Elaine Cunningham - Spletité sítě

Fjodor chmurně přikývl. „Ve všem jsi měla pravdu. Musíme to okamžitě říct Aumarkovi.“

K jeho překvapení však drowí dívka zavrtěla hlavou. „Ještě ne. Sice víme, že Dagmar zradila, ale ve prospěch koho? Jistě, Luskán v tom hraje velkou roli, ale už dlouho mám podezření, že to město v tom není samo. Tohle spiknutí má přinejmenším ještě jednu vrstvu a my musíme jít hlouběji a pochopit přesnou povahu nebezpečí ohrožujícího Ruathym. Musím se dozvědět víc o Ascarle, o němž ten mořský elf – nebo spíš malenti – mluvil.“

Během řeči si Liriel vzpomněla na nereidčina slova, že výhonky kelpii jsou pěstovány na zázračném místě pod mořem, Možná přišel čas, aby využila její nabídky.

„Podle toho, co jsem četla,“ začala Liriel, „nemají luskanští válečníci magii příliš v oblibě. Řekla bych tedy, že všechna okolní stvoření ze živelné sféry vody jsou ovládána z Ascarle – včetně nereidek. Poručím otrokyni, aby mě tam vzala. Obhlédnu tamní situaci, pokusím se odhalit nepřátelské plány a přinesu zpátky dost důkazů, aby mě poslouchal i ten idiot Aumark! Musím ale jít sama.“

Fjodorovi se nic z toho nezamlouvalo a vedl s drowí dívkou dlouhou a zuřivou debatu. Nakonec mu Liriel připomněla, že stejně jako Wedigar musí počkat na správný čas a přijmout rizika ve jménu vyššího dobra – i kdyby tak popíral vlastní smysl pro čest nebo povinnost.

„Vážně nesnáším, když proti mně použiješ moje vlastní slova,“ zabručel Fjodor.

Dívka mu věnovala zlomyslný úšklebek a pak v tichosti odveslovali ke břehu.

Nereidka přijala Lirieliny otázky s velkým nadšením. Ascarle bylo podle ní podzemním městem plným prastarých pokladů a podivuhodné magie. Když se Liriel zeptala na mořské elfy, nereidka ochotně přikývla.

„Ano, těch tam je hodně. Celá stovka a možná ještě víc. Tamní armáda je používá jako otroky.“

Liriel se krátce zamyslela nad tím, jak by tu novinku asi přijal Xzorsh – a co by řekl na úlohu svého „přítele“ v tom všem. „Předpokládejme, že bych se chtěla do Ascarle podívat,“ řekla drowí elfka. „Jak bys mě tam vzala?“

„Přímo to nejde. Sice existuje portál, ale tím nemůže projít žádný smrtelník. Moje schopnosti mi však umožňují cestovat do Ascarle skrz domovskou sféru.“

Něco v nereidčiných slovech připadalo Liriel povědomé. Podobná slova slyšela celkem nedávno, avšak tehdy je pronášel hlas ze záhrobí. Liriel střelila očima k věži tyčící se nad útesy Intharu a v duchu se vrátila k setkání s líticí, která ji střežila.

Když pak elfka dala nereidce příkaz, aby zůstala zticha, jakmile dorazí k Ascarle, a držela se z dohledu, vydaly se na cestu. Ze všeho nejdřív se zahalila do svého piwafwi. Nemohla tušit, na co všechno může v podvodní pevnosti narazit. Liriel neušlo, že nereidka je až podezřele dychtivá vzít ji s sebou.

Drowka již mnohokrát cestovala skrz magické brány, ale žádná z nich nebyla jako tahle. Jakmile ji nereidka uchopila za ruku, byly obě strženy do tunelu překypujícího energií. Na krátký okamžik si Liriel připadala, jako kdyby byla uvnitř láhve perlivého vína, kterou někdo protřepal a odzátkoval.

Vynořila se v mramorovém bazénku, mokrá a s tělem mravenčícím od hlavy až k patě. Mezi vodními rostlinami proplouvaly barevné ryby a v rohu jemně zurčela nádherná fontánka. Drowí dívka se zahleděla hluboko do vody. Dole, sotva viditelná, byla tvář nereidky. Aby jí připomněla dohodu, škubla lehce za lem její šály. To stačilo a nymfa okamžitě zmizela z dohledu.

Dívka si upravila piwafwi, přelezla nízkou mramorovou zídku a rozhlédla se po místnosti. Stála uvnitř rozlehlého třpytivého sálu s klenutým stropem. Podlaha i stěny byly z mramoru a několik fontánek plnilo vzduch melodickým zurčením. Místnosti dominovalo pódium s mohutným trůnem ze světle fialového křišťálu. To jí připomnělo trůnní sál rodu Baenre. Matrona Prvního rodu Menzoberranzanu seděla na jemně tesaném křesle z černého kamene, v jehož nitru se zmítaly duše jejích obětí. Liriel doufala, že místní vládkyně, ať již jí byl kdokoliv, je o poznání méně zkažená mocí než její drahá teta Triel, současná Matrona matka.

Liriel seslala jednoduché kouzlo, kterým se okamžitě osušila. Neviditelnost by jí byla k ničemu, kdyby za sebou zanechávala mokré šlápoty. Tiše jako stín se kradla jednotlivými komnatami rozlehlého paláce. Celá budova byla postavena z mramoru a křišťálu a ozdobená prastarými a nesmírně cennými sochami a vázami s exotickými rostlinami. Okolo paláce se rozkládalo město, jehož budovy byly propojeny vzduchem naplněnými chodbami, obývané otroky s nepřítomným výrazem v očích.

S každým dalším krokem si Liriel byla víc a víc jistá, že právě v tomto podmořském městě se nachází skutečný nepřítel Ruathymu. Ať už tu vládnul kdokoliv, měl příliš bohatství a moci, než aby tomu mohlo být jinak. Nikdo takový by se jistě nespokojil s místem ve stínu Luskánu. Na rychlých a tichých nohách prošla magií přeplněným skleníkem, kde se pěstovaly výhonky kelpií, skladišti plnými zásob i zbrojnicemi obsahujícími náležitou sbírku zbraní. Nakonec zamířila do skromnějších budov, kde čekala, že najde místní vojsko a otroky, o kterých nereidka mluvila.

Liriel byla s otrokářstvím velice dobře seznámená. V Menzoberranzanu patřilo ke každodennímu životu. Otroci tvořili základ drowí taktiky obětí v boji a byli zdrojem téměř veškeré manuální práce. Při prvním setkání s Fjodorem se dozvěděla, že Rašemenci se navzájem nezotročují. Dokonce byl myšlenkou otroctví naprosto zděšený, Liriel sama se nad tím ale nikdy příliš nezamýšlela. Někteří tvorové byli drowy, jiní lidmi, další zlobry a jiní zase otroky. Tak jednoduché to bylo. Ještě nikdy proto nemyslela přímo na otroky samotné, jen na to, jak jsou vlastně užiteční. Zde, obklopená stovkami bytostí bez výrazu a vůle, však nedokázala myslet na nic jiného.

Jak procházela skrz stísněné a přeplněné budovy, všimla si, že všechny otroky – mořské elfy, lidi, a dokonce i vodní zlobry stojící nad nimi na stráži – někdo drží pořádně zkrátka. Někteří seděli jako oživlé mrtvoly s propadlými tvářemi a prázdnými pohledy v očích a pohnuli se jen na přímý rozkaz zlobřích stráží. Další, jejichž odpor byl zjevně zlomený, věznil jen vlastní pocit beznaděje ohýbající jim svou vahou hřbet. Byli tu však i tací, kteří moci Ascarle stále vzdorovali.

Liriel sledovala, jak dvojice vodních zlobrů táhne chodbou bránící se elfskou ženu. Chvíli ji fascinovaně pozorovala. Tohle byla první příslušnice národa povrchových elfů, kterou kdy měla možnost vidět. Žena byla vysoká a silná a její dlouhé černé vlasy létaly vzduchem sem a tam, jak se snažila vykroutit ze sevření mořských zlobrů.

Liriel je následovala dlouhou chodbou lemovanou klecemi. Zlobři ženu do jedné z nich hodili a oznámili jí, že si ji znovu vyzvednou, jakmile budou její služby potřeba.

Drowí dívka se plížila dál a všímala si okolní sbírky zajatců. Tihle byli ti nejsilnější, které by možná dokázala přesvědčit, aby se ve vhodný okamžik věznitelům postavili. Náhle se Liriel zastavila před jednou z cel a v záblesku ohromení jí vše došlo.

Mladá žena přecházející v kleci sem a tam byla téměř zrcadlovým obrazem Dagmar: stejně nádherná tvář s ostrými rysy i výrazné a téměř bílé vlasy. Liriel konečně pochopila, proč se z ruathymské ženy stala zrádkyně.