Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Odmlčel se a po chvíli řekl: „Věřím, že brzy získáme další spojence.“ Mluvil pravdu, protože Zuluhed mu sice dal slib, ale řekl, že na to potřebuje víc času.

„Vyrazíme na sever,“ pokračoval náčelník, „půjdeme do Khaz Modan, kde žijí trpaslíci. Jejich země je bohatá na kovy a palivo. Použijeme tyto zdroje k výstavbě lodí. Potom se přeplavíme do Lordaeronu. Lidé nebudou čekat, že přijdeme z moře. Přistaneme na východě a udeříme na jejich města. Porazíme je, ovládneme jejich zem a celý tento svět bude náš!“

Horda se opět zaradovala, radostný povyk stále r ostl, až se rozléhal v okolních skalách. Doomhammer cítil ozvěnu i pod svýma nohama, jak řev otřásal celou horou, a podíval se na Zuluheda, který stál za ním. Bojový pokřik přece něco takového nedokáže! Starý šaman však pokýval hlavou.

„Sopka se probouzí,“ řekl tiše Zuluhed a přistoupil blíž, aby ho slyšel jen Doomhammer. „Duchové hor jsou potěšeni,“ usmál se a vycenil zažloutlé kly. „Dávají nám požehnání.“

Doomhammer přikývl. Skály se stále chvěly, když znovu pozvedl kladivo a zatočil s ním nad hlavou. Dav začal provolávat náčelníkovo jméno.

„Doomhammer!“ zařvali orkové a v hoře to zadunělo.

„Doomhammer!“ křičeli znovu a hora se otřásla.

„Doomhammer!“ zaznělo potřetí a hora nad nimi s hlasitým a obrovským lomozem pukla, na povrch se vyvalila láva, kamení, popel a prach. Křik Hordy nabíral na síle. Nebyli vyděšení, ale stejně jako Zuluhed považovali výbuch sopky za požehnání samotné země.

Doomhammer nechal Hordu chvíli dál bouřit. Orkové mu provolávali slávu a vzdávali úctu. Byli ochotní následovat náčelníka kamkoliv. Po chvíli Doomhammer ukázal kladivem k severu. „Jdeme!“ zvolal. „A ať se lidé třesou!“

„Pověz nám všechno.“

Khadgar přikývl, neobtěžoval se rozhlížet kolem. Nemělo to smysl. Byl předvolán před vládnoucí radu Kirin Toru, jejíž členové odhalili svou podobu jenom tehdy, když to sami chtěli.

V tomto poradním sále už jednou byl. Tehdy mu bylo řečeno, že půjde jako učedník k Medivhovi. V té době ho sál ohromil. Celá místnost jako by visela ve vzduchu, matná, stěží viditelná podlaha od toho, jak se okolní svět zatmíval, rozedníval a bouřil mnohem rychleji než kdekoliv jinde v přírodě. Samotní členové rady byli zrovna tak ohromující. Zjevovali se pouze jako zahalené postavy v kápích. Skutečná podoba, tváře i pohlaví zůstávaly skryty jednak oděvem, jednak magií. Bylo to tajemné a zároveň praktické, protože vůdcové čarodějného společenství byli voleni tajně, aby se předešlo jakémukoliv riziku korupce, vydírání nebo nátlaku. Členové rady znali svou totožnost navzájem, ale kromě nich už nikdo jiný. To zajišťoval oděv, který zároveň radě propůjčoval mysteriózní nádech, a mnoho členů si libovalo ve zmatcích, kdy každý, kdo vstoupil nebo odcházel z komnaty, byl spolehlivě rozrušený a vyděšený z toho, kde se ocitl, co viděl, i z toho, co slyšel a sám říkal.

Dříve to platilo i na Khadgara. Poprvé odcházel ze sálu rady s rozvířenou myslí, ohromen mocí vůdců a neschopen si vzpomenout, co přesně se při audienci stalo.

Od toho času se však mnoho změnilo. I když to bylo jen několik let, Khadgar za tu dobu značně vyzrál jak ve schopnostech, tak ve znalostech. Jeho podoba byla také jiná a bavilo ho pomyšlení, že někteří členové rady snad mohou být jeho přítomností zaraženi, tak jako byl prve on. Koneckonců, odešel odtud jako mladík a vrátil se jako kmet předčící stářím mnoho z nich, i když žil podstatně kratší dobu.

Bez ohledu na to Khadgar neměl v úmyslu hrát s radou hry. Byl unavený. Teleportoval se do Dalaranu, a ačkoliv jeho magie byla dost silná na takový čin, pořád to byla obrovská vzdálenost. Navíc do pozdních hodin diskutoval s Lotharem, protože na nadcházející týden domlouvali první válečnou poradu. Khadgar si cenil zájmu někdejších mistrů o současné události a cítil, že se musí dozvědět, k čemu došlo v Azerothu. Chápal, že by bylo záhodno jim to všechno sdělit bez směšných póz a teatrálních gest.

Proto když konečně zvedl hlavu, pohlédl přímo na zahalenou postavu nalevo. „Rád bych zde vypověděl o vážných událostech, princi Kael’thasi,“ promluvil zdvořile, „ale bylo by to pro mě mnohem snadnější, kdybych pořádně viděl, komu to vlastně vyprávím.“

Stranou uslyšel, jak kdosi odfrkl, zahalený se zasmál. „Máš pravdu, mladý Khadgare,“ odpověděl mág. „Také by mi bylo zatěžko mluvit k posluchačům, kteří se nechtějí dát poznat.“ Elfský princ si rychlým gestem odstranil zahalující přestrojení a najednou zde stál ve fialové, zlatem zdobené róbě, dlouhé zlaté vlasy mu splývaly na ramena. Ve tváři ostrých rysů se zračilo očekávání. „Je to lepší?“

„O moc lepší. Děkuji,“ řekl Khadgar. Rozhlédl se po ostatních členech rady. „A vy? Smím vidět vaše tváře, lorde Krasusi? Lorde Kel’Thuzade? Lord Antonidas se s přestrojením nezdržoval a princ Kael’thas uznal, že bude lepší od toho upustit. Uznáte to i vy?“

Antonidas, který seděl před Khadgarem na neviditelné židli, se zasmál. „Vskutku, mladíku, vskutku,“ souhlasil. „Tato záležitost je příliš vážná na to, abychom si zde hráli na schovávanou, a ty už nejsi žádný nováček, kterého by bylo třeba zastrašovat úskoky. Odkryjte se, přátelé, a vyřešme tuto záležitost, dokud je noc mladá.“

Ostatní mágové poslechli, i když se ozvalo reptání. O okamžik později se Khadgar ocitnul obklopen šesti lidmi. Poznal štíhlého a jemného Krasa se stříbnými vlasy, které se tu a tam červeně zaleskly. Kel’Thuzad mu také nebyl neznámý – charismatický, výrazný muž s černými vlasy a plnovousem, podivně skelnýma očima, jako by se ve skutečnosti ani nedíval na okolní svět. Další dva neznal. Zavalitý muž a sošně vyhlížející žena, tváře jich obou působily známým dojmem. Nejspíše se s nimi potkával v sálech Fialové citadely, když byl ještě student a nestál jim za oslovení.

Teď mu však pozorně naslouchali.

„Udělali jsme, oč jsi nás žádal,“ pravil tvrdě Kel’Thuzad. „Teď nám řekni, co se stalo!“

„Co chceš vědět?“ zeptal se Khadgar staršího čaroděje.

„Všechno!“ Pohled Kel’Thuzadových očí byl neklamným znamením, že to myslí vážně. Předcházela ho pověst snílka a učence, který neustále hledá nové vědění o magii, jejích zdrojích a možném využití. Z celého Kirin Toru to byl právě on, kdo nejvíce toužil po přístupu do Medivhovy magické knihovny, a jak Khadgar předpokládal, byl nejvíce rozhněván jejím zničením. Neobtěžoval se zmínit, že si před vyklizením věže vzal ty nejvzácnější svazky a nechal si je pro sebe.

„Dobře.“ A tak jim to řekl. Vděčně přijal židli, kterou mu zavalitý neznámý nabídl, posadil se a povyprávěl o všem, co se přihodilo, poté co před více než dvěma lety opustil Dalaran. Pověděl jim o tom, jak byl učedníkem u podivného Medivha, o mistrových roztěkaných stavech a podivných zmizeních. Vyprávěl o prvních setkáních s orky. Vyprávěl o vraždách čarodějů a Medivhově zradě, i o tom, jak Lothar ukončil jeho život. Potom začal vyprávět o Hordě a bitvách, které nastaly, o obléhání Stormwindu, Llaneově smrti, pádu města a svém následném útěku.

Mistři čarodějové většinu času nic neříkali. Jenom občas se někdo na něco zeptal, ale prokázali překvapivě velké uznání pro někoho tak mladého, jako byl Khadgar, takže otázky byly stručné a k věci. Když vše zakončil vyprávěním o Alianci a paladinech, opřel se, aby si odpočinul, a čekal, na co dalšího se čarodějové zeptají.