Elaine Cunningham: Spletité sítě

Po chvíli zaraženého ticha se muži začali chystat na připravovaný útok. Liriel spokojeně seznala, že Ruathymci mají válku v krvi a strategie vojevůdců byla vůči hrozbě z Luskánu vyhovující. Pro hrdé Seveřany byl hlavním nepřítelem právě Luskán a okolní mořská stvoření představovala pouhé nástroje. Věřili, že jakmile zničí jejich lodě na moři, celý plán se rozpadne jako domeček z karet.

Liriel byla moudřejší. Vždyť to také měla být ona, kdo vojsku Ascarle otevře cestu na ostrov – a díky tomu získá šanci osvobodit otroky vězněné v podmořské pevnosti. S Fjodorovou pomocí ale počítat nemohla, nechtěla odhalit, jaký druh moci bude muset při tom úkolu použít.

A tak se rozhodla zanechat válečníky jejich plánování a zamířila dolů do zátoky, kde znovu přivolala Xzorshe. Když se mořský elf dostavil, popsala mu potopené město a v něm shromážděné síly.

„Takže Ascarle skutečně existuje a slouží jako základna vodních zlobrů,“ zamumlal si hraničář pod vousy. „Máš pravdu, tohle nebezpečí je třeba zničit. Shromáždím tolik našich válečníků, kolik jenom půjde – třeba přesvědčím i nějaké tritony – a okamžitě vyrazíme k Nachovým skalám!“

„Ano, přesně tuhle zprávu pošleš po Spojení,“ souhlasila Liriel. „Jen ať se Ascarle připravuje na útok z otevřeného moře. Ve skutečnosti se ale shromáždíte u pobřeží Intharu a tam počkáte na signál. Já vás potom pošlu skrz portál přímo dovnitř města. Dávej si ale pozor: jestli se o tomhle dozví Sittl, všechno je ztraceno.“

Xzorsh se stále tvářil pochybovačně. „Možná jsi tomu všemu, co říkal té Seveřance, jen špatně rozuměla.“

Drowí dívka podrážděně zasyčela. „Jestli odmítáš naslouchat rozumu, tak tě přesvědčím jinak. Když náš plán udržíš v tajnosti, osobně dohlédnu na to, aby se ti dostalo kouzelnické výuky!“

Oči mořského elfa na okamžik vzplály radostným světlem, ale vzápětí se smutně usmál. „Na taková slova jsem Čekal celý život. Přesto bych se té příležitosti s radostí vzdal, jen abych ti ukázal, že se mýlíš. Sittl je přítel a jeho důvěra je pro mě cennější než kouzla.“

Liriel se odvrátila, zasažená elfovými upřímnými slovy a jeho ochotou obětovat celoživotní sen jen proto, aby nezradil vlastní zásady. Přes to, co se jí a jejím blízkým stalo, věděla, že sama by se nezachovala stejně.

„Prostě mě poslechni a připrav se k boji,“ zavrčela a na odchodu ještě zašeptala tak tiše, že ji elf nemohl slyšet, „a nech mě o samotě.“

Než se mohla postavit nepříteli – a ještě nebezpečnějšímu spojenci – musela Liriel dokončit ještě jeden úkol. Poutníkův amulet přestala nosit po té noci, kterou spolu s Fjodorem strávila u kmene Yggsdrasilova potomka, neboť artefakt již splnil účel, přestože putování nebylo zcela u konce. Její jedinou ozdobou se tak v posledních dnech stal medailon označující ji za kněžku Lloth. Dokonce i nenápadný přívěsek s pavoukem zalitým v jantaru raději nenosila. Neodvažovala se pokoušet žárlivost své bohyně ani tak bezvýznamnou konkurencí.

Teď však zamířila do Ulfova domu, aby do amuletu opět po dlouhé době uložila nová kouzla. Důrazně nařídila, aby ji šamanova rodina nechala v klidu pracovat, i když to nebylo nutné. Novinky o Dagmařině zradě a jejím následném uvěznění zatížily celou rodinu těžkým břemenem viny, zármutku a bezmoci. Dokonce i Sanjin ostrý jazyk zmlkl ve snaze vstřebat skutečnost, že Ygraine – oblíbenější dcera dlouho považovaná za mrtvou – žije ve strašném zajetí a tichá a pokorná Dagmar chovala tak nebezpečnou ctižádost.

Sama v tichosti podkroví vytáhla Liriel ze skrýše amulet a otevřela knihu o runové magii na straně s kouzlem, které dříve použila, aby v něm uvěznila magii Temných říší. Hodiny plynuly za opětovného studia nesmírně náročného kouzla, které muselo být lehce pozměněno, aby umožnilo dočasné uložení jiného druhu magie. Když bylo vše konečně hotové, vyjmula Liriel z pouzdra dlátko a za neustálého zaklínání do něj nakapala pár kapek Fjodorova jhuildu – ohnivého vína používaného v Rašemenu při rituálech probouzení berserkrovského šílenství.

Již dříve na podobné kouzlo myslela a pro pokus zachránit Fjodora před sebevražedným záchvatem byla Liriel ochotná vyprázdnit Poutníka od magie Temných říší, aby bylo berserkrovskou zuřivost kde uvěznit. Dřív než to stihla uskutečnit, ale museli čelit útoku. Když se pak po boji probral a dozvěděl se, co málem udělala, vynutil si na ní slib, že pro něj své drowí schopnosti nikdy neobětuje, a při tom také zůstalo.

Tedy až dosud. Lirielino hledání moci dospělo k cíli u kmene Yggsdrasilova potomka, a tak Poutníka k uchování vrozené magie již dál nepotřebovala. Ta byla její po celý zbytek života. Netroufla si však nést s sebou Fjodorovu berserkrovskou esenci do další bitvy ze strachu, že by mohla padnout do nepovolaných rukou.

Sesílání kouzla a provádění rituálu zabralo většinu noci, ale nakonec měla Liriel v rukou očarovaný Poutníkův amulet, v jehož zlatém těle útěšně vibrovala uvězněná moc. Pak jej vrátila zpět do skrýše – Fjodorovi jej ještě dát nechtěla, mohl by uhodnout jeho pravý smysl – a pak se tiše vyplížila ze spícího srubu.

Vydala se na cestu po pobřeží a vyšplhala na strmý útes vedoucí k troskám Intharu. Prastará pevnost se nad ní tyčila jako nevyřčená hrozba. Zatímco Liriel pokračovala v chůzi, pronášela slova kněžské modlitby, jedné z nejmocnějších zbraní skutečné drowí kněžky. Jen zřídkakdy došlo k jejímu vyslyšení, neboť jen málokterý temný elf ji dokázal snést. Vlastně se jednalo o nezvyklý druh portálu, který spojoval kněžku přímo s mocí samotné Lloth.

Dávala tak své tělo i mysl k dispozici Pavoučí královně a stávala se jejím avatarem.

Byl to zoufalý krok, ale Liriel neviděla jinou možnost. Již jednou se s líticí střetla a věděla, že ji dokáží zahubit jen dvě věci: kouzlo ničící zlo nebo zlá moc větší než ona. Jako kněžka Lloth se neodvážila zlo ničit, takže jí zbývalo ho rozpoutat.

A tak se mladá dívka nořila stále hlouběji do zdroje nejtemnějších sil. Pavoučí královna na ni shlédla laskavým okem, neboť se jí samotné zamlouvala představa, že získá duši prastaré následovnice, jež jí doposud díky nemrtvosti unikala. Skrz Liriel ji tak vyrve z portálu a vtáhne její duši do Propasti, kde se dočká zasloužené odměny, a portál zůstane otevřený.

Přes to všechno nezakoušela Liriel při shromažďování temné moci Lloth pocit vítězství, ale hlubokou a významnou ztrátu.

Celé dva dny dohlížel Fjodor na Lirielin téměř mrtvolný spánek. Sice nevěděl, co ji potkalo, ale měl podezření, že podlehla lítici, se kterou se již dříve střetla. Pátral celé hodiny, než nalezl na pobřeží poblíž Intharu otisk její boty směřující do věže, kde nestvůra sídlila. Tam mladou elfku nalezl ležící bezvládně jako vlhký hadr přes okraj studny a odnesl ji do Ulfova srubu. Co ji však přimělo, aby se sama vydala na tak děsivé místo, říct nedokázal.

I přes šamanovo naléhání a plísnění jeho ženy se od ní vzdaloval jen na krátké chvíle. Jistě, pozornost První sekyry Holgersteadu si vyžadovaly i jiné záležitosti, on však věděl, komu patří jeho skutečná věrnost. Byl zavázaný chránit svou temnou wychlaran; poutala jej k ní pavučina propojené magie Temných říší a Rašemenu. Hluboko pod tím ale bylo ještě něco jiného. A tak radost, jež zaplavila jeho srdce, když se Liriel konečně pohnula a otevřela oči, nepříslušela v první řadě rytíři chránícímu svoji dámu.