Elaine Cunningham: Spletité sítě

„Jak já tě nenávidím,“ pronesla Dagmar tichým, ale nenávistným hlasem.

Ygraine sebou škubla, avšak neustále se k zuřící sestře pomalu přibližovala. „Pojď se mnou, sestro. Třeba se léčitelům podaří ulevit tvé duši a srdci a znovu v tobě obnoví dřívější laskavost. Promluvím v tvůj prospěch před thingem a požádám jej o to.“

„Kolik milostí od tebe ještě budu muset přijmout? Radši zemřu, než abych se uchýlila pod ochranu tvojí cti!“ vykřikla Dagmar a zdvihla zbraň ke smrtícímu úderu.

„A tak se taky stane,“ opáčila druhá žena tiše, „a to rychle, pokud okamžitě neodhodíš nůž. Vlci z vln se nedají zadržet dlouho.“

Dagmar sklonila pohled níž a poprvé si všimla, že vlci se nestahují kolem Rethnora, ale kolem ní. Po luskanském kapitánovi tu už vlastně nebylo ani stopy. Zmizel a s ním i její poslední šance stát se něčím víc než Ygraininým bledým stínem.

Hluboké vrčení blížící se smečky napůl šílenou dívku rozechvělo. Ještě chvilka a budou u ní. Dagmar vzhlédla vzhůru, zachytila sestřin prosebný pohled a pevně jej opětovala. Pak znovu zdvihla ruku s nožem a ponořila si čepel hluboko do srdce. Ygraine vyděšeně vykřikla a skočila dopředu, aby sestře zabránila v pádu.

Dagmar z posledních sil plivla zoufalé sestře do tváře.

Dole ve vodě plaval Rethnor mocnými záběry ke své lodi. Bitvu prohrál a s ní vzaly za své i jeho ambice a touha po pomstě. Neúspěšný útok na Ruathym si vyžádá vysokou cenu. Doma na něj bude čekat přímo Devět pekel a spolu s nimi zvýšený tlak ze strany Hlubiny a Aliance lordů. Rethnor však přečkal i horší časy. Byl si celkem jistý svou schopností uhájit postavení jednoho z Nejvyšších kapitánů, a dokonce i pozici agenta Společnosti krakena.

V budoucnu však bude moudřejší a začne se obloukem vyhýbat všem drowům i illithidům. Selhání i pokoření vytrpěná z rukou těch podivných stvoření těžce doléhala na jeho pýchu. Alespoň že se jeho silám podařilo zasadit ostrovu zničující ránu. Byl si jistý, že i když dnes v noci prohrál, nakonec se dobytí Ruathymu přece jen dočká.

Obří havran obkroužil nízkým letem trosky Intharu, snesl se na chráněné místo a jemně vyčerpanou drowí elfku pustil. Liriel se namáhavě postavila na nohy a přála si padnout stvoření kolem leskle opeřeného krku. Náhle k jejímu zděšení začal pták blednout a mizet. V lidských očích se mu při tom zračilo uspokojení a tak silně nesobecká láska, že bude dívku pronásledovat, dokud neprožije všechna staletí svého života. Neměla však čas promluvit, nebo dokonce zdvihnout ruku na rozloučenou, a havran docela zmizel.

Troskami se rozlehl Lirielin ztrápený výkřik. Také ona slyšela příběhy o ruathymském hamfariru a dobře věděla, co tohle znamená. Fjodor byl pryč – snad zabitý nějakým zbabělcem, zatímco jeho tělo leželo bezvládně na bojišti, nebo si jeho zatoulaná duše nedokázala včas najít cestu zpět.

Liriel vždy věděla, že se její pouť neobejde bez velkých obětí, ale tuhle cenu nebyla připravená zaplatit.

Když splnila úkol a nalezla klid, opustila Fjodorova duše drowí dívku a zamířila zpět k lodi, kde zanechala svou tělesnou schránku. Chvíli se vznášela nad holgersteadskou lodí a sledovala zuřící bitvu zakončenou tím, že do berserkrů vstoupila moc tvaroměnců. Připojit se k nim však nemohla. Nesmírná námaha hamfariru si vyžádala daň.

Mladý Rašemenec pocítil volání, jež bylo podivně známé a táhlo ho příliš silně, než aby mu odolal. Na okamžik pocítil lítost k truchlící dívce, ale pak již nebyl podobných ohledů schopný. Fjodor se poddal volání a konečně pocítil, jak se jeho duše spojuje s magií, jež byla jeho dědictvím i prokletím.

Přeživší Ruathymci si plné následky – a cenu – vítězství uvědomili až po skončení bitvy. Proti nim shromážděné síly byly odraženy a útočníci buď prchli, nebo zemřeli. Do Holgersteadu se navrátili tvaroměnci a prastará sláva předků se náhle zdála být na dosah ruky. To dodávalo přeživším naději, zatímco se věnovali ponuré práci zjišťování vlastních ztrát a truchlení nad mrtvými. Písně skaldů budou dlouhé, ale aspoň budou vyprávět příběhy o hrdinství a slávě.

Přesně jak Liriel očekávala, byl mezi těmi, které bez života vynesli z lodí, také Fjodor. Z důvodů, jež ani ona sama nedokázala pochopit, jej nemohla nechat spálit na pohřební hranici. Místo toho vzala jeho chladné ruce do svých a přivolala bránu, která je odnesla k Yggsdrasilovu potomku.

Jak klečela vedle těla nejdražšího přítele, vplížily se jí do mysli vzpomínky na drowí výchovu a přinesly s sebou pokušení větší, než jaké kdy pocítila. Bylo jejím zvykem každému pokušení okamžitě podléhat, velikost téhle myšlenky jí ale vyrazil dech: mocní kněží jakékoliv víry dokáží vzkřísit mrtvé. Mohla by Lloth požádat o poslední kněžské kouzlo, které by bylo dost mocné, aby jí Fjodora vrátilo!

A proč ne? ptala se sama sebe. Čím bylo zlo Lloth v porovnání s dobrem, které nedošlo naplnění jenom kvůli tomu, že byl tenhle muž předčasně vytržený ze života? To vše, co Fjodor učinil pro Ruathym a mohl učinit pro svou vlast – nevyvážilo by to snad cenu jedné modlitby k bohyni drowů?

Přesto celou dobu instinktivně věděla, co by si přál sám Fjodor. Zemřel, aby ji vytrhl z Llothiny moci a aby jej nebo sebe nezostudila. K vlastnímu překvapení si navíc uvědomila, že jí samotnou složený slib měl váhu i sám o sobě.

„Čest,“ pronesla tiše, když pochopila dědictví, které jí Fjodor zanechal. Nakonec jí po něm zůstalo jen to, vzpomínky a Poutník. Rozhodla se ponechat si amulet jako trvalou připomínku svého slibu již nikdy nevyhledávat moc skrz zlo, ať by byl konečný cíl jakkoliv dobrý.

Poutník stále visel Fjodorovi kolem krku. Liriel jemně odepnula řetízek a sevřela amulet v ruce. K jejímu ohromení v něm tepala síla. Berserkrovská magie uzavřená uvnitř byla stále silná!

Možná dost silná, aby přitáhla bloudící duši do jeho kouzly opředených hlubin?

Ani se nedovažujíc doufat, otevřela amulet a vypustila uvězněnou magii ven – a s ní možná ještě něco mnohem cennějšího. Upřela pohled k tmavnoucímu nebi a srpku měsíce, jenž stoupal nad mýtinu. Instinktivně vstala a začala tančit.

Věděla, že tohle byla modlitba k bohyni zcela jiného druhu.

Fjodor se zvolna probouzel. Připadal si nevysvětlitelně ztuhlý, dokud si nevzpomněl na boj a nebezpečnou proměnu, kterou podstoupil. Bolestivě zamrkal a pokusil se zaostřit.

Nakonec jeho pozornost upoutalo slabé světlo a na tváři se mu usadil lehký úsměv. Liriel tančila v měsíčním světle. Stříbřitá záře Eilistraee ji obklopovala jako třpytivý plášť a aura zla, jež ji obestírala během bitvy, docela zmizela. „Moje malá vráno,“ zvolal tiše.

Drowí dívka okamžitě přestala tančit a stříbrná záře zmizela jako vyplašená laň. Jen oči jí dál podivně svítily, jak šla k rašemenskému válečníkovi blíž a blíž. V jedné natažené ruce se jí houpal Poutník.

„Vrať se do vesnice,“ pronesla tiše, v hlase však měla rozkazovačný tón. „Tam najdeš kruh skaldů zpívajících písně o hrdinské smrti mnoha Ruathymců. Přivolej na sebe šílenství a umlč je!“

Fjodor na ni dlouho vyděšeně hleděl, obávaje se toho, že pod vlivem Lloth přišla o rozum, nebo dokonce o duši. Pak si všiml, jak jí radostně září oči, a uvědomil si, že necítí nutkání ji uposlechnout. Konečně byli oba skutečně svobodní.