Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

„Jsou téměř u břehu,“ ohlašovala Alleria. Ostré elfské oči dohlédly dál než lidské. Otočila se k Turalyonovi. „Měl bys připravit své muže k útoku.“

Turalyon přikývl, neodvažoval se promluvit. Se ženami se už samozřejmě mnohokrát setkal. Řád nezakazoval známosti ani manželství. Ale každá žena, kterou kdy potkal, byla v porovnání s elfskou hraničářkou slabá a neohrabaná. Byla tak sebejistá, tak půvabná a krásná, že mu vyschlo v krku pokaždé, když ji uviděl. Pokaždé se třásl a potil jako kůň, který právě běžel jako o závod. Soudě podle záblesku v jejích očích a mírného úsměvu, kdykoli mu něco řekla, ji Turalyon podezříval, že o tom ví a že v jeho rozpacích nachází potěšení.

Nyní však měl na starosti něco jiného. Dal znamení velitelům jednotek, aby vyrazili kupředu. Ti dali rozkaz trubačům, kteří zatroubili na rohy signál „postup“. Během několika minut byla celá Aliance v pohybu, pochodovala a sjížděla pomalu, ale jistě dolů k pobřeží.

Se zkracující se vzdáleností Turalyon rozpoznával více detailů. Viděl přistávat první lodě, ze kterých se rojily temné postavy a vystupovaly kamenitou pláží vzhůru ke kopcům. Všiml si, že nepřátelé jsou urostlí se širokými rameny, dlouhými silnými pažemi a poněkud křivýma nohama, které rychle překonávaly vzdálenost. Oháněli se zbraněmi, sekyrami, kladivy, meči a kopími.

„Přistáli!“ zařval Lothar, jediným rychlým pohybem vytáhl masivní meč a zdvihl ho vysoko nad hlavu. Zlaté runy na jeho čepeli zazářily. „Do útoku! Za Lordaeron!“ pobídl koně, který vyskočil vpřed, a projel aliančními šiky. Zlatý lev na jeho štítu zářil odraženým slunečním světlem.

„Zatraceně!“ Turalyon kopl koně do slabin a vyrazil za velitelem. Popadnul kladivo a za jízdy si nasadil přilbu. Vojáci mu uhýbali z cesty a ostatní jezdci se snažili držet s ním krok. Za chvíli je minul a ocitl se ve zužujícím se prostoru mezi vojsky. To však netrvalo dlouho a on plnou silou narazil do orků. Dostal se k nim, právě když Lothar prvním máchnutím smetl několik nepřátel a další se blížili k jeho koni odhodláni strhnout rytíře dolů a roztrhat ho na kusy.

„Ne!“ Turalyon napřáhl kladivo, a jakmile byl dost blízko, udeřil jím jednoho orka přímo do hlavy. Téměř neslyšně padl k zemi a Turalyon štítem odhodil dalšího stranou, což mu dalo dost času, aby se mohl znovu rozmáchnout na druhou stranu a udeřit.

Při Světle! Ti byli odporní! Lothar a Khadgar mu je přesně popsali, žádný popis se ale nevyrovnal pohledu. Zelená kůže, zářící červené oči, a ty kly! Takové viděl u divokých prasat, ale nikdy u ničeho, co by chodilo po dvou a drželo zbraň! Byli také velmi silní, což seznal, když se jeden ork rozmáchl kladivem proti němu. Kdyby úder vlastní zbraní včas nevykryl, už by měl rozdrcenou lebku. Naštěstí se zdálo, že spoléhají více na sílu a agresivitu než na techniku. Snadno vykroutil zbraň ze sevření, udeřil orka do tváře, což ho omráčilo, a získal čas na pořádnou ránu.

Lothar jediným mocným máchnutím smetl orky na jedné straně a Turalyon navedl koně vedle velitele, takže stáli bok po boku, kladivo a velký meč v neustálém pohybu. Uther byl za nimi a těžkým kladivem drtil orky napravo nalevo. Obklopovala ho viditelná záře, která orky oslňovala, takže si museli zakrývat oči. Když vojáci Aliance viděli paladinovu sílu, propuklo nadšení. Turalyona to nepřekvapovalo. Trénoval spolu s Utherem a věděl, že víra staršího paladina je neuvěřitelně silná, dost silná, aby se projevovala i navenek. Přál si, aby jeho vlastní byla také tak silná.

Teď ovšem nebyl čas o tom přemýšlet. Více orkských válečných lodí přistávalo na pláži a orkové se z nich valili po tisících. Turalyon seznal, že jim hrozí obklíčení. „Pane!“ zavolal na Lothara. „Musíme se stáhnout k našim jednotkám!“

Zprvu si myslel, že ho rytíř neslyšel, ale Lothar probodl dalšího orka a přikývl. „Uthere!“ zakřičel a paladin se otočil. „Zpátky k ostatním!“ Uther pozvedl kladivo, okamžitě otočil koně a probíjel si cestu zpátky skrz shromažďující se Hordu. Lothar jel hned za ním a Turalyon ho jistil zezadu. Kryl ho štítem a kladivem, aby ho udržel z dosahu orkských zbraní. Jeden ork se k němu přece dostal, v rukou třímal velikou sekeru, ale náhle padl zasažen šípem do krku. Turalyon se letmo ohlédl a vzadu na kopci uviděl štíhlou postavu, která pozdvihla dlouhý luk v pozdravu. Na tu dálku zachytil pouze odlesk jejích vlasů.

Několikrát si pomyslel, že padnou, ale s Utherem a Lotharem se jim podařilo vrátit do předních linií bezpečně.

„Zformujte se!“ zavelel Lothar. „Srovnejte štíty! Kopí vpřed! Zažeňte je!“ Vojáci rychle uposlechli. Byli připravení, ale stáli odděleně, spíše jako jednotlivci než jednolitá masa, a to by proti Hordě nefungovalo. Teď se sjednotili, utvořili pevnou hradbu štítů, ze které trčela kopí. Horda do ní narazila a na několika místech ji protrhla, když byl obránce přemožen silou nárazu. Většina však náraz ustála a orkové museli ustoupit. Někteří spadli a už nevstali, ostatní je překračovali a nechávali za sebou.

Druhou vlnou útoku byla štítová hradba porušená více, přesto však orkové utrpěli ztráty. Turalyon dal signál nejbližším velitelům jednotek a byl rád, že reagovali rychle a už budovali druhou hradbu. Mohli by stavět hradbu za hradbou, a kdyby každá způsobila orkům tak těžké ztráty jako doposud, mohli by omezit počty Hordy tak, že by bylo možné postavit se těm stvůrám přímo.

Ale orkové nebyli tak hloupí. Po třetím nárazu se stáhli, jako by na něco čekali. A Turalyon brzy uviděl na co. Z řad orků vyjelo několik zahalených postav. Každá měla přes hlavu kápi, takže jim byly vidět pouze žhnoucí oči a v rukou třímali podivné zářící palcáty. Tyto stvůry jely na zvláštních obrněných koních, kterým také zářily oči. Rozjely se přímo proti hradbě. A když se dostaly blíž, pozvedly stvůry zbraně. Turalyon ucítil a uslyšel podivné bzučení a vojáci, kteří byli jezdcům nejblíže, popadali na zem a z nosu, úst a uší se jim řinula krev.

„Při Světle!“ Uther, který byl nedaleko, pobídl koně. „Démoni! Používají temnou magii!“ Pozvedl kladivo, jehož hlavice zářila jako stříbrný měsíc. „Vojáci, stůjte pevně!“ křičel. „Svaté světlo vás chrání!“ záře se šířila z kladiva a ozařovala válečníky pod ním, postupně je obklopila úplně. Když zakryté postavy opět pozvedly ruce, vojáci sebou trhli, ale nepadli. Uther se na ně vyřítil, štítová hradba se otevřela, aby spolu s dalšími paladiny, mezi kterými byl i Gavinrad, mohli projet. Vojáci Aliance se opět radovali povzbuzeni paladinovými překvapujícími schopnostmi a silou. Turalyon se cítil rozerván. Jako paladin by měl vyjet s nimi, ale jako Lotharův zástupce musel zůstat a dohlížet na muže.

Paladinové a zahalení válečníci spolu bojovali, ale nikdo neměl navrch. Turalyon viděl, jak jeden z podivných útočníků sevřel Gavinradovu paži. Z toho sevření vyzařovala temnota. Ale Gavinradova světelná aura se rozsvítila jasněji, zahnala temnotu pryč, zatímco útočník padl k zemi skolen úderem paladinova kladiva. Mezitím orkové pokračovali v útocích na štítovou hradbu, protrhávali díry v obraně, které byly okamžitě zaplněny dalšími vojáky.

Potom si Turalyon všiml několika vysokých postav tyčících se nad orky. Ogři! Masivní stvůry se blížily, mávaly těžkými palicemi, které spíše než cokoli jiného připomínaly ze země vyrvané stromy. Štítová hradba byla stále děravější, jak vojáci padali pod mohutnými údery.