Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Elfka nad otázkou svraštila obočí. „Povím vám to na rovinu, lorde Lothare,“ odpověděla a rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že nikdo jiný neposlouchá. Několik dalších elfů, mužů i žen, zrovna vycházelo z lodi a shromažďovalo se na konci mola, kde zřejmě čekali na svolení, aby mohli přijít blíže. „Anasteriana a ostatní v radě vaše zprávy příliš nezajímaly. Ta Horda, o které jste nás zpravili, má zřejmě za cíl dobývat zemi obývanou lidmi, nikoliv naše lesy. Členové rady se usnesli, že bude lepší konflikt přenechat mladším rasám a elfům postačí, když se posílí obrana našich hranic.“ Elfka přivřela oči a výraz tváře dával jasně najevo, co si o tom všem myslí.

„A přece jste tady,“ poznamenal Khadgar. „To jistě něco znamená.“

Přikývla. „Z dopisu od krále Terenase,“ kývla královým směrem, „jsme se dozvěděli, že vy, lorde Lothare, jste posledním z linie Arathi. Naši předkové kdysi dávno slíbili pomoc vašemu králi Thoradinovi a celému jeho rodu, kdykoliv bude třeba. To Anasterian nepopírá, a tak vyslal tuto bojovou skupinu, aby dodržel slib.“

„A vy?“ zeptal se Lothar, když si všiml, že zmínila pouze lodě.

„Já jsem přišla z vlastní vůle,“ pronesla hrdě a vztyčila hlavu podobně, jako to Lothar vídal u hřebců před bojem. „Jsem hraničářka a to, že jsem vám přišla se svými bojovníky na pomoc, bylo mé rozhodnutí.“ Pohlédla do krajiny za Lotharem, oči se jí pohybovaly hned sem, hned tam. Bylo zřejmé, že si prohlíží armádu rozloženou kolem. „Tušila jsem, že nadcházející válka bude mnohem vážnější, než naši vládci připouštějí. Taková válka se může snadno rozšířit do všech končin, a pokud je Horda skutečně tak nebezpečná, jak tvrdíte, naše lesy v míru dlouho nezůstanou.“ Pohlédla zpátky k Lotharovi a pohled dával znát, že přes i veškerou krásu je tato žena silná a zvyklá bojovat. „Musíme je zastavit.“

Lothar přikývl. „Souhlasím,“ uklonil se. „Jste zde vítána, má paní, a dík patří i vašim vládcům za pomoc, kterou poskytli. Ovšemže jsme vděční především za to, že jste zde vy a vaši hraničáři,“ usmál se. „Před vaším přistáním jsme hovořili o dalším postupu a chtěl bych znát váš názor. A jakmile se zde vaši lidé utáboří, bylo by dobré, kdybyste je vyslala na průzkum, abychom se ujistili, zda už dorazil nepřítel.“

„Nemusíme se zdržovat odpočinkem,“ ujistila ho Alleria, „vyšlu je na průzkum okamžitě.“ Dala elfům znamení, aby přistoupili. Bojovníci byli oblečeni podobně jako ona sama, pohybovali se stejně tiše a lehce, ovšem v Lotharových očích jim scházel elfčin půvab. Alleria promluvila k hraničářům zvláštní zpěvnou mateřštinou, které ovšem Lothar nerozuměl. Bojovníci poslušně přikývli a pak se rychle vydali z přístavu do údolí. Za několik minut se ztratili z dohledu.

„Jdou na průzkum,“ vysvětlila Alleria. „Jestli je Horda odtud dva dny cesty nebo méně, dozvíme se o ní včas.“

„Výborně.“ Lothar se nepřítomně podrbal na čele. „Nyní, kdybyste se s námi mohla vrátit do velitelského stanu, má paní, ukážu vám, jaká je naše situace, a samozřejmě vyslechneme vaše názory na ni.“

Zasmála se. „Jistě. Pokud ale chcete znát můj názor, přestaňte mě, prosím, oslovovat má paní. Alleria úplně stačí.“

Lothar přikývl, obrátil se a vedl ji ven z přístavu. Když prošel kolem Turalyona, zachytil jeho pohled a byl nucen potlačit ironický úšklebek. Teď už věděl, kdo to prve tak užasle vzdychl.

O dva dny později Lotharovi rozhodně nebylo do smíchu. Alleriini hraničáři a Proudmoorovy průzkumné lodě se vrátili a jejich hlášení byla podobná. Horda obsadila Khaz Modan a použila tamější trpasličí doly, aby vyrobila vlastní lodě – masivní plavidla ze dřeva a železa, která se sice pohybovala nemotorně, ale zato mohla v rozsáhlém podpalubí převážet tisíce orků. Tyto lodě naložené bojovníky Hordy vypluly přes moře a zdálo se, že míří k jižnímu pobřeží Lordaeronu, k místu nedaleko Graymaneova panství. Tedy nejspíš k oblasti Hillsbrad v půli cesty mezi ležením Aliance a Gilneasem. Kdyby se tam Aliance rychle přesunula, mohla by tam být dřív, než připluje Horda.

„Shromážděte jednotky!“ zvolal Lothar. „Všechno nepotřebné tady nechte. Pošleme sem někoho potom – když přežijeme. Teď musíme být rychlí! Jdeme! Jdeme!“ Obrátil se ke Khadgarovi, když ostatní velitelé a vládci spěšně opustili hlavní stan, aby shromáždili jednotky. „Tak nám to začíná,“ řekl mladému čaroději.

Khadgar pokýval hlavou. „Myslel jsem, že budeme mít víc času,“ řekl.

„Já také,“ připustil Lothar. „Ale orkové jsou nedočkaví. Na to taky můžou doplatit,“ povzdechl si. „Aspoň doufám.“ Chvíli zíral na mapu Hillsbradu ve snaze představit si nadcházející bitvu, ale pak zavrtěl hlavou. Ještě toho bylo třeba mnoho vykonat. A zanedlouho měl přijít boj.

„Jsme připraveni?“

Turalyon polkl a přikývl. „Připraveni, pane.“

Lothar pokýval hlavou, odvrátil se a zamračil. Na chvíli se Turalyon obával, že ten výraz souvisí s ním. Odpověděl špatně? Chtěl snad lord Lothar více detailů? Měl udělat nebo říct ještě něco?

Přestaň s tím, varoval sám sebe. Panikaříš. Zase! Uklidni se. Jde ti to dobře. Mračí se, protože jdeme do bitvy, ne proto, že jsi ho zklamal.

Turalyon si prohlížel zbroj a snažil se na to už nemyslet. Všechny řemeny brnění byly v pořádku a dobře utažené, štít pevně usazený na předloktí a válečné kladivo zavěšené na hrušce sedla. Byl připraven. Tak připraven, jak jen mohl být. Díval se kolem a prohlížel si ostatní postavy poblíž. Lothar se bavil s Utherem. Turalyon jim záviděl klid. Vypadali trochu netrpělivě, ale jinak byli úplně klidní. Asi to bylo dáno jejich zkušenostmi. Khadgar se rozhlížel po planině. Určitě cítil Turalyonův pohled, protože se otočil a unaveně se na něj usmál.

„Nervózní?“ zeptal se mág.

Turalyon se usmíval, aniž chtěl. „Velmi,“ přiznal. Byl vychováván k uctivosti, ale také k opatrnosti vůči mágům. Jenže Khadgar byl jiný. Možná to bylo proto, že byli skoro stejně staří, ačkoli kouzelník vypadal o několik dekád starší. Nebo to možná bylo prostě tím, že Khadgar se nepovyšoval nad ne-mágy, jak to Turalyon vídal u jiných čarodějů. Začali si povídat hned od prvního dne, poté co je arcibiskup Faol všechny představil, a Turalyon zjistil, že má Khadgara rád. Lothara měl rád také, ale zároveň ctil jeho hrdinské činy a válečnické dovednosti. Bylo možné, že Khadgar byl mocnější, ale také byl otevřenější a s Turalyonem se brzy spřátelili. Byl jediný, komu se Turalyon nebál říct o svých obavách.

„Netrap se tím,“ poradil mu Khadgar. „Všichni jsou nervózní. To se dá překonat.“

„Taky jsi nervózní?“

Mág se zasmál. „Spíš bych řekl ukrutně vyděšený,“ přiznal se. „Před každým bojem. Lothar mi po jednom střetu řekl, že člověk by měl mít strach. Protože ten, kdo se nebojí, je neopatrný a může snadno přijít k úhoně.“

Turalyon přikývl. „Mí učitelé říkali to samé,“ potřásl hlavou. „Ale jedna věc je to říct a druhá tomu věřit.“

Přítel ho poplácal po rameni. „Bude to dobré,“ ujistil ho. „Až to začne, nebudeš mít čas nad tím přemýšlet.“

Oblast Hillsbrad byla pojmenována po zvlněných pahorkatinách pod horami a armáda Aliance byla rozprostřena přes poslední řadu těchto kopců naproti jižnímu pobřeží Lordaeronu a Velkému moři za ním. Pozorovali blížící se lodě Hordy. Masivní neohrabaná plavidla z tmavého kovu a zčernalého dřeva bez plachet, ale s mnoha řadami vesel. Lothar se chtěl s Hordou střetnout hned, jak se objeví na břehu, a nedat orkům příležitost napadnout jejich ležení. Proudmoorovo námořnictvo zaútočilo na lodě během cesty, zničilo několik plavidel a poslalo tisíce orků na dno oceánu. Horda však byla velmi početná, takže si mohli dovolit obětovat několik lodí, zatímco zbytek pokračoval v plavbě.