, pokud to pro ně bude nutné. Boj s nepřítelem, který má nedobytnou základnu, je tak mnohem obtížnější, protože z ní může podnikat výpady a rychle se stahovat. Nalezení a zničení portálu by tudíž mělo být naší nejvyšší prioritou.“