Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Khadgar přikývl. „Myslím, že je to dobrá volba,“ potřásl hlavou. „Jenom doufejme, že nám Horda poskytne dost času, abychom připravili všechny naše síly.“

„Uděláme, co se dá,“ odvětil Lothar pragmaticky. Už začal přemýšlet o rozmístění jednotek, které mu měli dodat vládcové. „A postavíme se jim, když bude třeba. Nemáme ostatně moc na vybranou.“

Gul’dan byl rozzuřený.

„Proč jsme ještě neuspěli?“ chtěl vědět. Ostatní orkové od něj zbaběle utíkali. Viděli vrchního černokněžníka zuřit už předtím a bylo jim jasné, že v hněvu nebude váhat užít svých hrůzných schopností.

„Snažíme se, Gul’dane,“ odpověděl Ramark. Byl po Gul’danovi nejstarší z nekromantů, kterým se podařilo přežít. Ramark Sharpfang byl neoficiální vůdce nekromantů a často zprostředkovával jejich úspěchy – i neúspěchy – hlavnímu černokněžníkovi. „Zvládáme oživovat těla, ale nedaří se dát jim vědomí. Jsou jen o něco málo víc než pouhé schránky. Můžeme je vodit jako loutky, ale jejich pohyby budou neohrabané a pomalé. Nikoho nezastraší.“

Gul’dan zíral na těla za Ramarkem. Byli to lidé, válečníci, kteří padli na Stormwindských polích. Hordě mohli být velice prospěšní. Tak to alespoň řekl Doomhammerovi. Jen kdyby ti neschopní pomocníci z nich dovedli udělat něco lepšího než třesoucí se trosky, na které právě hleděl.

„Tak najděte lepší způsob!“ zařval Gul’dan a uplivl si. Zaťal pěsti v pokušení srazit nekromanty na místě k zemi. To by však k ničemu nevedlo. Kdyby byli mrtví, těžko by mu pomohli.

Najednou dostal nápad. Zhoupl se na patách, ohromen jeho genialitou. Samozřejmě! To byla správná odpověď!

„Máš pravdu, Ramarku,“ řekl měkce, uvolnil dlaně a otřel je do své róby. „Snažíte se. Chápu. Je to nová a odlišná věc, která by byla velkou výzvou pro kohokoliv. Nemám žádné právo se zlobit, protože jste ještě neuspěli. Prosím, vraťte se k práci. Nechám vás to v klidu vyzkoušet ještě jednou.“

„Och, díky,“ zakoktal Ramark s vykulenýma očima. Gul’dan viděl, že menší ork je náhlou změnou postoje překvapený stejně jako ostatní černokněžníci. Potlačil úsměv a pokynul jim, že mohou odejít. Nechal je, ať si myslí, že si lépe promyslel svůj zlostný výbuch nebo že ho něco rozptýlilo a zapomněl, proč se na ně vlastně rozčílil. Nechal je, ať si myslí, co chtějí. Brzy to bude stejně jedno.

Při chůzi se Gul’dan rozhlížel kolem. Cho’gall byl poblíž jako vždy – ogří mág se krčil v nedaleké ruině, kdyby ho Gul’dan potřeboval, ale také aby ho ostatní nekrolyté neviděli a nevěděli, že je nablízku. Gul’dan pokynul, dvouhlavý ogr vstal a několika dlouhými kroky rychle překonal vzdálenost mezi nimi.

„Nekrolyté posloužili svému účelu,“ řekl Gul’dan vysokému pomocníkovi, „teď dostanou nový, ještě důležitější.“ Usmál se a prohrábl si vousy v očekávání. „Shromáždi naše síly. Učiníme oběť.“

„Vyvoláváme padlé bratry?“ zeptal se tiše Ramark. On a ostatní nekrolyté stáli okolo oltáře, který postavil Gul’dan s Cho’gallem, jak bylo přikázáno, ale Gul’dan viděl, že se snaží uhádnout jeho účel. Jen ať hádají. Až na to přijdou, bude příliš pozdě.

„Ano,“ odpověděl Gul’dan a soustředil se na zaklínání. „Doomhammer zabil ostatní černokněžníky, ale jejich duše jsou stále zde. My je vyvoláme a vložíme do lidských těl,“ usmál se. „Zatouží se vrátit na tento svět a znovu sloužit Hordě.“

Ramark přikývl. „To je oživí,“ souhlasil. „Ale dá jim to sílu? Nebo to prostě budou jen chodící mrtvoly?“

Gul’dan se zamračil. Byl nepříjemně překvapen, že na to nekrolyta přišel tak rychle. „Ticho!“ poručil, aby předešel dalším otázkám. „Začínáme!“

Rituál započal vyvoláním své magie. Cítil, jak ho naplňuje mocí, které sice pořád neměl dost, ale to se mělo brzy změnit. Mezitím směroval energii na oltář, aby ho připravil na transformaci, kterou se chystal provést.

Ramark a ostatní nekrolyté se přidali, vedli vlastní nekromantskou magii do jeho struktury. Byli zaneprázdněni a postřehli, že se Gul’dan vzdálil ze svého místa, až když bylo příliš pozdě.

„Rrargh!“ Gul’dan nemohl zastavit vrčení, které mu vycházelo z úst, ale na tom nezáleželo. Byl přímo za Ramarkem, zahnutou dýku připravenou, a když se vyšší ork otočil, Gul’danovo ostří se mihlo vzduchem a prořízlo nekromantovo hrdlo. Z rány vystříkla krev a oba potřísnila. Ramark zavrávoral, držel si ránu a sípal. Padl na oltář a zajíkal se hrůzou, když se snažil dostat dolů. Gul’dan byl ale nad ním a ruce umdlévajícího nekromanta jen odstrčil. Pak zabodl dýku hluboko do Ramarkovy hrudi a kroutil s ní, aby vytvořil větší otvor. Sáhnul do něj a prudkým trhnutím vyrval Ramarkovo stále tepající srdce. Pak před očima zmírajícího nekromanta seslal kouzlo, které si připravil. Proud magie obklopil zkrvavený orgán a zachytil uvnitř Ramarkova ducha. Magie oltáře vzrostla a začala srdce měnit, stahovala ho a ztvrzovala a dodávala mu nepřirozený lesk. Když nekrolyta zemřel, jeho tělo bylo již pouhou prázdnou schránkou. Gul’dan se usmíval a pozvedl zářící kámen.

„Neboj se, Ramarku,“ ujišťoval mrtvého orka. „Tohle není tvůj konec. Naopak. Uspěješ ve svém poslání s mojí pomocí. Znovu budeš bojovat za Hordu. Doomhammer získá nemrtvé válečníky,“ smál se. „To je dobrá vlastnost nekromantů – nikdy ničím neplýtváme.“

Cho’gall zabil několik dalších nekrolytů a přeměnil jejich srdce a duše stejným způsobem. Ostatní byli vyděšení, jejich magie byla stále upoutána k oltáři, takže nemohli utéct a byli příliš vystrašení, aby bojovali. Gul’dan si odfrknul. Byli neschopní! On by bojoval. Takhle to celou věc ulehčilo. Vykročil ke zbývajícím černokněžníkům, zlověstně se rozchechtal a olizoval si krev z klů. Brzy budou s to plnit příkazy i od toho nejkrvežíznivějšího velitele.

„Tak?“ zeptal se Doomhammer, když kráčel po poli. „Uspěli jste?“ Gul’danově pozornosti neušlo, že hlavní velitel používá podobná slova, která on sám křičel na nekrolyty před několika dny. Tentokrát následovala jiná odpověď.

„Ano, vznešený Doomhammere,“ odpověděl a ukazoval na těla za sebou. Doomhammer se ohlédl, aby se podíval na postavy, které tam ležely skrčené na zemi.

„To jsou padlí stormwindští vojáci,“ zavrčel Doomhammer. „Co s nimi? To jsi mě sem pozval, abys mi ukázal, že umíš naskládat mrtvoly takhle pěkně vedle sebe?“ ušklíbl se. „Je tohle všechno, co dovedeš, Gul’dane? Připravit mrtvoly k pohřbu?“

Gul’dan toužil odstranit ten posměšný úsměv z náčelníkovy tváře a ukázat arogantnímu bojovníkovi, co všechno dokázal, ale práce ještě nebyla zcela hotova.

„Samozřejmě že ne,“ odpověděl ostře a Doomhammer přimhouřil oči.

„Podívej se!“ pokynul Cho’gallovi, který poklekl u prvního těla a položil palcát vykládaný třpytivými kameny do ztuhlých umrlčích rukou. Očarované zbraně zabraly Gul’danovi nejvíce času, ale věděl, že bez nich by noví válečníci nebyli tak mocní. Naštěstí s Cho’gallem na takových předmětech pracovali už předtím, takže stačilo jen upravit kouzla a přizpůsobit zbraně novému účelu.

Zatímco s Dommhammerem sledovali, jak sebou mrtvola škube, její prsty pevně uchopily palcát a zbraň se rozzářila. Světlo se šířilo od ruky vzhůru a pomalu obklopilo celé tělo zelenou aurou. Mrtvola otevřela oči.