Elaine Cunningham: Spletité sítě

Mladý muž hbitě uhnul z cesty řítícímu se válečníkovi. Seveřanův masivní široký meč se zakousl hluboko do lodního můstku a zůstal v něm vězet. Fjodor praštil odzbrojeného muže hřbetem dlaně a poslal jej k zemi. Válečník vyplivl zuby, znovu se postavil a zaútočil. Fjodor potlačil povzdechnutí, sevřel jílec zabodnutého meče a přitáhl jej k sobě. Ohnul jej tak do oblouku a pak se zkušeností zručného kováře pustil jen okamžik před tím, než by se čepel zlomila. Právě v té chvíli vstoupil meči do cesty jeho původní majitel a inkasoval tvrdý úder do břicha. Nohy mu vylétly do vzduchu, doširoka rozpřáhl paže a hlavou se tvrdě udeřil o palubu. Tentokrát už zůstal ležet.

Pak se Fjodor rozběhl na pomoc jednomu z holgersteadských berserkrů, jehož sekyra byla zle tísněná čtyřmi luskanskými meči. Přitiskl se k němu zády, vykryl úder mečem a zaklepal mu na bok předem dohodnutý signál. Ještě dvakrát vykryl Seveřanovy útoky a pokaždé si dal záležet na tom, aby zvonění čepelí bylo slyšet i přes hluk okolního boje. Pak se vrhl kupředu, čistě Seveřana probodl a jediným rychlým pohybem jej nechal sklouznout z čepele. V dalším okamžiku se Fjodor prudce otočil a do rozmáchlého seknutí vložil veškerou sílu rašemenských svalů i magie.

Holgersteadský berserkr klekl najedno koleno. Fjodorova čepel mu zasvištěla nad hlavou a projela krky všech tří mužů, kteří na něj doráželi. Ani jeden z nich neměl dost času, aby se kryl, a vlastně ani sílu, aby tak silný úder zastavil. Na palubu dopadly tři hlavy. Na všech byl stále sebejistý škleb mužů, kteří si jsou jistí vítězstvím.

Holgersteaďan vyskočil na nohy, rozpřaženýma rukama zachytil padající bezhlavá těla a hodil je do cesty dvěma blížícím se válečníkům. Luskanští námořníci před tak hrůzným pohledem instinktivně couvli a berserkr k nim chladnokrevně vykročil se zakrvácenou sekyrou v ruce.

Když Fjodor viděl, že tady je situace pod kontrolou, obrátil pozornost k boji mimo holgersteadskou loď. Právě se k nim útočnou rychlostí blížilo další válečné plavidlo. Na zádi stál někdo, jehož vousatý obličej prozářený krutým potěšením Fjodor znal. Tváře mrtvých jej přestaly pronásledovat, ovšem vzpomínky na každý jednotlivý boj se mu v dobrém i ve zlém vrátily. Pamatoval si, že s tímhle mužem již bojoval a odsekl mu ruku. Přesto v ní teď držel jílec meče a v očích mu planulo zjevné očekávání.

Mladý válečník vykřikl na poplach a shromáždil u zábradlí na pravoboku lučištníky, aby se postavili novému ohrožení. Fjodor ani na okamžik nepochyboval, že než tenhle den skončí, střetne se s tím mužem v boji.

V tom okamžiku vyvolala mohutná exploze silné vlnobití odporující přirozenému rytmu moře. Fjodor se chytil zábradlí a obrátil pohled ke břehu. To, co dřív bývalo dvojicí luskanských lodí, bylo nyní jen kouřícími troskami vznášejícími se na hladině. Uvědomil si, že tohle mohla být jedině Lirielina práce, a na okamžik jej ovládla směsice radosti a úlevy. Vrátila se vítězně z Ascarle!

Když sledoval zářící magickou stopu a zdvihl pohled k nebi nad Intharem, kde se vznášela drobná postava, došlo ke změně. Přímo před jeho nevěřícnýma očima nabrala Liriel na velikosti a síle, jako kdyby byla berserkrem na počátku záchvatu. Ještě nikdy však Fjodor nepocítil takový shluk koncentrovaného zla, jako bylo to, jež obklopovalo drowí elfku a praskalo temnou energií a zlovolným nadšením.

V tom okamžiku si uvědomil, že střetnutí mezi ním a Liriel – tak dlouho očekávané a zároveň oběma popírané – je na dosah ruky. Jak si zvolí, nedokázal říct.

Seveřanka vyrazila z vodního portálu jako delfín vyskakující nad hladinu a skočila s nožem napřed na záda vodního zlobra, jenž byl před ní. Pevně se jej držela, zatímco to vyjící stvoření přeskočilo obrubu studny. Mořský zlobr se zuřivě otáčel a snažil se dosáhnout na ženu visící těsně mimo dosah jeho černých drápů. Ta ještě jednou bodla. Zlobr uklouzl na vlastní krvi a upadl na zem.

Xzorsh vylezl z vody, šokovaný ženinou zuřivostí. Její ledově modré oči se na něj upřeně zahleděly, chytla jej za zápěstí a hodila mnohem štíhlejšího elfa do cesty jiném zlobrovi, který se právě s překvapeným výrazem otáčel, aby zjistil, proč jeho spolubojovník vlastně upadl.

Xzorsh zareagoval s typicky elfskou rychlostí. Napřáhl ruku s nožem tak, že měl loket zapřený o bok, a nechal sílu ženina hodu, aby jej dovedla k cíli. Probodnutý zlobr překvapeně zasípal a mořského elfa ovanul jeho smrdutý dech. Xzorsh vytrhl nůž z rány a ustoupil padajícímu tělu z cesty.

„Kdo jsi?“ zeptal se ženy udiveným tónem.

„Ygraine, nejstarší dcera šamana Ulfa,“ zavrčela dívka. „A nepřipustím, aby tahle monstra zotročila moji vesnici stejně jako mě. Budou tvoji mořští lidé bojovat?“

„S tebou po boku budou,“ pronesl mořský elf s hlubokým obdivem v hlase a rozhodl se předat velení někomu, jehož zápal a odhodlání ty jeho vysoce převyšovaly. Pokynul jí, aby počkala, a společně pomohli zbylým osvobozeným otrokům z portálu. Když se vynořil poslední z nich, vedla Ygraine z Ruathymu útok z kopce k vesnici. Její ostrý a pronikavý válečný pokřik povzbudil dole čekající ženy.

Ty se vyhrnuly z domů a vyrazily proti blížícím se mořským zlobrům. Jen několik jich mělo meče nebo umělo bojovat, ale všechny někdy štípaly dříví a věděly, jak se drží sekyra. S příchodem podzimu porážely prasata a věděly, jak se drží řeznický nůž. Převracely vidlemi zem a bleskovými údery napichovaly ryby na kopí. Tyhle nástroje každodenního života teď vstoupily do hry a ruathymské ženy si vzpomněly na válečnické kořeny.

Se zápalem, jenž by zarazil i jejich bojem zocelené muže, udeřily na útočníky. Po jejich boku stanuli mořští elfové. Seveřanky si ani nevzpomněly, že ještě dnes ráno je považovaly za nepřátele.

Xzorshovu pozornost přilákalo bušení na dveře důvěrně známé dřevěné budovy. Mořský elf se rozběhl k vězení, kde byli on a jeho zrádný přítel přednedávnem drženi. Okamžitě poznal hlas uvnitř, a tak ihned odstrčil závoru, aby Caladorna z Hlubiny pustil na svobodu. Vysoký válečník vykroutil meč z ruky padlého zlobra a skočil přímo do zuřícího boje. Zprvu neochotně, ale čím dál odhodlaněji jej následovali oba přeživší lovci tuleňů a společně se probíjeli do středu děsivě krvavého boje, který se do vesnice přihnal jako vlna smrti.

V tom všem zmatku si nikdo nevšiml, že se z vězení vykradla i Ulfova pokořená dcera a zamířila do rybářské zátoky.

Když už z věže nevycházeli žádní další elfové, začala Liriel pronášet slova kouzla, které mělo portál navždy uzavřít. Bylo to obtížné kouzlo a netrpělivá temná moc pulzující jejím tělem jej ještě více komplikovala. Paní chaosu neměla dostatek trpělivosti pro disciplínu kouzelnické magie.

Liriel však vytrvala a shromáždila všechny síly, které ještě patřily jí samotné, a napřela je do posledního zoufalého kouzla. Nakonec se prastará věž začala chvět. Od základů se rozběhla síť prasklin a pevnost, jež přečkala staletí, se zhroutila na hromadu prachu a suti.

Liriel se v oblaku zvířeného prachu rozkašlala a instinktivně zamířila dál nad moře. Cítila, jak její levitační kouzlo mizí, a uvědomila si, že od špičatých kamenů u pobřeží ji dělí jen moc vrtkavé bohyně.

Dívčina ruka samovolně vylétla do vzduchu a vrhla po jedné z luskanských lodí černý plamen. Olejem nasáklé plachty okamžitě vzplály. O kus dál se na hladině divoce zmítala menší ruathymská loď rozhoupaná rukama houfu pomstychtivých nereidek. Z Lirieliných natažených prstů vylétly k obklíčené lodi proudy energie a okolní voda se téměř okamžitě začala vařit. Křik opařených nymf přehlušil i zvuky boje a praskání hořících plavidel.