Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Khadgar zavrtěl hlavou, jak se vládcové odebírali ke dveřím. Perenolde měl něco za lubem, to bylo jasné. Viděl, že přízeň vládců se upíná k Lotharovi. Khadgar předpokládal, že vládce Alteraku hned po obědě ohlásí, že změnil stanovisko a je Lotharovým návrhům nakloněn. Tímto způsobem si uchová tvář a nebude v nadcházejícím spojenectví v pozici špatného. Zdálo se, že se vládcové dohodnou velmi brzy.

Když se i Khadgar odebral k východu ze sálu, všiml si pohybu nahoře na balkóně. Otočil se tím směrem a na krátký okamžik se jeho pohled setkal se dvěma tvářemi vyčnívajícími nad zábradlím. Černovlasý byl princ Varian. Jistěže, dědic Stormwindu chtěl vědět, co se na tomto setkání přihodilo. Světlovlasý byl mnohem mladší, ještě chlapec, stojící v takové vzdálenosti, že Varian patrně nepostřehl, že je s ním. Všiml si, že se na něj Khadgar dívá, ušklíbl se a zmizel za závěsem.

Tak, pomyslel si Khadgar, mladý princ Arthas chce taky vědět, co plánuje jeho otec a ostatní vládci. A vlastně proč ne. Jednoho dne bude vládnout Lordaeronu on – pokud se podaří zabránit tomu, aby do něj vtrhla Horda.

Doomhammer právě rozmlouval s Rendem Blackhandem, náčelníkem klanu Black Tooth Grin, když vtom k nim přiběhl zvěd. I když bylo jasné, že přináší důležitou zprávu, bojovník se zastavil několik kroků od nich, nabral dech a trpělivě čekal, až k němu Doomhammer obrátí pohled a přikývne.

„Trolové!“ oznámil stále udýchaný zvěd. „Lesní trolové, podle všeho celá družina bojovníků!“

„Trolové?“ uchechtl se Rend. „Proč by na nás útočili? Myslel jsem, že jsou chytřejší než ogři, a ne hloupější!“

Doomhammer musel souhlasit. Jednou už se s nimi setkal a byl nepříjemně překvapen jejich obratností v boji. I když byli vyšší než orkové, byli štíhlejší a pohyblivější, hlavně v lesích, kde byli velmi nebezpeční. Avšak to, že se dostali přes moře na tento ostrov, rozhodně nebylo obvyklé.

Zvěd však zavrtěl hlavou. „Neútočí. Jsou na pevnině a byli zajati,“ zamračil se. „Zajati lidmi.“

Doomhammer zbystřil. „Kde?“ zeptal se.

„Kousek od břehu, v lesích pod kopci,“ odpověděl rychle zvěd. „Mířili k východu a šli dost pomalu.“

„Kolik jich je?“

„Asi čtyřicet lidí,“ odvětil zvěd, „a deset trolů.“

Doomhammer pokýval hlavou a obrátil se zpátky k Rendovi. „Sežeň nejlepší bojovníky,“ nařídil mu. „A rychle. Za chvíli vyrazíme.“ Změřil si vůdce Black Tooth Grinů přísným pohledem. „Ale dávej pozor,“ varoval ho. „Tohle je jenom parta nájezdníků. Osvobodíš troly a přivedeš je sem. Snaž se zůstat neviděný, jak jen to bude možné, a zabij každého, kdo tě bude sledovat. Nenechám si zhatit plány tvou nedůsledností.“

Náčelník přikývl a beze slova vykročil k válečníkovi, který si hověl v trávě poblíž. Začal na něj vyštěkávat rozkazy, ještě než k němu došel. Bojovník vyskočil, přikývl a odběhl, zřejmě aby přivedl ostatní. Doomhammer netrpělivě vyčkával a zvědovi naznačil, aby čekal také. Se založenýma rukama si pokoušel vybavit předchozí setkání s troly před mnoha měsíci.

Blackhand ještě v domovském světě šokoval ostatní orkské klany, když prohlásil, že hodlá uzavřít spojenectví s ogry. Ukázalo se to jako užitečné partnerství. I když obří tvorové propůjčili Hordě značnou sílu, spoustě orků byli stále proti srsti. Když se pak objevily zvěsti o podobných tvorech na tomto novém světě a Blackhand prohlásil, že je chce shromáždit pod svým praporem také, mnoho z nich se k tomu stavělo odmítavě.

Blackhand vyslal Doomhammera a několik dalších blackrockských bojovníků, aby navázali kontakt. Tím mu dal najevo, že mu věří. I nyní se Doomhammer cítil provinile, že náčelníka zradil, povstal proti němu, zabil ho a zaujal pozici vůdce místo něj. Ale bylo to v zájmu národa, který pod Blackhandovým vedením směřoval k bídě a smrti. Doomhammer to musel udělat, aby zachránil lid. Sáhl za sebe a pohladil hladkou kamennou hlavici kladiva, které měl na zádech, rukojeť vyčnívala vysoko nad ramenem a hlavice se pohupovala dole u stehna. Šamani před dávnými časy předpověděli, že tato mocná zbraň bude svědkem záchrany orků, avšak zachránce, držitel zbraně, se stane pro lid zhoubou. Doomhammer o tom už mnohokrát přemýšlel a ještě vícekrát, poté co se stal náčelníkem a vůdcem Hordy. Zachránil národ, když se ho rozhodl vést? Cítil, že to tak je. Znamená to však, že ho poté přivede do zkázy a spolu s ním vymře i jeho rod? Doufal, že ne.

Tehdy se však Doomhammer podobnými otázkami nezabýval. Stále důvěřoval Blackhandovi, alespoň vůdcově věrnosti národu a jeho záměru učinit z něj pány tohoto světa. Stále poslouchal náčelníkovy rozkazy, i když se snažil zmírňovat Blackhandovo nadšení pro zbytečné násilí. Ne že by nebyl zapálen pro boj. Jako většina orkských bojovníků i on se cítil v bitvě jako doma, ale už zažil situace, kdy přílišná krvelačnost snížila hodnotu vítězství. Tento úkol však zahrnoval spíše komunikaci než boj a Doomhammer jím byl poctěn. Možná z něj měl v hloubi duše trochu obavy. Zatím se na tomto světě setkali pouze s lidmi a s jedním nebo dvěma tvory vzrůstem sice nevelkými, ale oplývajícími velkou silou. Říkalo se jim trpaslíci. Pokud zde žili také ogři, Horda se mohla ocitnout před mocnějším nepřítelem, než před jakým stála doposud.

Trvalo dva týdny, než se Doomhammer konečně setkal s troly. Putoval se svými bojovníky lesem, kde zvěd jednoho zahlédl, a nesnažili se skrývat. Postupem času byl stále více přesvědčen o tom, že zvěd lhal nebo se prostě zmýlil, zahlédl cosi ve stínu a celou věc si vymyslel, aby zakryl vlastní zbabělost. Jedné noci, když se rozhostila tma, se však kdosi zhoupl z větví stromu a přistál v dosahu ohně v tábořišti orků. Kdosi další ho po chvíli následoval, pak další a další, až se orkové octli v obklíčení šesti tichých stínů.

Doomhammera nejprve napadlo, že se zvěd nemýlil a jsou obklíčeni ogry, i když tito jsou o dost menší a pohybují se tiše a s takovou elegancí, jakou u ogrů dosud neviděl. Poté však paprsky zapadajícího slunce poodhalily jeden ze stínů, který postoupil vpřed, a Doomhammer uviděl, že má zelenou kůži, tak zelenou jako on sám, jako listy na stromech kolem. To vysvětlovalo, proč si tvorů předtím nevšimli. Jejich zabarvení jim umožňovalo ukrýt se v lesním porostu, zvláště pak, když se pohybovali po větvích stromů jako tito. Také si všiml, že tvorové jsou vyšší než on, ale štíhlejší než ogři, a nemají tak dlouhé paže ani veliké ruce nebo masivní hlavu. Navíc pohled tvora, který se přibližoval, svit jeho tmavých očí, když natáhl ruku s oštěpem a šťouchl jím Doomhammera, hovořil o jisté inteligenci.

„Nejsme nepřátelé!“ zvolal Doomhammer. Výkřik se nesl tichou nocí. Jednou rukou odstrčil oštěp stranou. Všiml si, že hrot je tvořen kamenným úlomkem, který vypadal velmi ostře. „Hledáme vašeho vůdce!“

Od shromážděných tvorů se ozvalo zachrčení. Po chvilce si Doomhammer uvědomil, že je to smích.

„Co ty od něj chtít, mlsko?“ zeptal se ten v popředí a jeho ústa se rozšířila do mohutného šklebu. Tak Doomhammer přišel na to, že tvorové mají také kly, ale delší, mohutnější a tupější než ty orkské. Všiml si také vlasů, které jim na hlavě rostly vzhůru jako hříva. To jistě nebyl přirozený stav, což znamenalo, že tvorové o sebe dbají, takže rozhodně nemohou být pouhými zvířaty.