Aaron Rosenberg - Příliv Temnoty

Fialový odlesk v koutku jeho oka Khadgara rozptyloval, takže odvrátil pohled a musel se hodně přemáhat, aby nezívl. Do trůnního sálu vkročila živoucí legenda. Vysoký, nepřirozeně štíhlý, prošedivělý dlouhý vous a knír, bujné obočí, holá hlava zakrytá čapkou se zlaceným lemem. Byl to arcimág Antonidas. Po celou dobu, co Khadgar pobýval v Dalaranu, potkal vládce Kirin Toru jenom dvakrát: poprvé při přijetí a podruhé, když mu měl oznámit, že ho posílá k Medivhovi. Pohled na mistra čaroděje, jak zaujímá své místo po boku ostatních vládců, každým coulem elegantního a vznešeného, u Khadgara vzbuzoval stesk po domově. Stýskalo se mu po Dalaranu a doufal, že se jednou bude moct vrátit do města čarodějů. Roky čekání možná byly u konce. Za předpokladu, že přežijí.

Antonidas byl poslední, kdo se dostavil, a když zaujal své místo, král Terenas, který stál na stupni před trůnem, tleskl. Přerušil tím šepot a pozornost všech se obrátila k němu.

„Díky vám všem, že jste přišli,“ Terenasův hlas se lehce nesl místností, „vím, že má žádost přišla náhle, ale musíme spolu hovořit o důležitých věcech a nemáme mnoho času.“

Odmlčel se a otočil se k muži, který stál po jeho boku. „Představuji vám Anduina Lothara, rytíře ze Stormwindu. Přišel k nám jako posel a možná jako zachránce. Myslím, že bude nejlepší, když vám řekne sám, co viděl a nač se máme vbrzku připravit i mý.“

Lothar předstoupil. Terenas mu nabídl nový oděv, ale Lothar trval na tom, že si raději ponechá svou zbroj, než aby ji měnil za novou, lordaeronskou. Dlouhý meč mu stále trčel nad jedním ramenem, čehož si podle Khadgara jistě všimli všichni vládcové, ale rytířův obličej a slovní projev jejich pozornost zaujaly hned od začátku. Lotharova neschopnost skrývat city teď fungovala jako výhoda. Shromáždění tak nemohli pochybovat o tom, že jeho slova jsou pravdivá.

„Vaše Veličenstva,“ začal Lothar. „Děkuji vám, že se účastníte tohoto setkání a že vyslechnete to, co se vám chystám sdělit. Nejsem ani básník, ani diplomat, ale jsem válečník, a tak i má řeč bude stručná a rázná.“ Zhluboka se nadechl. „Musím vám sdělit, že můj domov, Stormwind, už neexistuje.“ Několik vládců zalapalo po dechu. Jiní zbledli. „Padl za kořist Hordě tvorů známých jako orkové,“ vysvětloval Lothar. „Jsou to strašliví nepřátelé, vysocí jako my, mnohem silnější, se zvířecími rysy, zelenou kůží a rudýma očima.“ Tentokrát se nikdo nesmál. „Tato Horda se objevila znenadání a začala napadat naše hlídky. To však byly jenom malé skupiny nájezdníků. Když se dala do pohybu v plné síle, byli jsme ohromeni. Horda čítá doslova tisíce, desítky tisíc válečníků, dost na to, aby pokryly celou zemi jako temný stín. Jsou to nebezpeční soupeři, silní, krutí a nelítostní.“ Vzdychl. „Bojovali jsme s nimi, jak nejlépe jsme dovedli. Ale nestačilo to. Poté co zpustošili celou zem, oblehli naše hlavní město, a i když jsme je dokázali na čas zadržet, nakonec obranu prolomili. Král Llane padl v boji jejich rukou.“ Khadgar si všiml, že Lothar neřekl jak. Zřejmě proto, že kdyby zmínil půlorčí průzkumnici, jíž věřili a měli ji za spojenkyni, nedodalo by to jeho slovům na věrohodnosti. Nebo o tom Lothar prostě nepřemýšlel. Chápal to. Sám tu záležitost nechtěl řešit. Považoval Garonu za spojence. Její zrada ho rozesmutnila, i když zažil vizi v Medivhově věži, která to předpověděla. „Jako většina šlechticů,“ pokračoval Lothar, „jsem byl povinován odvést králova syna do bezpečí a s ním tolik lidí, kolik jen bylo možné, a současně varovat další země před tím, co se přihodilo, protože Horda nepochází z tohoto světa a nespokojí se s vládou nad pouhým jedním kontinentem. Bude se snažit ovládnout celý svět.“

„Chcete tím říct, že přijde i sem?“ zeptal se Proudmoore. Byla to spíš řečnická otázka, protože Lothar se zrovna odmlčel.

„Ano.“ Lotharova prostá odpověď vyprovokovala vlnu vzrušení a zřejmě i strachu, která se roznesla po celém sále. Proudmoore přikývl.

„Mají lodě?“ zeptal se.

„To nevím,“ odpověděl Lothar. „Žádné jsme neviděli, ale Hordu samotnou jsme nespatřili už rok,“ zamračil se. „Jestliže tehdy lodě neměli, jistě je teď už mají. Najížděli a plenili i při pobřeží a naše plavidla byla buď potopena, nebo tam prostě vůbec nebyla.“

„Můžeme tedy předpokládat, že mají vše potřebné k překročení oceánu.“ Proudmoora to nepřekvapovalo a Khadgar odhadoval, že admirál předpokládá nejhorší.

„Můžou už teď být na cestě sem.“

„Mohou sem také dorazit po zemi,“ zavrčel Trollbane. „Na to nezapomínej.“

„Ano, to jistě mohou,“ souhlasil Lothar. „Poprvé jsme na ně narazili na východě u bažiny Smutku. Přešli celý Azeroth, aby se dostali do Stormwindu. Pokud zamíří na sever, mohou se přes Hořící stepi a hory dostat k Lordaeronu z jihu.“

„Z jihu?“ ozval se Genn Graymane. „Přes nás neprojdou! Porazím každého, kdo se pokusí vstoupit na mé jižní břehy!“

„Vy to nechápete,“ Lothar vypadal otráveně. „Nebojovali jste s nimi, jejich sílu a počty je těžké si představit, ale už teď vám mohu říct, že proti nim neobstojíte.“ Hleděl na shromážděné vládce a hrdost se mu ve tváři snoubila se žalem. „Stormwindská vojska byla veliká,“ dodal. „Mí válečníci dobře vycvičení a zkušení. Už jednou jsme čelili orkům a porazili je. To však byla jenom předsunutá hlídka. Před samotnou Hordou jsme popadali jako mouchy, jako starci, jako zralé obilí.“ Jeho hlas byl plný úzkosti. „Přeženou se přes hory, přes vaše země, přes vás samotné.“

„A co tedy navrhuješ, abychom udělali?“ zeptal se klidně Faol, jehož hlas utišil ty, kteří se již chystali vybuchnout. Nikomu se nelíbí, když je nazván hlupákem, zvláště králům, a zvláště stojí-li v čele svých poddaných.

„Musíme se spojit,“ řekl Lothar. „Nikdo z vás proti nim sám neobstojí. Pokud však budeme bojovat společně, potom možná… možná ano.“

„Říkáš nám tedy, že jsme v ohrožení, a já o tom nepochybuji,“ komentoval to Perenold, jemný hlas se hladce nesl k ostatním vládcům. „A říkáš, že se musíme spojit, abychom hrozbu přestáli. Přesto se musím zeptat: zkoušeli jste to vyřešit i jinak? Vždyť ti… orkové… jsou jistě rozumné bytosti. Jistě mají nějaký záměr. Co kdybychom s nimi zkusili vyjednávat?“

Lothar zavrtěl hlavou a to, jak mrzutě se zatvářil, jasně vyjadřovalo, jak mu návrh připadá hloupý. „Oni chtějí tento svět. Náš svět,“ odpověděl pomalu, jako by hovořil k dítěti. „Nic menšího je neuspokojí. Vysílali jsme k nim posly, ba velvyslance.“ Hořce a těžce se usmál. „Většina se vrátila po kusech, pokud se vůbec vrátila.“

Khadgar se díval, jak vládcové polohlasem hovoří mezi sebou, a z jejich výrazu usoudil, že stále nerozumí vážnosti nebezpečí, před kterým stojí. Povzdechl si a vykročil vpřed. V duchu se sám sebe ptal, proč by mu měli naslouchat více než Lotharovi. Musel to ale aspoň zkusit.

Naštěstí se rozhodl vystoupit také někdo další, a i když nosil róbu, a nikoliv brnění, požíval veliké autority.

„Slyšte, co chci říci,“ zvolal Antonidas hlasem sice vysokým, ale mocným. Pozvedl vyřezávanou hůl vysoko nad hlavu a z jejího hrotu zazářilo světlo, které oslnilo všechny přítomné. „Slyšte!“ požádal znovu a tentokrát se všichni utišili. „Zprávy o této hrozbě se ke mně donesly už dříve,“ řekl arcimág. „Azerothští čarodějové si orků všimli jako první a vyděsilo je to. Dostal jsem mnoho dopisů s informacemi a žádostmi o pomoc.“ Svraštil čelo. „Obávám se, že jsme je nebrali dost vážně. Uznali jsme, že jde o nebezpečí, ale chápali jsme orky jenom jako lokální problém na daném kontinentu. Zdá se, že jsme se zmýlili. Ale říkám vám, že představují velké nebezpečí. Mnozí z těch, které respektuji, to potvrdí. Pokud ignorujeme rytířova slova, riskujeme.“