Elaine Cunningham - Spletité sítě

Nejdřív však bude muset přesvědčit ty krvelačné pitomce bez mozku, že se chystají na boj se špatným nepřítelem.

Liriel napůl seběhla a napůl sklouzla ze srázu vedoucího k moři. Jak zuřivost postupně ustupovala, zjevovala se Ibnova slova v novém světle. Teď už si nebyla jistá, že ten muž Hrolfovu smrt skutečně způsobil. Vlastně se spíš zdálo, že z toho vinil mořské elfy a ji samotnou. Nejdřív předpokládala, že tak chtěl jen vybít svoji nenávist vůči všem elfským národům, pak jí došlo, že tomu nejspíš skutečně věří.

A třeba se tak docela nemýlil. Liriel nehodlala jen tak snadno zapomenout na obraz odporného rybího stvoření skrývajícího se za pohledným zevnějškem mořského elfa Sittla a s tím spojené podezření, že to je malenti. Xzorsh vehementně popíral možnost, že by jeho přítel byl zmutovaný sahuagin – vlastně ani nechtěl připustit, že něco takového vůbec existuje – ale i tak o tom musela Liriel přemýšlet. Byl tu však někdo, kdo odpověď mohl znát, nebo ji alespoň mohl zjistit.

Dívka se zastavila až na samé hranici příboje a vytáhla z vaku pečlivě složený kus bílého hedvábí. Rozložila jemný šál a nechala jeho roztřepený okraj zavlát nad hladinou jako zástavu. Podle pověstí z knih jej měla zotročená nereidka následovat a prosit o jeho vrácení. Tomu se Liriel vyhnula tím, že jí přikázala držet se stranou a být zticha. Tentokrát ji však potřebovala, a tak nechala svůj vysoký hlas zaznít nad hučením vln.

Trvalo to jen pár chvil a vodní nymfa se dostavila. Z původní krásy, kterou uchvátila Wedigara, jí toho moc nezbylo. Dokonce i hlas měla bezbarvý a slabý. Drowí dívka ignorovala prosby a bez milosti si šál uvázala kolem vlastního pasu.

„Co víš o Hrolfovi Nezkrotném? Velký muž, světlé vlasy, knír sahající skoro až na bradu? Okouzlila jsi i jeho? Odpověz po pravdě, nebo začnu z tvého šálu odtrhávat třásně!“

„Ne, od toho hnědovlasého tvaroměnce jsem žádného muže neokouzlila,“ vzlykala nereidka. „Nebo bych tohohle měla okouzlit a utopit? Toho Hrolfa?“

Liriel ji zpražila pohledem a vytrhla několik vláken. Nymfa vyděšeně zaječela a začala vzlykat do dlaní.

„Copak tu děláš, moje malá vráno?“

Liriel se otočila a zastínila si rukou oči. Na vrcholu útesu stál Fjodor a zděšeným zrakem shlížel na scénu pod sebou.

„Hledám odpovědi,“ zavolala na něj. „Jestli chceš, poslouchej a klidně pojď i dolů, ale nezdržuj!“

Znovu se obrátila k plačící nereidce. „Byla jsi to ty, kdo topil všechny ty muže?“

„Některé,“ přiznala. „Ostatní okouzlily mé sestry a jiné si vzaly kelpie.“

„Kelpie?“

„Rostlinní tvorové. Sirény třetího řádu,“ pronesla nereidka s vrozeným pohrdáním. „Slyšela jsem, že to byla kelpie, kdo chytil ty mořské elfy, co pak rybáři vytáhli na břeh.“

O tom Xzorsh nic neříkal, pomyslela si Liriel.

„Samozřejmě že ne. To není nic, čím by se dalo chlubit.“

„Jak kelpie vypadají?“

„Ve vodě jako obyčejný trs chaluh s dlouhými šlahouny. Čas od času vyženou výhonky – takové zakroucené malé věci připomínající šneky. Když dorostou, tak na sebe umí seslat kouzlo, že vypadají jako žena, kůň nebo mořský koník – nebo vlastně cokoliv, po čem jejich oběť nejvíc touží.“

Tuhle informaci mohla Liriel odložit stranou. Většinu toho sice slyšela poprvé, ale zajímalo ji, proč zdejší zkušení mořeplavci nedokázali rozpoznat, že je v jejich okolí něco takového. Nejpravděpodobnější vysvětlení bylo, že kelpie vlastně neznali, protože sem byly zaneseny od vzdálených břehů.

„Odkud kelpie přišly?“ chtěla vědět a doufala, že nymfa označí Luskán. Přesně takový důkaz by potřebovala!

V nereidčině pohledu se mihnul lstivý výraz. „Z jednoho místa hluboko pod mořem. Vezmu tě tam,“ slíbila ochotně. „Ukážu ti, kde se pěstují!“

Drowí dívka povytáhla sněhobílé obočí. „Pěstují?“

„O výhonky je třeba se starat a pak se musí zasít do moře, aby rostly a zabíjely. Och ano, pojďme tam!“

Liriel si však vzpomněla na něco, co viděla před několika dny, a z nejasného podezření se stala jistota. Pochybovala, že by s nereidkou musela někam jít, aby našla zdroj výhonků kelpii.

„Zůstaneš tady, dokud tě nebudu znovu potřebovat,“ poručila.

„Ale můj šál,“ vztáhla k ní nereidka prosebně ruce. „Dej mi ho a já udělám cokoliv, co jen chceš!“

Liriel se obrátila a vyšplhala nahoru na útes, aniž by na nymfiny zoufalé prosby jakkoliv zareagovala. Fjodor natáhl ruku a na několika posledních stopách strmého svahu jí pomohl.

„Je takové chování opravdu naprosto nezbytné?“ zeptal se jí.

Dívka pokrčila rameny. Odvázala si šál od boků a nedbale jej nacpala zpět do vaku, nedbajíc toho, že čin vyvolal u zlého stvoření další vlnu nářků. Výraz ve Fjodorově tváři ji však trápil. Její lhostejné zotročení nereidky jej očividně rozrušilo.

„Souhlasil bys s tím, že informace poskytnutá tou otrokyní byla naprosto nezbytná, když ti řeknu, že díky její neznalosti jsi mohl zabít špatného muže?“

Fjodor se zamračil. „Co tím chceš říct?“

„Co když Ibn Hrolfa nezabil?“

„Zaútočil na tebe. Smrt si i tak zasloužil již třikrát.“

„Dobře, uznávám, ale nevěřím tomu, že zabil Hrolfa a měl prsty v nedávných ruathymských potížích. Oba první útoky byly podle mě motivované především nenávistí k elfům a pověrami o ženách na palubě lodi. Jen nechtěl ohrozit bezpečí ostatních námořníků. Dnes na mě zaútočil, protože si myslel, že to já jsem svým spojením s mořskými elfy částečně zavinila Hrolfovu smrt. Všiml sis, jak překvapeně se tvářil, když jsem jej obvinila, že to byl on, kdo otrávil muže v Holgersteadu mizernou medovinou? Předtím jsem příliš zuřila, než abych si toho opravdu všimla,“ připustila Liriel. „Jestli je to ale pravda, tak na Ruathymu musí být jiný zrádce. Musíme ho – nebo ji – najít a neohlížet se při tom na to, co je kvůli tomu třeba podstoupit!“

Fjodor chmurně přikývl. S bezohledným zacházením s nereidkou sice nesouhlasil, ale důležitost odhalení zrádce popřít nemohl. „A ty víš, kdo to je?“

„Nejspíš ano,“ opáčila Liriel bez rozmyslu. „Tobě nepřipadalo divné, že se Dagmar objevila v Holgersteadu v den útoku? A ještě navíc s plným povozem věna?“

„Vůbec ne. Takový je tady zvyk.“

„Odkud odjinud by ovšem ta medovina pocházela než z Hrolfova skladiště? A kdo měl kromě mě a prvního důstojníka ještě klíč?“

„Takových mohlo být hodně. Hrolf byl muž, který věřil každému.“

„To ano, ale zamysli se nad tímhle: těsně předtím, než Dagmar vyrazila do Holgersteadu, vydala se sama do Hrolfova skladiště, aby odtamtud vyzvedla pár věcí pro toho chudáka, který si ji musel vzít. Není možné, že by k tomu navrch přihodila ještě soudek nebo dva medoviny?“

„Možné to je,“ připustil Fjodor, „ale nezdá se to být pravděpodobné. I kdyby medovina byla skutečně otrávená a opravdu přišla s Dagmařiným věnem, kdo by mohl říct, že to byla skutečně zrada a ne jen nešťastný omyl? Dagmařina oddanost jejímu lidu se nedá popřít. Proč by jinak šla do Holgersteadu, aby se tam stala pouhou druhou manželkou ve Wedigarově domácnosti?“

Neustálé obhajování té Seveřanky začínalo jít Liriel na nervy. „Nebyla by to moc velká oběť, kdyby věděla, že ten muž bude mrtvý dřív, než s ním poprvé zalehne do postele,“ odsekla. „A i kdyby, ani to by nebyla taková oběť. Wedigar je na člověka celkem zajímavý a má svoje kouzlo.“