Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

„Chtěl bych s ním hovořit jménem našeho vůdce,“ odpověděl Doomhammer. Ruce nechal volně podél těla, aby ukázal, že nemá zbraň, ale byl ostražitý. Jen blázen by nebyl.

A bylo to správné počínání, protože tvor se znovu zasmál.

„My ne mluvit s mlsky,“ odpověděl. „My je sníst!“ Tentokrát už oštěpem nešťouchal, ale rychle a tvrdě jím vyrazil vpřed, takže kdyby Doomhammer zůstal stát, nabodl by ho jako rybu. Ork se však oštěpu otočkou vyhnul, sundal ze zad kladivo a vyrazil bojový pokřik. To tvora zřejmě vylekalo, protože se zarazil, když si chystal oštěp k dalšímu útoku. Doomhammer na nic nečekal, vyskočil vpřed a jediným úderem kladiva tvorovi rozdrtil koleno. Ten se s bolestivým výkřikem svalil na zem a chytil se za rozdrcenou končetinu. Doomhammer udeřil podruhé a mocným úderem shora dolů tvorovi rozdrtil lebku.

„Tak znovu, hledám vašeho vůdce!“ zařval a rozhlédl se po ostatních, kteří se během rychlého souboje ani nepohnuli. „Zaveďte mě k němu, nebo vás zabiju všechny a najdu si někoho jiného!“ Aby dodal důraz svým slovům, pozdvihl kladivo nad hlavu. Měl zkušenost, že pohled na černou kamennou hlavici pokrytou krví a chomáči vlasů většinu nepřátel vystraší.

Gesto zafungovalo. Ostatní tvorové o krok ustoupili a zvedli zbraně nad hlavu na znamení, že nehodlají bojovat. Jeden z nich poté přistoupil k němu. Vlasy měl spletené do copů na rozdíl od toho druhého, který je měl postavené do pevného hřebene. Na krku měl náhrdelník z kostí.

„Přát si mluvit se Zul’jin?“ zeptal se. Doomhammer přikývl. Předpokládal, že to je jméno nebo hodnost jejich vůdce. „Já ho přivést sem,“ řekl tvor a tiše zmizel ve stínu. Jeho zbylí společníci zůstali na místě. Dívali se po orcích a po sobě navzájem a nevěděli, co mají dělat.

„My počkáme,“ řekl klidně Doomhammer. Položil hlavici kladiva na zem a opřel se o dlouhou rukojeť, uvolněně, ale stále v pohotovosti. Když tvorové viděli, že nehodlá bojovat, trochu se uvolnili a složili zbraně také. Jeden se dokonce posadil na zem. Bedlivě však sledoval každý pohyb orků.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho po chvíli Doomhammer.

„Já Krul’tan,“ odpověděl.

„Orgrim Doomhammer,“ řekl ork a ukázal palcem na sebe. „My jsme orkové z klanu Blackrock. Kdo jste vy?“

„My být lesní trolové,“ překvapeně odpověděl Krul’tan, jako by nevěřil, že to orkové nevědí. „Kmen Amani.“

Doomhammer přikývl. Lesní trolové. A žijí v kmenech. To znamená, že jsou civilizovaní mnohem více než ogři. Blackhandův záměr se mu najednou zdál moudrý. Tyto bytosti vypadají daleko spíš jako orkové než ogři, bez ohledu na výšku a sílu. Jací spojenci by z nich mohli být! A pocházejí z tohoto světa, což znamená, že znají krajinu, její obyvatele a možná i nebezpečí. Uplynula hodina. Potom se bez varování ze stínu vynořil trol, který předtím odešel, a s ním tři další.

„Vy chtít Zul’jin?“ zeptal se jeden z nich a přistoupil dost blízko na to, aby Doomhammer rozeznal korálky a kousky kovu vpletené v jeho dlouhých copech. „Já být zde!“ Zul’jin byl ještě vytáhlejší a štíhlejší než ostatní trolové. Jeho bedra byla zahalena v roušce z hrubého plátna a přes ramena měl koženou vestu. Kolem krku a na obličeji až k nosu měl omotanou hrubou šálu, což dodávalo jeho výrazu na zlověstnosti. Z té vzdálenosti si Doomhammer všiml, že trolova kůže je osrstěná. Vypadala trochu jako mech. Trolové byli zelení, protože byli pokrytí mechem! Podivní tvorové.

„Já jsem Doomhammer. Ano, chci mluvit s tebou.“ Doomhammer neohroženě pohlédl na vůdce lesních trolů. „Můj vůdce Blackhand vládne orkské Hordě. Jistě jste nás viděli procházet lesem.“

Zul’jin přikývl. „My viděli vás štrachat mezi stromy, jo. Vy být víc nemotorný než lidi,“ komentoval Zul’jin. „Ale silnější. A připravený na boj. Co vy chtít od nás?“ Doomhammer si všiml trolova nepříjemného šklebu, přestože jeho tvář byla zahalena. „Chtít naše lesy, co? Vy muset o ně s námi bojovat.“ Spustil ruce k bokům, kde měl zavěšené dvě sekery. „A vy prohrát.“ Doomhammer předpokládal, že trolí náčelník má pravdu. Horda sice troly co do počtu mnohonásobně převyšovala, ale pokud všichni lesní trolové byli tak silní a nenápadní jako tito, mohli na Hordu odkudkoli udeřit a zase zmizet. Mohli zabít každého orka, který by se do lesa odvážil vkročit, a Horda by nebyla schopná v lesích soustředit dostatek bojovníků a s troly účinně bojovat. Naštěstí to nebylo jejím cílem.

„Nechceme vaše lesy,“ ujistil Doomhammer trolího náčelníka. „Potřebujeme vaši sílu. Hodláme dobýt a ovládnout tento svět. A vy byste se mohli stát našimi spojenci.“

Zul’jin zavrčel. „Spojenci? Proč? Co my tím získat?“

„A co byste chtěli?“

Jeden z trolů promluvil divným syčivým jazykem, ale Zul’jin ho úsečně odbyl. „My nic nepotřebovat,“ prohlásil Zul’jin rozhodně. „My mít náš les. Nikdo se sem neodvážit. Jenom prokletí elfové a o ty my se postarat sami.“

„Jsi si tím jistý?“ zeptal se Doomhammer, který vycítil šanci. „Ti elfové jsou jiná rasa? Mocná?“

„Jo, mocná,“ neochotně přisvědčil trol. „Ale my je zabíjet už dlouho, od dávných dob, kdy oni sem přijít. My nepotřebovat žádnou pomoc.“

„Ale proč je pobíjet po jednom?“ zeptal se Doomhammer. „Proč nezaútočit na jejich domovy a nezničit je všechny najednou? My bychom vám mohli pomoct! S Hordou za zády můžete elfy rozdrtit jednou provždy a stát se skutečnými pány lesa!“

Zul’jin vypadal, že ho návrh zaujal, a Doomhammer neztrácel naději. Náčelník však nakonec zavrtěl hlavou. „My bojovat s elfy sami. My nepotřebovat žádnou pomoc. A my nechtít ostatní svět, už ne. Takže boj s ostatními nám taky nic nedat.“

Doomhammer si povzdechl. Viděl, že trol se nedá přesvědčit, a odhadoval, že přílišným naléháním by si jej mohl znepřátelit. „Rozumím,“ řekl nakonec. „Můj vůdce bude zklamaný tak jako já. Ale ctím tvé rozhodnutí.“

Zul’jin přikývl. „Ty odejít v míru, orku,“ zašeptal, když začal ustupovat do stínů. „Trolové vás nechat být, jo.“ A najednou byl pryč a ostatní lesní trolové jakbysmet.

Blackhand byl velmi zklamaný a řval na Doomhammera a ostatní, že selhali při plnění úkolu. Brzy se však uklidnil a souhlasil s Doomhammerovým názorem, že kdyby na troly naléhal, mohl by si z nich udělat nepřátelé, což si orkové nepřáli.

Doomhammera však rozhodnutí trolího náčelníka pořád mrzelo, a tak přikázal zvědům, aby pozorovali troly, kdykoliv se ocitnou blízko lesa. Nyní se pozorování možná vyplatilo.

Doomhammer sledoval, jak u severního pobřeží ostrova přistály dva čluny. Z jednoho vyskočil Rend následovaný trolem, jehož vlasy byly spletené do copů, dlouhý šál mu halil krk a tvář.

Doomhammer se potěšeně usmál. Byl to sám Zul’jin.

„Byli zajati a spoutáni,“ nahlásil Rend, když se zastavil jen pár kroku od Doomhammera. „Lidé byli nepozorní. Čekali, že kromě trolů, které zajali, je nic neohrožuje.“ Náčelník klanu Black Tooth Grin se zasmál. „Nikdo nepřežil.“

„Dobře.“ Ohlédl se na trolího náčelníka. Vypadal stejně, jako když se potkali poprvé, a podle Zul’jinova výrazu bylo jasné, že si to setkání pamatuje také.

„Vaši válečníci nás zachránili,“ přiznal trol, stoupl si vedle Doomhammera a pokýval hlavou. „Bylo jich příliš mnoho, jo, používat pochodně, držet nás v šachu.“