Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

„Pokud jsou tak nebezpeční, proč se s nimi nevypořádali tamější mágové?“ zeptal se Graymane. „Proč nepoužili magii a hrozbu neodvrátili?“

„Protože orkové mají vlastní magii,“ odvětil Antonidas. „Účinnou magii. Většina jejich černokněžníků je slabší než naši čarodějové, tedy podle toho, co vím od kolegů, ale je jich mnohem víc a dokáží spolupracovat, což pro mě a mé bratry nebylo nikdy snadné.“ Khadgar si všiml hořkosti v arcimágově hlasu a dobře chápal, o čem mluví. Jestli si něčeho cenil úplně každý člen Kirin Tor, pak to byla nezávislost. Přimět třeba jen dva čaroděje, aby spolupracovali, bylo obtížné. Pomyšlení na spolupráci většího počtu bylo nereálné.

„Naši čarodějové bojovali také,“ vysvětlil Lothar. „Napomohli zvrátit průběh několika bitev. Ale arcimág to řekl správně. Nebylo nás dost, abychom proti nim obstáli. Ani počtem, ani pokud jde o magii. Každého zabitého orkského černokněžníka rychle nahradil jiný a s ním další dva. Cestovali s nájezdnickými bandami a menšími vojsky, aby je ochránili před mnohem obyčejnějšími věcmi. Používali magii, aby zvýšili sílu válečníků kolem sebe.“ Lothar svraštil obočí. „Náš nejmocnější čaroděj Medivh byl zabit temnými silami Hordy. Většina ostatních čarodějů také. Nemyslím si, že samotná magie může Hordu odrazit.“ Khadgar si dobře všiml, že Lothar nezmínil, jak nebo proč Medivh zemřel, a ocenil válečníkův takt. O takových věcech se zde nemělo hovořit. Neunikl mu ani ostrý pohled, který jeho směrem vrhl Antonidas. Vbrzku od něj bude nejvyšší rada Kirin Tor žádat podrobné vysvětlení. Khadgar si uvědomoval, že od něj nebudou chtít nic menšího než pravdu. A předpokládal, že se utají všechno, co by jim mohlo být nebezpečné, protože to bylo úzce provázáno s přítomností Hordy a její předchozí činností.

„Připadá mi divné,“ Perenoldovo předení znovu rozběhlo konverzaci, „že cizincům tak záleží na našem přežití.“ Pohlédl na Lothara a uculil se a Khadgar se musel držet hodně zpátky, aby vládcův naolejovaný vous nezapálil. „Promiňte, pane, že šlapu po čerstvých ranách, ale vaše království je ztraceno, král mrtev, následník prakticky ještě dítě a vaše zem obsazena. Je to tak?“ Lothar se skřípěním zubů přikývl – patrně proto, aby nemusel arogantnímu vládci useknout hlavu. „Přinesli jste nám zvěst o této hrozbě, za což jsme vám vděčni. Avšak neustále tady hovoříte o tom, co máme dělat, že se máme sjednotit.“ Dlouze a teatrálně se rozhlédl po sále. Varian zde nebyl.

Terenas ho vzal k sobě, aby se o pořád ještě otřeseného prince postaral jako o člena své domácnosti. S Lotharem se shodli na tom, že chlapec by měl být ušetřen dalších záležitostí. „Nevidím zde nikoho dalšího z vašeho království a vy sám jste řekl, že princ je ještě chlapec a království je podrobeným územím. Pokud bychom tedy vzali v potaz váš návrh a spojili se, čím byste do spojenectví přispěli vy? Kromě své bojové zdatnosti, samozřejmě.“

Lothar otevřel ústa, aby odpověděl. Už od pohledu bylo jasné, že je rozzlobený, ale ke slovu se nedostal, protože ho k překvapení všech přerušil král Terenas.

„Nedovolím, aby můj host byl zde takto osočován,“ prohlásil lordaeronský král hlasem tvrdým jako ocel. „Doručil nám tuto zprávu za cenu velikých obětí a prokázal čest a soucit bez ohledu na svůj žal!“ Perenolde pokýval hlavou a uklonil se v tiché, i když neupřímné omluvě. „A dále, mýlíte se, pokud si myslíte, že je sám,“ pokračoval Terenas, „princ Varian Wrynn je nyní mým čestným hostem a tak tomu bude, než se rozhodne odejít. Já sám jsem mu přislíbil pomoc při dobývání ztraceného království.“ Několik vládců si na ta slova něco mezi sebou zašeptalo a Khadgar tušil, co si asi myslí. Terenas jednou větou oznámil, že si nečiní nárok na Stormwind a varoval ostatní vládce, že Varian má jeho podporu. Byl to chytrý tah a Khadgar si za to lordaeronského krále velmi cenil. „Sir Lothar s sebou přivedl i další krajany,“ pokračoval Terenas, „včetně vojáků. Ve srovnání s hrozbou, jíž čelíme, je jejich počet nevýznamný, ale jejich zkušenosti z bojů s orky jsou nedocenitelné. Mnoho dalších vojáků zůstalo ve Stormwindu, jsou zmatení a bez vůdce. Když uslyší volání svého rytíře, shromáždí se pod jeho praporem a zvýší naše počty. Sám Lothar je zkušený vojevůdce a taktik a já k jeho schopnostem chovám velkou úctu.“ Král se odmlčel a tázavě se podíval na Lothara. Khadgara překvapilo, že rytíř přikývl. Lothar se s králem už několikrát předtím setkal, když čekali na příjezd ostatních vládců. Khadgar při tom nebyl a nevěděl, o čem spolu hovořili, ale teď byl velmi zvědav, o co všechno přišel.

„A konečně otázka, zda je tento muž cizincem,“ usmál se Terenas. „I když do těchto dní nepoctil naše země svou přítomností, rozhodně není cizinec, protože je k této zemi a našim královstvím pokrevně vázán. Je to Arathi, patrně je poslední z nich, a jako takový má stejné právo hovořit k této radě jako kdokoliv z nás!“

Náhlé odhalení vyvolalo mezi vládci velké pozdvižení. Khadgar také najednou uviděl svého společníka v jiném světle. Poslední z Arathiů! Slýchal vyprávění o Arathorovi jako každý v Lordaeronu – před dávnými časy to byl první národ na kontinentu a měl silné vazby na elfy. Lid obou ras bojoval proti obrovskému vojsku trolů na úpatí pohoří Alterac. Společně troly přemohli a nadobro je rozprášili. Arathorská říše pak vzkvétala, rozšiřovala se, až se nakonec po letech rozpadla na menší státy, které se na kontinentu rozkládaly dnes. Hlavní město Strom bylo opuštěno kvůli bohatší krajině na severu a poslední Arathiové zmizeli. Podle některých pověstí odešli na jih přes Khaz Modan do divočiny v Azerothu. Strom se pak stal centrem Stromgardu, území patřícímu Trollbaneovi.

„Je to pravda,“ řekl vznosně Lothar a rozhlížel se kolem sebe, jestli si někdo troufne nazvat ho lhářem. „Pocházím z rodu krále Thoradina, zakladatele Arathoru. Po rozpadu říše se má rodina usadila v Azerothu a založila novou říši, která vešla ve známost pod jménem Stormwind.“

„Takže jsi přišel, protože si činíš nároky na vládu nad námi?“ zeptal se Graymane, ačkoliv už z jeho výrazu bylo patrné, že tomu nevěří.

„Ne,“ ujistil ho Lothar. „Mí předkové se už dávno vzdali nároků na Lordaeron, když se rozhodli odejít. Já jsem však vázán k této zemi, protože ji můj lid pomáhal dobýt a zabydlet.“

„A stále může uplatnit staré smlouvy o vzájemné pomoci,“ podotkl Terenas. „Elfové přísahali, že podpoří Thoradina, když bude v nouzi. Tento závazek stále ctí.“

To si vysloužilo uznalé pohledy a poznámky od několika přítomných a Khadgar pokýval hlavou. Lothar byl najednou více než jen válečníkem nebo velitelem. Byl ambasadorem elfů. Pokud by tento prastarý, magií vládnoucí lid přispěl na pomoc, Horda by už nebyla tak nezastavitelná.

„To je ovšem podstatná věc,“ suše poznamenal Perenolde. „Myslím, že bychom měli všechno, co jsme zde slyšeli, v klidu zvážit, stejně jako to, co musíme udělat, abychom naše země ochránili před nebezpečím.“

„Souhlasím,“ řekl Terenas, aniž by se ptal ostatních, co o tom soudí. „V jídelním sále je připraven oběd a já vás všechny zvu, nikoliv jako vládce, ale jako přátele a sousedy. U jídla se o těchto záležitostech nebudeme bavit, necháme si to všechno uležet, abychom poté mohli ke všemu přistoupit se sytou myslí i tělem.“