Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Doomhammer chtěl něco říct, ale údivem se mu nedostávalo slov. Tentokrát to byl Gul’dan, kdo se posměšně usmíval. Přesto chápal náčelníkův úžas. Skutečnost, že dokázal stvořit tyto bytosti, přišla neskutečná i jemu samotnému.

Mrtvola se pomalu postavila na nohy. Její pohyb byl zprvu trochu strnulý, po chvíli se už hýbala plynuleji. Mrtvý pohlédl na Gul’dana zářícíma červenýma očima a orkský černokněžník viděl, jak se pochopením rozšířily.

„Takže jsi uspěl, Gul’dane,“ promluvil mrtvý, jehož řeč, vyslovovaná lidskými ústy, zněla nezvykle lámaně. Začal si prohlížet končetiny a tělo, zvedl před oči rozevřenou dlaň, aby se dotkl tváře. „Vrátili jste mého ducha zpět,“ smál se hrubým, spíš orkským smíchem. „Výborně!“

„Vítej zpět, Terone Gorefiende,“ odpověděl Gul’dan a snažil se nesmát. „Ano, přivedl jsem tě zpět, abys nadále sloužil Hordě.“

Doomhammer postoupil o krok vpřed, aby si prohlédl zvláštní stvoření stojící před ním. „Gorefiend? Jeden z černokněžníků Stínové rady? Sám jsem ho zabil.“

„Všichni sloužíme Hordě,“ odpověděl posměšně Gul’dan a hluboce se uklonil, aby Doomhammer neviděl jeho výraz. „Gorefiendova duše neopustila tento svět – jen jsem ji vyvolal a našel jí nový domov. Mrtvé tělo je teď prodchnuto magickou silou, je silnější, než kdy černokněžník nebo ostatní byli.“ Cho’gall dal do rukou ostatních mrtvol zbraně a ty se také začaly zvedat.

„Tohle jsi mi tedy chtěl nadělit?“ zahřměl Doomhammer. „Mrtvoly válečníků, rozpohybované tvými mrtvými posluhovači?“ náčelníkova tvář se zkřivila odporem.

„Chtěl jsi válečníky,“ připomněl mu ostře Gul’dan, „a já ti je opatřil. Budou pro lidi velikým nebezpečím. Přestože to jsou hnijící lidské mrtvoly, mají orkského ducha a oddanost. Také stále vládnou magií. Jen si představ, co dokážou v boji!“

Doomhammer pomalu přikývl a zamyslel se. „Budeš mi sloužit?“ zeptal se Gorefienda, čímž ukázal to, co Gul’dan považoval za největší slabost. Velitelé se neptají, ale rozkazují. I když tyto tvory bylo lepší požádat než jim poroučet.

Gorefiend chvíli přemýšlel, zářící oči upřeně hleděly na náčelníka. Nakonec přikývl. „Gul’dan má pravdu,“ řekl chraplavým hlasem. „Pořád jsem ork, přestože mám jiné tělo. Žiju pro Hordu a budu sloužit tobě a našemu národu,“ a zkřivil obličej do příšerného úsměvu. „Zabil jsi mě, ale nemám ti to za zlé, protože jsem tím získal tuto novou mocnou podobu. Jsem vlastně spokojený.“ Ostatní těla za ním přikyvovala.

„Dobře!“ Doomhammer přistoupil ke Gorefiendovi a poplácal ho po rameni. Dal tak najevo, že s tím hodlá jednat jako se sobě rovným, nikoliv jako s podřízeným. „Budete mrtví rytíři, přední linie naší Hordy,“ řekl mrtvým válečníkům. „Společně porazíme lidi a zabereme jejich půdu. Učiníme tento svět bezpečným pro náš lid.“ Potom se otočil ke Gul’danovi. „Splnil jsi, co jsi slíbil, Gul’dane. Dal jsi mi mocnou zbraň proti nepřátelům. Máš mé díky.“

„Samozřejmě, vznešený Doomhammere,“ odpověděl Gul’dan. Doufal, že to znělo upřímněji, než jak to skutečně myslel. „Pro Hordu cokoliv.“

Hlupák, pomyslel si, když se díval, jak Doomhammer odchází s mrtvými rytíři po boku. Vem si je a běž do té své války. Mám jiné záležitosti, kterými se musím zabývat, a teď, když jsi spokojen, se na ně mohu řádně soustředit. Budu dál loajálním černokněžníkem, ale ne nadlouho. Brzy najdu, co hledám, a potom se ty i tvá Horda můžete třeba rozpadnout. Vyšlechtím novou rasu, která bude sloužit jen mně, nahradí vás a společně přetvoříme tento svět k obrazu mému.

O týden později promlouval Doomhammer k Hordě. Shromáždili se u pevnosti, kterou Zul’jin nazval Blackrock. Byla to masivní budova, postavená z černého lesklého kamene, který se hojně vyskytoval v okolní krajině. Stála na vrcholu hory Blackrock, nejvyšší v pohoří Burning Stepps, které se tyčilo napříč světadílem a dělilo ho na východ a západ.

Zuluhed je sem přivedl, protože v horách ucítil zdroj veliké síly. Poté co pobili několik trpaslíků, Doomhammer pevnost zabral. Pokládal za dobré znamení, že místo, které vybral jako základnu pro Hordu, má stejné jméno jako jeho klan.

Byli zde shromážděni orkové ze všech klanů a napjatě čekali, co jim řekne. Dobyli tuto zemi celou, a přestože jim poskytovala velké množství lovné zvěře a úrodné půdy, stále to nebylo dost na to, aby Horda mohla žít v dostatku. A pak – lidé, které odtud vyhnali, se mohli kdykoliv vrátit s posilami.

„Orkové!“ zakřičel a pozvedl kladivo vysoko nad hlavu. „Slyšte mě!“ dav se ztišil a každá tvář se obrátila k náčelníkovi. „Zabrali jsme tuto zemi a je to tak dobře!“ dav vybuchl nadšením. Doomhammer počkal, až se uklidní, a potom pokračoval. „Tento svět je úrodný a můžeme zde vybudovat silné rodiny. Ale není bez obránců! Lidé jsou schopní, silní a budou chtít zpět, co jsme jim vzali.“

Souhlasný šepot se přehnal davem. Nebylo slabostí uznat silného nepřítele, kterým lidé bez debat byli.

„V dobývání musíme pokračovat!“ řekl Doomhammer orkům a máchl kladivem k severu. „Další země, kterou nazývají Lordaeron, leží za mořem, a až ji ovládneme, všechny klany budou mít své území, usadí se, vybudují domovy a opět založí rodiny. Nejdřív ale musíme vyhnat lidi! A ti se jen tak nevzdají.“ Dav zavrčel jako jeden muž a ukázal, že je ochotný bojovat. Doomhammer zvedl ruce, aby orky ztišil.

„Vím, že jste silní,“ ujistil je. „Vím, že jste stateční bojovníci, ale lidí je mnoho a tentokrát budou připravení,“ opřel se o kladivo. „My ale máme spojence.“

Ukázal za sebe a předstoupil Zul’jin. Náčelník s sebou přivedl tisíc lesních trolů, kteří v té chvíli stáli spořádaně za ním, v rukou sekery, krátké zahnuté meče a kopí se širokým ostřím. „Toto jsou lesní trolové,“ řekl Doomhammer orkům. „Odteď jsou součástí Hordy a budou bojovat po našem boku! Jsou stejně silní jako ogři, ale stejně zruční jako my a ve znalosti lesa jsou nepřekonatelní! Budou našimi průvodci, zvědy a lesními válečníky!“

Zul’jin vystoupil, jeho dlouhý šál zavlál ve větru. „My přísahali Hordě,“ jeho hlas zněl jasně, i když měl zakrytá ústa. „My s vámi bojovat a společně porazit lidi, elfy a ostatní, kteří se nám postavit.“ Orkové nadšeně jásali, a stejně tak trolové. Zul’jin přikývl a zařadil se k trolům.

„To však nejsou naši jediní spojenci,“ oznámil Doomhammer. Pokynul rukou a před dav předstoupil Gorefiend společně s ostatními mrtvými rytíři. Aby skryli odporný zjev, zabalili si tváře do hadrů, takže byly vidět jen jejich zářící oči. Gorefiend pozvedl palcát vysoko nad hlavu, kameny v něm se jasně rozzářily jako samotné slunce.

„My jsme mrtví rytíři,“ prohlásil Gorefiend. Zvláštní hlas působil na dav orků jako mráz. „Přísahali jsme věrnost Hordě a Doomhammerovi. Budeme bojovat po vašem boku a vyženeme všechny nepřátelé Hordy z tohoto světa!“ Doomhammer se rozhodl orkům raději nevyzrazovat skutečný původ mrtvých rytířů. Skutečnost, že jsou to duše mrtvých orků v lidských tělech a že je stvořil Gul’dan, by se orkům nemusela zamlouvat.

„Mrtví rytíři budou naším předvojem,“ oznámil Doomhammer. „Jsou silní a rychlí. Ovládají temnou magii, před kterou se nepřítel bude třást hrůzou!“