Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Lothar se zasmál. „Doufejme, že se až tak daleko nedostane.“

O několik dní později byli Lothar s Khadgarem opět na hlavním nádvoří. Byli dosyta najezení a čekali na příchod arcibiskupa Faola. Objevil se po několika minutách a vyšel klidně na nádvoří, aby se s nimi pozdravil.

„Díky, že jste přišli,“ řekl arcibiskup, jakmile k nim dorazil. „Nedovolil bych si vás obírat o čas, kdybych si nebyl jist tím, že to, co vám ukáži, může Alianci velmi pomoci,“ řekl. „Chtěl bych vám říct, sire Lothare, že se Církev zavázala pomoci Stormwindu. Uspořádáme sbírku na pomoc při obnově vašeho království, jakmile pomine bezprostřední hrozba.“

Lothar se snad poprvé upřímně usmál, poprvé od pádu Stormwindu. „Díky, otče,“ odpověděl se zřejmou vděčností. „Princ Varian i já si toho velmi ceníme.“

Faol přikývl. „Svaté světlo jednou opět naplní váš domov,“ slíbil arcibiskup. Pak se odmlčel a oba muže si ze strany prohlížel. „Když jsme spolu mluvili naposled,“ začal po chvíli, „dozvěděl jsem se o zničení opatství v Northshire. To mě vyděsilo a podivoval jsem se tomu, jak se ostatnímu duchovenstvu podařilo přežít válku, která se k nám tak rychle přibližuje. Pokud jsou tihle orkové hrozbou pro ostřílené bojovníky, jako jste vy, jak by se jim mohl ubránit pouhý kněz či jeho farníci?“ Blaženě se usmál. „Když jsem se zabýval touto otázkou, dostal jsem nápad, který mi snad vnuklo samo Svaté světlo. Musí existovat způsob, který zajistí, že bojovníci bojující za Světlo a s ním budou moci užívat jak dary Světla, tak i svá bojová umění, a přitom jednat podle zásad učení Církve.“

„A vy jste takový způsob vymyslel?“ zeptal se Lothar.

„Ano,“ souhlasil Faol. „Založím nový církevní řád. Paladiny. Už jsem do něj vybral kandidáty. Někteří jsou kněží, jiní bývalí rytíři. Vybral jsem tyto muže jak pro zbožnost, tak pro jejich zdatnost v boji. Budou vedeni nejen k válečnictví, ale také k modlitbě a léčení. Každý z těchto statečných bojovníků bude disponovat jak fyzickou, tak duchovní silou, zvláště pokud jde o sesílání požehnání Svatého světla na druhé i na sebe sama.“

Otočil se, pokynul rukou a z postranního vchodu vyběhli čtyři muži. Byli oděni v zářivých plátových zbrojích se znamením Církve na hrudi, štítech a přilbách. Bojovníci byli vyzbrojeni meči a Lothar viděl už z jejich pohybu, že s nimi umí dobře zacházet. Ovšem jejich brnění a zbraně byly úplně nové a netknuté. Jistě měli potřebné znalosti a výcvik. Lothara však zajímalo, jestli už někdy zažili skutečný boj. Bývalí válečnici jistě ano, i když jen proti lidským protivníkům, ale někdejší kněží mohli za sebou mít sotva něco víc než jen cvičné zápasy se spolubojovníky, a to během krátké doby měli vyrazit bojovat s orky.

„Dovolte, abych je představil: Uther, Saidan Dathrohan, Tirion Fording a Turalyon.“ Faol zářil jako otec, který je pyšný na své děti. „Toto jsou rytíři Stříbrné ruky.“ Poté rovněž představil Lothara a Khadgara. „Zde stojí Lothar, rytíř ze Stormwindu a velitel Aliance. Jeho společník, čaroděj Khadgar z Dalaranu.“ Faol se usmál. „Nyní vás šest nechám, abyste probrali všechny náležitosti.“

Odešel a nechal Lothara s Khadgarem a kandidáty na paladiny. Turalyon vypadal trochu nervózně, naproti tomu Uther a Tirion se zdáli být uvolnění.

Uther se ujal slova, zatímco Lothar stále přemýšlel, co by jim řekl. „Můj pane, arcibiskup nám pověděl o Hordě a nadcházející válce. Nabízíme své služby vám a všemu lidu. Využijte našich schopností, jak uznáte za vhodné, a my rozprášíme nepřítele, zaženeme ho, odkud přišel, a Svatým světlem ochráníme naši zem.“ Byl vysoký, urostlý, tváře spíše nevýrazné, modré oči hleděly velice vážně. Lothar téměř hmatatelně cítil jeho zbožnost, téměř tak intenzivní jako Faolovu, ovšem na rozdíl od něj tato postrádala vřelost.

„Tys býval rytířem?“ zeptal se.

„Ano, můj pane,“ odpověděl kandidát. „Ale následoval jsem učení Církve a od mládí věřím ve Svaté světlo. Poprvé jsem se s arcibiskupem Faolem setkal, když byl ještě biskup. Byl tak laskav, že se stal mým duchovním poradcem a učitelem. Byl jsem poctěn, když mi řekl o plánu na založení nového řádu a nabídl mi v něm místo.“ Uther sevřel rty. „Pokud přijdou ti nečistí tvorové, budeme skutečně potřebovat požehnání Světla, abychom je porazili a ochránili naši zem, domovy a lid.“

Lothar pokýval hlavou. Chápal, proč muž nalezl odpověď ve víře, nebo alespoň její část. Nepochyboval o tom, že na bitevním poli bude významnou silou. Avšak cosi ho na něm znepokojovalo. Měl obavy, že Uther je příliš čestný a věrný, než aby k dosažení vítězství použil méně ušlechtilých metod, a to by v tomto případě mohlo být čas od času na místě. Lothar z vlastní neblahé zkušenosti došel k závěru, že pokud jde o boj s orky, pouhá čest nestačí. Aby lidé obstáli proti Hordě, budou muset udělat všechno, co bude nutné.

Lothar s Khadgarem strávili další hodinu rozmlouváním s paladinskými adepty a Lothar byl potěšen, že jeho mladý společník má na věci také zájem. Když svatí válečníci odešli k odpoledním modlitbám, Lothar se obrátil ke Khadgarovi. „Tak?“ zeptal se. „Co si o nich myslíš?“ Khadgar vypadal zachmuřeně. „Pochybuji, že nám k něčemu budou.“

„Ale? A proč?“

„Nemají dost času na výcvik,“ řekl čaroděj. „Předpokládáme, že Horda dosáhne Lordaeronu za několik týdnů, ne-li méně, a ani jeden z těchto mužů dosud nebyl v boji – alespoň ne jako paladin. Nepochybuji o tom, že umí bojovat, ale my přece i tak máme spoustu bojovníků. Pokud arcibiskup čeká, že tito budou konat nějaké zázraky, obávám se, že bude zklamán.“

Lothar přikývl. „Souhlasím,“ připustil. „Ale Faol jim věří a třeba i my budeme muset.“ Usmál se. „Předpokládejme, že jsou připraveni, co bys o nich řekl?“

„Uther bude pro Hordu velmi nebezpečný, to je jasné,“ odpověděl Khadgar, „ale nemyslím si, že by dokázal velet vojákům nebo jiným paladinům. Jeho zbožnost je příliš silná a hrubá, než aby ji vojáci snesli.“ Lothar pokýval hlavou, zatímco Khadgar pokračoval: „Saidan a Tirion jsou na tom podobně. Saidan byl dřív rytíř a Tirion voják, pak se ale obrátili k víře. To může způsobit, že budou váhat s postupy, s nimiž jako obyčejní bojovníci neměli problém.“

Lothar se usmál. „A Turalyon?“

„Z těch čtyř je ve víře nejslabší a tím v mých očích nejvyšší,“ připustil Khadgar s úsměvem. „Byl to adept na kněžství, je věrný Církvi, ale není tak přehnaně horlivý jako ostatní. Také vidí dál než oni a má více důvtipu.“

„Souhlasím.“ Mladý válečník Lothara zaujal rovněž. Turalyon zprvu moc nemluvil, ale po několika minutách byl důvod jasný. Slyšel o Lotharovi a jeho činech ve Stormwindu a byl jimi ohromen, což bylo Lotharovi nepříjemné – i doma ve Stormwindu byl uctíván mladíky, kteří ho prosili, aby je učil a zařadil do osobní stráže. Avšak poté, co Turalyon překonal počáteční ostych, ukázalo se, že je velmi chytrý, duchaplný a má více citu pro detail než jeho spolubojovníci. Lotharovi se líbil a byl rád, že i Khadgar je podobného názoru.

„Promluvím s Faolem,“ řekl nakonec Lothar. „Paladinové jsou nepochybně cennou posilou. Přijmu Uthera jako prostředníka mezi námi, paladiny a dalšími možnými silami z Církve.“ Pak ho napadlo něco dalšího. „Taky navrhnu ještě jednoho kandidáta,“ řekl. „Gavinrad. Patřil k mým rytířům v Azerothu. Byl z nás nejzbožnější a je to dobrý člověk. Myslím, že by mohl být skvělým paladinem,“ usmál se, „ovšem Turalyona bych chtěl mezi své důstojníky.“