Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

„Přeskupit!“ křičel Turalyon na nejbližšího trubače, který předával rohem rozkaz dál. „Malé semknuté jednotky! Stáhněte se zpět k horám a přeskupte se!“

Voják přikývl a pozvedl roh, dvakrát krátce zatroubil. Při tom zvuku začali velitelé jednotek křičet vlastní rozkazy, shromažďovali vojáky k ústupu a zároveň si drželi orky od těla. Horda se snažila vpadnout jim do zad, ale vojáci Aliance se drželi blízko u sebe se zbraněmi vztyčenými a útočili na každého orka, který se dostal příliš blízko. Každá jednotka měla srovnané štíty a vytvořila si tak kolem dokola vlastní štítovou hradbu. Orkové ve velkém počtu obklíčili několik jednotek, vráželi do nich, dokud se nerozpadly. Ale většina vojáků byla schopna ustupovat úspěšně.

Turalyon projížděl kolem ustupujících šiků a organizoval je. O kus dál postavil další štítovou hradbu, která kryla ustupující jednotky, jež ji pak vzápětí posilovaly. Turalyon rozkázal lukostřelcům, aby drželi orky tak daleko od hradby, jak jen to půjde, a aby stříleli na každého orka, který by mohl ohrozit obranu. Způsobili orkům značné ztráty, ale stále přistávaly další lodě Hordy a každou minutou orků přibývalo.

„Dlouho už je neudržíme!“ křičel Turalyon na Khadgara, který právě udělal něco, co povalilo na zem podivně ustrojeného orka poblíž jedné z lodí. Byl oděn do róby a místo zbraně měl hůl. Turalyon usoudil, že to byl černokněžník, orkský mág. „Nesmí se dostat k horám! Jestli se dostanou přes nás, půjdou rovnou na sever do hlavního města!“

Khadgar přikývl. „Udělám, co budu moci,“ slíbil. Mladý mág se soustředil a obloha nad jejich hlavami potemněla. Během několika minut se na dříve jasném nebi objevila zlověstná mračna. Náhle se spustila bouře, jejíž střed zel nad Khadgarem, bílé vlasy mu divoce povlávaly kolem hlavy. Blesky se míhaly na obloze a na natažených prstech mága tancovaly jiskry. Pak se ozvala ohlušující rána a z Khadgarových rukou vylétla jiskřící koule, jejíž světlo problesklo temnotou. Těsně minula štítovou hradbu a narazila do shluku orků, kteří odletěli, ožehnuti mocným bleskem. Potom udeřil druhý a třetí, Turalyon využil magického útoku. Přeskupil vojáky, zkrátil hradbu a několik mužů poslal dopředu s křesadly a troudem. Založili ohně a vytvořili divoký požár, který zabránil Hordě v postupu na západ. Zmenšili tak riziko, že orkové obklíčí vojsko Aliance, a bylo snazší je blokovat.

Ne že by si toho orkové nevšimli, několik se pokusilo ohně uhasit, ale elfští lukostřelci je zastřelili, než se stačili plamenů dotknout. Jeden z nich upadl přímo do ohně a křičel bolestí, dokud neuhořel. To přinutilo ostatní stáhnout se zpátky.

Nejobtížnější byli ogři. Jeden se přesunul skrz oheň, který mu sice spaloval nohy, ale vůbec ho nezpomalil. Turalyon na něj nasměroval celou jednotku a také balistu, ale ogr pobil mnoho válečníků, než konečně padl. A ostatní ho následovali.

„Miř na ně!“ řekl Turalyon Khadgarovi. „Zbav nás ogrů!“

Khadgar se podíval jeho směrem a Turalyon seznal, že mág je skutečně vyčerpaný. „Pokusím se,“ řekl Khadgar, „ale ty blesky jsou… vysilující,“ za okamžik vyletěla z Khadgarových prstů další jiskřivá koule, zasáhla vedoucího ogra a na místě ho zabila. Když masivní zčernalá mrtvola padla k zemi, Khadgar potřásl hlavou. „Na víc už nemám sílu.“

Turalyon doufal, že to bude stačit. Ostatní ogři zaváhali. I jejich malé mozky si uvědomovaly, co je to nebezpečí, což dodalo Turalyonovým mužům dost času, aby na ně vystříleli víc šípů a zaměřili více balist. Hradba sice držela, ale Horda opět nabyla na síle a chybělo málo, aby se přes ni prostě převalila. Uther s paladiny se stále nevracel a Turalyon mohl jen předpokládat, že drží zahalené válečníky z dosahu.

Stále se rozmýšlel, co dělat, když se vedle něj objevil Lothar. „Připravit jezdectvo!“ zakřičel rytíř. „Trubte do útoku!“

Útok? Do takové vřavy? Turalyon chvíli nevěřícně zíral, potom pokrčil rameny. Proč ne? Obrana nemůže držet navždy. Dal znamení trubači. Válečníci na koních se začali formovat, Turalyon se k nim přidal, postavil se hned za Lothara, který je vedl. Hradba se rozestoupila a jezdci vyrazili plnou rychlostí do předních řad Hordy. Po chvíli dal Lothar znamení k obratu. Lukostřelci kryli ústup jezdců, ti se mezitím znovu seskupili a zaútočili.

Když se připravovali k dalšímu výpadu, někde mezi orky se ozvaly bubny. Horda začala ustupovat.

„Dokázali jsme to!“ křičel Turalyon. „Ustupují!“

Lothar přikývl, ale neotáčel se. Sledoval, jak se orkové stáhli z boje a přeskupili. Potom se otočili a dali se znovu do pohybu v rychlém pochodu.

„Míří na východ!“ řekl tiše Lothar, „do Hinterlandu.“

„Jdeme za nimi?“ zeptal se Turalyon. Byl ještě rozjitřený bojem a chtěl se pustit do pronásledování. „Vždyť utíkají!“

Ale rytíř zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Zastoupili jsme jim cestu a chvíli je drželi. Ale oni neutíkají. Obcházejí nás.“ Otočil se na Turalyona a unaveně se usmál. „Stejně je to úspěch.“

„Ale měli bychom je pronásledovat, aby od nás neměli klid, nebo snad ne?“ naléhal Turalyon.

„To bychom měli,“ souhlasil Lothar, „ale podívej se za sebe.“ Turalyon se otočil a okamžitě pochopil, co měl starší válečník na mysli. Armáda byla zcela vyčerpaná. Viděl, že muži padají únavou. I když se to nezdálo, bitva trvala několik hodin. Uvědomil si, že ho taky všechno bolí. Navíc přišli o mnoho mužů a zbraní, balistám chybělo střelivo a zásoby dřeva a troudu byly také vypotřebovány.

„Potřebujeme obnovit zásoby,“ přiznal Turalyon nahlas. „Nejsme ve stavu, kdy bychom je mohli pronásledovat.“

„To nejsme.“ Lothar otočil koně zpět k vlastním jednotkám, „ale změřili jsme s nimi síly a naši muži zjistili, že se jim dokážou postavit. To je dobře. Udrželi jsme je před hlavním městem, což je taky dobře,“ dlouze se zadíval na Turalyona a konečně přikývl. „I ty sis vedl dobře,“ řekl tiše, než otočil koně zpět a zamířil k velitelskému stanu.

Turalyon se za ním chvíli díval. Ta prostá pochvala ho naplnila hrdostí. Když otáčel koně, aby následoval velitele, uvědomil si, že Khadgar měl pravdu. Na strach nebyl čas.

„Nekrosi!“

Zuluhed, náčelník a šaman klanu Dragonmaw, rychle kráčel chodbou a každého orka, který si troufal připlést se mu do cesty, zpražil ohnivým pohledem.

„Nekrosi!“ zavolal znovu.

„Tady! Tady jsem!“ Nekros Skullcrusher vykročil z postranního vchodu do chodby, dřevěná noha klapala o kamennou podlahu. Sklonil hlavu, aby se neudeřil o zárubeň dveří. „Co je?“

Zuluhed se zastavil a pohlédl na orka, který v klanu byl jeho pravou rukou.

„Jak jste na tom?“ zeptal se Zuluhed a přistoupil blíž. „Všechno v pořádku?“

Nekros se usmál a vycenil přitom zažloutlé kly. „Pojď a podívej se sám.“ Otočil se a vykročil tam, odkud prve přišel. Zuluhed šel za ním a cosi si pro sebe zabrblal. Tohle místo nenáviděl. Jmenovalo se Grim Batol, tedy tak ho nazývali trpaslíci. Teď však bylo přeměněno v orkskou pevnost a náleželo Dragonmawům. Přestože zdejší sály a místnosti byly dostatečně velké, Zuluhed nemohl snést chodby s nízkými stropy a ještě nižšími dveřmi, které sice vyhovovaly trpaslíkům, ale sotva mohly stačit orkům. Byli by bývali zvětšili vchody a dveře, ale to by znamenalo příliš mnoho práce, na kterou prostě nebyl čas. Pevnost byla rozlehlá, vytesaná přímo do hory, a důležité bylo, že se dala velmi snadno hájit.