Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Doomhammer přikývl. „Rád pomohu válečníkovi v nouzi,“ řekl. „Když jsem uslyšel, že jste byli zajati, okamžitě jsem vyslal bojovníky.“ Zul’jin se ušklíbl. „Tvůj vůdce tě poslat?“

„Já jsem teď vůdce,“ odpověděl Doomhammer a usmál se.

To na trola udělalo dojem. „Vaše Horda chtít pořád dobýt svět, jo?“ zeptal se nakonec. Doomhammer beze slova přikývl.

„My vám teda pomoct,“ prohlásil po chvíli Zul’jin. „Jako vy pomohli nám. Spojenci.“ Natáhl ruku.

„Spojenci,“ řekl Doomhammer a stiskl ji.

V jeho mysli se nyní otevřely nové možnosti. Před troly, Hordou a silami, jež se Zuluhed zavázal probudit, už nemohlo obstát nic.

Dva dny po prvním setkání byl Lothar opět v trůnním sále společně s vládci kontinentu. Khadgar zde byl zase s ním a Lothar tomu byl rád. Terenas se ukázal být laskavým hostitelem a dobrým člověkem stejně jako někteří z vládců, avšak mladý čaroděj byl jediný, koho Lothar znal z Azerothu. Jakkoli ze Stormwindu nepocházel, jeho přítomnost Lotharovi připomínala domov.

Domov. Místo, které už neexistovalo. Lothar věděl, že se s tím jednou bude muset smířit. Stále se mu to však zdálo neskutečné. Stále doufal, že když se obrátí, uvidí rozesmátého Llanea, nebo že když pohlédne vzhůru, uvidí na nebi pár plachtících gryfů, případně že uslyší své bojovníky cvičit na nádvoří. To všechno ale bylo pryč.

Přátelé byli mrtví. Domov padl. A on se zavázal, že zabrání tomu, aby tatáž záhuba postihla i tuto zemi, a to za cenu vlastního života.

Teď se však zdálo, že ho to spíše bude stát zdravý rozum. Lothar v politice nikdy neoplýval přílišnou trpělivostí a překvapeně po celá léta sledoval, jak Llane usmiřoval tohohle šlechtice s tamtím, odlehčoval hádky, hasil konflikty, rozhodoval spory, aniž by komukoliv nadržoval nebo připustil, aby se jeho osobní zájmy střetly se záležitostmi státu. Llane mu neustále říkal, že je to hra. Hra o postavení, vlivu a šikovném manévrování. Nikdo v ní nikdy pořádně nevyhrával a cílem bylo udržet nejvýhodnější postavení po nejdelší možnou dobu.

Z toho, co Lothar zatím viděl, byli vládcové kontinentu na tuto hru hotovými experty. A když byl přinucen jako rovnocenný partner s nimi jednat, stálo ho to mnoho sil a důvtipu.

Prvního dne se po obědě všichni vrátili do trůnního sálu k dalším rozhovorům. Každý zřejmě pochopil, že nebezpečí v podobě Hordy se blíží, dokonce i slizký Perenolde. Nyní vyvstala otázka, co si počít.

Než se podařilo všechny přesvědčit, že jediným možným řešením je sjednocená armáda, den se chýlil ke konci. Terenas souhlasil naštěstí okamžitě, stejně jako Trollbane. Proudmoore trochu váhal. Větší potíže však byly s Perenoldem a Graymanem. Perenoldova neochota Lothara nepřekvapila. S podobným jednáním se setkal už doma ve Stormwindu. Muži jako on byli uhlazení, žoviální, odporní a za každou cenu se stranili ostatních. Často se ukázalo, že jsou to prostě zbabělci. Perenolde se zřejmě obával boje a tyto obavy vztáhl i na své poddané, i když mnoho z nich bylo jistě mnohem odvážnějších. Ovšem u Graymanea to nikdo nečekal. Muž s mohutnou čelistí a těžkou zbrojí byl nepochybně zkušený válečník. Nikdy neprohlásil, že nehodlá bojovat. Kdykoliv se však rozhovory stočily k možné válce, rychle navrhoval jiná řešení, u nichž Perenolde trval na důkladném prozkoumání. Až když hrozilo, že bude nařčen ze zbabělosti, Graymane souhlasil, že armáda je jediným východiskem.

Druhý den to bylo pořád to samé. Shodli se na tom, že válka je nevyhnutelná. To však znamenalo, že je nutné projednat záležitosti s tím spojené. Které jednotky budou náležet ke které armádě, kam budou umístěny, jak budou zásobeny – podrobnosti, jimiž se Lothar dříve zabýval mnoho let, ale jen u armády jednoho státu. Nyní bylo třeba takto vyřešit pět armád, nemluvě o přeživších Stormwinďanech, a každý vládce měl vlastní stanovisko a metody.

Samozřejmě, největším problémem bylo velení. Žádný z vládců nepochyboval o tom, že spojeným armádám má velet právě on. Terenas poznamenal, že Lordaeron je největší království s největším počtem vojáků a také že to byl on, kdo svolal ostatní vládce. Trollbane oponoval, že má nejčerstvější zkušenosti z boje, čemuž Lothar při pohledu na drsného horského krále bez výhrad věřil. Proudmoore poukazoval na sílu své flotily a její důležitost, pokud jde o přepravu a zásobování. Graymane byl vládcem nejjižnějšího ze všech království a tvrdil, že velitelem by měl být on, protože jeho země by mohla být napadena jako první, pokud Horda přitáhne po souši – což ovšem nebyla pravda, protože ještě před ním byl Stromgarde, který by stál Hordě v cestě, kdyby se vydala z Khaz Modanu přes Dun Modr a dál. Perenolde se domníval, že hrubá síla na všechno nestačí a je třeba mít též inteligenci, moudrost a předvídavost, o nichž tvrdil, že jimi oplývá hojně.

A pak zde byli ještě dva muži, kteří nebyli světskými panovníky, ale přesto oba byli právoplatnými vládci. Arcibiskup Faol, jehož následovníky tvořil prakticky všechen lid ze všech království dohromady, a arcimág Antonidas, který sice byl vládcem jediného města, ale moc jeho poddaných se rovnala silám jakékoliv armády. Tito dva muži, jeden malý a přátelský, druhý vysoký a strohý, naštěstí neměli zájem o velení. Celou debatu spíše zmírňovali a neustále králům připomínali, že Horda přijde bez ohledu na to, jestli na ni nějaká armáda bude čekat, nebo ne, a že jakkoliv velká armáda bez schopného velitele je k ničemu.

Lothar pozoroval debatu se smíšeným pocitem pobavenosti a strachu, který u něj převládal tím víc, čím víc byl vtahován do rozhovorů. Občas byl požádán o slovo coby znalec orků, jindy chtěli znát jeho názor jakožto člověka zvenčí. Několikrát mu ponechali rozhodující hlas se zdůvodněním, že jeho předkové byli původními vládci této země, což by Lotharovi v tomto smyslu mělo dávat určitá práva. Lothar dlouho nevěděl, jestli ho tímto zacházením uctívají, nebo zesměšňují. Byl si jistý, že po něm něco chtějí, ale to něco se každou chvíli měnilo. Byl by mnohem šťastnější, kdyby všechna jednání skončila a on se mohl vrátit ke stormwindským uprchlíkům a shromáždit aspoň malé vojsko, jímž by přispěl sjednocené armádě.

Když Lothar po ránu čekal, až král Terenas opět svolá radu, všiml si, že ho ostatní vládci bedlivě pozorují. Trollbane tak činil naprosto otevřeně. Jiní, jako Perenolde a Graymane, po něm vrhali vtíravé pohledy. Lothar neměl ponětí, co se bude dít, ale nelíbilo se mu to.

„Jsme zde všichni?“ zeptal se Terenas, ačkoliv bylo zřejmé, že ano. Lordaeronskému králi to neuniklo. „Dobře. K věci: shodli jsme se na tom, že pokud máme sjednotit naše vojska a postavit se Hordě, až sem přijde, nemáme mnoho času. Shodli jsme se též na postupu?“ Všichni vládcové přikývli, což Lothara překvapilo a současně zarazilo. Vždyť se předešlého večera, když to vzdal a odešel z rady, pořád o něčem hádali. Kdy se dohodli a na čem vlastně? Lotharovi ztuhla krev v žilách, když uslyšel následující králova slova: „Pak tedy prohlašuji, že Aliance Lordaeronu byla ustanovena! Společně povstaneme jako naši předkové z říše Arathi.“ Ostatní pokývali hlavami a Terenas pokračoval: „Patří se tedy, aby náš velitel pocházel z tohoto prastarého rodu. My, králové Aliance, tímto jmenujeme Lothara, rytíře ze Stormwindu, nejvyšším velitelem!“