Elaine Cunningham: Spletité sítě

Skvělá práce, zatleskal hlas v Lirielině mysli.

Drowí dívka, v níž stále tepala moc Lloth, se pomalu otočila k Vestress.

Shakti je mrtvá? zajímala se illithidí žena.

„Vrátila se do Propasti,“ pronesla Liriel hlasem, který nebyl tak docela jejím. „Sice se ještě může vrátit domů, neboť kněžky Lloth jsou schopné cestovat mezi sférami, ale pro tebe je již ztracená!“

Vestress pokrčila rameny, což vzhledem k jejím fyzickým dispozicím nebylo právě vhodně zvolené gesto. To není nijak velká ztráta. Budeš vládnout Ruathymu, dokud neshromáždíš dostatečnou moc, a pak se vrátíš do Temných říší. Jednoho drowa jsem ztratila a druhého získala. To je spravedlivá výměna.

Liriel se rozhodla to nijak nekomentovat. „Ta tapiserie,“ dožadovala se.

Ach ano. Jsi plná rozporů. Tvá posedlost osvobozením zotročených mořských elfů je podivná. Obzvlášť když máš u pasu tohle, pronesla Vestress lstivě a ukázala na šál.

Liriel pochopila narážku a škubla sebou. Vládla mocí Lloth a držela zástavu zotročené nereidky. Vestress jí vlastně naznačovala, že mezi nimi není žádný rozdíl.

Tak tedy budiž.

První znehybňující příval síly zastihl Vestress nepřipravenou. Než se vzpamatovala a přivolala vlastní moc nad myslí a magií, sevřely se kolem ní ledové ruce Lloth.

Její mléčně bílé oči se zahleděly na drowí kouzelnici a tentokrát to byl zcela běžný dar zraku, který jí prozradil, co nedokázala odhalit mentálními schopnostmi: poprvé za celá staletí podcenila soupeře. Přijala tuto chybu a čekala na poslední úder.

To by však neodpovídalo povaze Lloth a ani toho pomstychtivého stvoření, které nyní používalo její temnou moc.

„Zůstaneš v Ascarle,“ prohlásila Liriel Baenre hlasem rezonujícím silou. „Ještě by se nám mohla hodit síť špehů, kterou ovládáš. Až do konce tohoto dne však zůstaneš tady, mimo dosah meče či kouzla, a budeš sledovat zkázu své armády a konec všech dobyvačných plánů.“

A tak tomu také bylo. Neschopná pohybu Vestress bezmocně pozorovala, jak se z magického portálu vynořuje jeden mořský elf za druhým.

Xzorsh se při pohledu na podivné monstrum s olihní místo hlavy a chmurný výraz ve tváři své drowí přítelkyně zarazil.

Liriel ukázala ke dveřím ve vzdálenější zdi sálu. „Našla jsem duše mořských elfů. Jsou vetkané do tapiserie. Projdi tamtou místností a jdi do další. Illithida se neboj, nemůže ti ublížit. Hodně štěstí.“

Mořský elf přikývl. Počkal, dokud všichni členové jeho jednotky neprošli portálem a Liriel se skrz něj nevrátila zpět na Ruathym. Xzorsh doufal, že bude bojovat po jeho boku, avšak uvědomil si, že její srdce ovládá vyšší cit. Nebylo v jeho povaze, aby komukoliv záviděl, a tak jen doufal, že Fjodor z Rašemenu dokáže ocenit to, co mu bohové nadělili.

Xzorsh vzal tapiserii a pak se plně zaměřil na boj. Bylo těžké ignorovat všechny okolní divy. Celý život slýchal příběhy o ztraceném městě Ascarle a jedna jeho část toužila tuhle legendu prozkoumat a pátrat po pokladech zanechaných zde elfy, kteří dokázali vztyčit zdi z křišťálu a nabít město takovou magickou energií, že ji byl schopen vycítit ještě teď.

Nakonec se však otočil, odhodlaně vykročil z komnaty mramoru a kouzel a vedl své muže k celám pro otroky. Jakmile je osvobodí a ozbrojí, pošle je proti vodním zlobrům, kteří je chytili a zotročili. Tohle zlo bylo třeba vykořenit z moře pro dobro všech jeho mírumilovných obyvatel.

Mořští elfové a jejich tritonští spojenci se kradli kroutícími se chodbami. Město bylo nepřirozeně ztichlé a jejich nohy cestou k otrokům na leštěném mramoru slabě pleskaly. S připravenými zbraněmi se protáhli do budovy a opatrně procházeli dlouhými chodbami lemovanými klecemi.

Nejdřív šlo všechno dobře. Postavilo se jim jen několik málo osamělých strážných a s těmi si rychle poradily trojzubé zbraně tritonů. Zatímco se tritoni postavili na stráž, začali elfové pracovat pomocí paklíčů a jemných kovových pilek na otevření klecí. Rychle postupovali jednou místností za druhou. Do očí i těch nejubožejších otroků se opět vrátila naděje. Následovali osvoboditele a cestou sbírali zbraně mrtvých zlobřích strážných.

Jediným varováním před blížícím se útokem byl šepot větru na křídlech. Útočníci se prudce otočili. Ze vzdálenějšího konce chodby k nim mířil houf děsivých stvoření připomínajících rejnoky, ale nepopsatelně ošklivých. Některým elfům se podařilo praštit sebou o zem, jiní byli sevřeni ostrými spáry a odneseni pryč. Sice se při tom zmítali jako myši chycené obřími sovami, ale nebylo jim to nic platné.

„Kapoacintové!“ vykřikl Xzorsh a varoval tak ty za sebou. Jeho jednotka s sebou neměla jedinou zbraň, kterou by mohli použít proti chrličům, tvorům z oživlého kamene. „Utečte odsud! Všichni k portálu!“

Z chodby se však ozvalo chřestění zbraní a vítězoslavné hrdelní výkřiky mnoha zlobrů. Mořští elfové se ocitli v pasti mezi dvěma smrtícími silami.

Elfí hraničář vrhl pohled z jednoho konce chodby na druhý. Většina otroků byla na svobodě a připojila se k zoufalému boji. Zbývalo jich osvobodit jen pár, ovšem v cestě k nim bránila trojice devět stop vysokých mořských zlobrů.

Xzorsh vytáhl nůž a rozběhl se k obrovským tvorům. Ti se krutě zašklebili, napřáhli kopí a vyrazili vstříc té směšné hrozbě. Mořský elf sáhl volnou rukou po drowích vrhacích pavoucích a nejdřív jednoho a vzápětí druhého hodil po útočících tvorech. Mířil přesně a dva zlobři okamžitě padli a snažili se vytáhnout očarovanou ocel nořící se čím dál hlouběji do masa. Aniž by zpomalil, vykuchal v běhu třetího.

Ten měl na opasku kruh s klíči. Sebral mu jej a rychle odemykal jedny dveře za druhými. Těmhle vězňům ani nebylo třeba říkat, co by měli dělat. Oči jim plály krvelačným ohněm a vrhli se na tvory, kteří je zotročili. Jen jednou se Xzorsh zarazil, to když jej překvapila podivně známá tvář Seveřanky. I tu však pustil na svobodu a vtiskl jí do ruky zlobří nůž. Poděkovala mu chmurným přikývnutím a odhodlaně vykročila k bojišti.

Dveře poslední klece již byly otevřené, ale mořský elf zhroucený uvnitř se nehýbal. Xzorsh si myslel, že by mohl být zraněný, a tak přistoupil až k němu a položil mu ruku na rameno. Elf však bleskovým pohybem sekl nožem po ruce, která jej chtěla utěšit.

Hraničář odskočil dozadu a zoufale hleděl na tvář svého druha a přítele.

„Měl jsi té drowí elfce věřit,“ řekl Sittl. Vyskočil na nohy a znovu zaútočil čepelí, ze které kapala krev, tentokrát na hraničářův krk.

Xzorshovi se podařilo krýt. „Já vám věřil oběma stejně. Dokud tě tvá vlastní slova neusvědčila ze lži.“

„To není příliš pravděpodobné,“ ušklíbl se malenti. „Neudělal jsem jedinou chybu, které by si takový důvěřivý hlupák jako ty mohl všimnout.“

„To mrtvé dítě, které jsme našli na palubě lodi,“ odvětil hraničář chladně. „Řekl jsi mi, že je tvoje, abys vyvolal soucit a zakryl tak trhlinu ve své lži. Já ale našel jeho skutečného otce a ten teď bojuje po mém boku.“

„Já tu ale nikoho nevidím.“

Po tomto posměšku Sittl zaútočil sérií rychlých úderů. Xzorsh si jej držel od těla, avšak ruka mu zraněním znecitlivěla a rukojeť nože byla kluzká jeho vlastní krví. Netrvalo dlouho a Sittl jej odzbrojil. Na jeho elfsky vypadajícím obličeji se rozlil široký úšklebek. „Ani netušíš, jak často jsem po téhle chvíli toužil,“ zaradoval se.