Elaine Cunningham: Spletité sítě

Dívčiny rty se nehlasně pohnuly; Fjodor sáhl po hrnku s vodou a podržel jí hlavu, zatímco pila. Viditelně se snažila setřást otupělost stejným způsobem, jakým se motýl osvobozuje z kukly. Oči však měla od začátku jasné a v nich odhodlaný pohled.

„Jak dlouho jsem spala? Kdy bude nov?“

Fjodor zamrkal, opět jednou ohromený drowí odolností. „Zítra v noci,“ odpověděl nepřítomně. „Co se ti stalo, moje malá vráno?“

Drowí elfka odbyla otázky mávnutím ruky a s námahou se posadila. „A co přípravy k boji?“

„Všechno je v pořádku. Lodě jsou připraveny a muži ozbrojeni.“

„Dobře. Útok přijde zítra, pravděpodobně za soumraku. Já s tebou nebudu, takže si tohle musíš vzít.“

Liriel zpod matrace vytáhla Poutníkův amulet a vtiskla mu jej do ruky. „Ještě než… ještě než jsi mě našel, upravila jsem jej tak, aby udržel tvé bojové šílenství. Nos jej a opět tak nad sebou získej kontrolu.“

„A co ty?“ zeptal se a pátravě se jí zahleděl do očí.

„Já musím být jinde,“ odvětila tiše. „Vezmi mě zpátky k Intharu, abych mohla znovu přivolat nereidku.“

Přes Fjodora se náhle přehnala vlna pochopení a zděšení. „Nemůžeš se po tom všem, co jsi vytrpěla, opět vrátit do Ascarle! Ještě nejsi připravená!“

„Nemáš ani tušení, co jsem skutečně vytrpěla, a měl bys za to děkovat bohům,“ pronesla s neobvyklým přesvědčením. „A co se týká mé připravenosti, není příliš pravděpodobné, že by na mě boj počkal. Jestli mi k Intharu nepomůžeš ty, půjdu sama.“

A tak slibem vázaný válečník poručil, aby jim nachystali jídlo a vodu. Čekal, dokud se Liriel nepřipravila, a pak ji na každém kroku podpíral, až konečně dokázala jít sama.

Na Ruathymu bylo jen několik málo koní, ovšem jako První sekyra Holgersteadu si Fjodor mohl přivlastnit jakékoliv zvíře ve stájích. Vybral dvě rychlá zvířata a společně se co nejvyšší rychlostí vydali ke staré pevnosti.

Jakmile se přiblížili k troskám, sesedla Liriel z koně a sama vykročila až na samotný okraj strmého útesu. Od moře vál silný vítr a škubal jejími bílými vlasy a třpytivým pláštěm. Přiložila dlaně k ústům a vydala dlouhé, vysoké zvolání rozléhající se nad vlnami. Pak chytila vlající konce pláště a zabalila se do nich. Obrátila se k Fjodorovi a na okamžik mu pevně pohlédla do očí.

Vzápětí byla pryč.

Fjodor přetáhl otěže přes hlavu plašícího se koně a donutil jej přijít až k okraji útesu. Po Liriel nezbylo ani památky; zmizela stejně dokonale jako k ránu zapomenutý sen. Když se však jeho zoufalý pohled upřel na moře, pochopil, o co jí šlo.

Z vln se tiše vynořovala malá armáda mořského národa. Fjodor okamžitě poznal Xzorshe podle jeho nakrátko ostříhaných vlasů. Za ním pak byla asi stovka mořských elfů a dva tucty podivně stříbřitých bytostí podobných lidem, ale s ploutvemi místo chodidel. Ti všichni si opatrně vybírali cestu mezi kameny na pobřeží a mířili k troskám Intharu.

Fjodor si náhle uvědomil, že se za celou dobu neozval nářek lítice. Portál, o kterém stvoření mluvilo a skrz který nesměl projít jediný živý tvor, musel být nějak otevřen. Liriel pak měla v úmyslu přivést tuhle armádu do Ascarle a zastavit útok ještě dřív, než by se mohl přelít na půdu Ruathymu.

I přes strach, který cítil, otočil Fjodor koně a zamířil zpět do vesnice, kde na něj již čekali holgersteadští berserkři. Liriel měla své úkoly a on zase své.

Liriel si vytřela vodu z očí a vylezla z bazénku v poradním sále. Při pohledu na známou postavu před sebou náhle strnula – ten kulatý temný obličej, zlovolně rudé oči, všudypřítomné vidle. Existovala spousta věcí, které Liriel po odchodu z Menzoberranzanu chyběly, ovšem Shakti Hunzrin, její bývalá spolužačka a rivalka, mezi ně rozhodně nepatřila.

Kněžka položila dlaň na rukojeť hadího biče a vykročila kupředu. Kouzly opředené plazí hlavy vyklouzly ze záhybů jejího roucha a v očekávání se začaly vlnit vzduchem.

„Takže z tebe je teď nejvyšší kněžka,“ poznamenala Liriel suše. „Menzoberranzan na tom musí být opravdu špatně, když i kněžky klesly tak hluboko.“

„Věci se změnily a já mám teď větší moc, než bys vůbec považovala za možné,“ chvástala se Shakti a dál se blížila.

Liriel místo odpovědi významně zívla a přitiskla si dlaň na rty. Přesně jak čekala, tím Shakti urazila, a ta si nevšimla, že druhou rukou sevřela obsidiánový amulet visící jí kolem krku.

Drowí kněžka zařvala vzteky, napřáhla paži a prudce švihla dopředu. Hadí hlavy však k cíli nedorazily a místo toho sebou vlhce pleskly o neviditelnou stěnu. Všech pět pomalu sklouzlo k zemi – zanechávajíce za sebou cestičky slizu a krve – a nakonec zůstaly bezvládně ležet u Shaktiných nohou. Kněžka nevěřícně zírala na mrtvé hady a vzhlédla zpět k Liriel.

„Rouhání,“ zasyčela. „Ty se opovažuješ zaútočit kouzelnickými kejkli na symbol Lloth?“

„Ty se odvažuješ mluvit o Lloth? Ty, která uctíváš Vhaerauna?“ opáčila Liriel chladně a otevřela dlaň, aby ukázala uvnitř skrytý medailon. „Ale jistě, já o tvém malém tajemství vím. A taky vím, proč jsi tady a jaké ambice tě sem dovedly. To ty nevíš, kdo opravdu jsem, jinak bys nepovolila mentální štíty, které ti tak dobře posloužily v Menzoberranzanu!“

Do Shaktina výrazu se vkradlo překvapení. „Ty jsi kněžka Lloth? Pavoučí královna tě neopustila?“

„Ještě ne,“ odvětila Liriel vážně. „Na tvém místě bych se ale tak rychle nevzdávala všech nadějí.“

„Potom tě vyzývám,“ opáčila druhá kněžka a v rudých očích jí zaplálo podivné světlo. „Přesvědčme se jednou provždy, která z nás má skutečnou moc Lloth!“

Liriel pokrčila rameny. Stála s rukama založenýma na prsou, zatímco kněžka Hunzrin pronášela upřímnou modlitbu žádající bohyni o jakoukoliv známku přízně. Bylo to obvyklé kouzlo sesílané každou noc v chrámech velkých rodů a kapli kněžské školy Arach-Tinilith. Čas od času odměnila Lloth věrné znamením přízně, třeba v podobě houfu pavouků, vytvořením magického předmětu, návštěvou nějakého tvora, například yochlol, a zřídka i zjevením avatara. Při vzácných příležitostech jej pak znesvářené kněžky používaly během souboje. Pokud se Lloth rozhodla takový boj ignorovat, byly obě zabity. Když však jednu z nich vyslyšela, byla prohlášena za vítězku a mohla pro sokyni požadovat smrt, sesazení nebo i něco horšího.

Ještě nikdy ve svém ctižádostí prosyceném životě nechtěla Shakti nic tolik jako tohle vítězství. Napřela tedy všechnu sílu své nenávisti a hněvu do jediného kněžského kouzla. Její hněv byl dál přiživován Lirielinou očividnou lhostejností k tomu všemu. A tak tomu bylo vždy. Ať Shakti toužila po čemkoliv, pro Liriel, která byla zvyklá, že vše v životě se jí samo přizpůsobí, to nic neznamenalo. Tentokrát to však bude jinak, pomyslela si Shakti, když pocítila rostoucí přítomnost temné síly.

A přesto…

Shaktin hlas se při pohledu na přivolané zjevení Lloth náhle zlomil a ztichl. Její modlitba byla odměněna nejvzácnějším a nejsilnějším projevem Llothiny moci, a přesto se mladá kněžka nemohla považovat za vítězku. Pavoučí královna si totiž zvolila podobu její nenáviděné sokyně a upírala na ni stejně zlaté oči jako Liriel Baenre.

Liriel napřáhla ruce, na nichž praskala temná energie, a natáhla je k údivem omráčené kněžce. Záplava moci vyrazila kupředu a Shakti obalila. Následoval záblesk ostrého světla, hlasitá rána a významné ticho jako po úderu blesku. Z místa, kde slabší kněžka ještě před okamžikem stála, stoupal pramínek sirné páry.