Elaine Cunningham - Spletité sítě

„Zavolej mi Ygraine,“ dožadoval se Rethnor a vyštěkl rozkaz s takovou silou, že kdyby to snad neudělal, neovládl by se a vybuchl by. Vestress to chápala a rozhodla se neuctivý tón i oslovení milostivě přejít.

Zároveň jí došlo, co má Rethnor v úmyslu, a takový plán nemohla než schvalovat. Vyslala mentální příkaz otrokyni, již si muž vyžádal, a usadila se na křišťálovém trůně.

Netrvalo dlouho a do sálu vstoupila toporně kráčející vysoká světlovlasá žena s prázdným pohledem v očích. Když přistoupila ke křišťálovému trůnu, natáhla Vestress ruku a omotala si jeden ze ženiných bělozlatých pramenů vlasů kolem purpurového prstu. Byla to podivná barva – velmi světlý odstín, který si jen málokterý člověk ponechal až do dospělosti. Rethnorův špeh by jej okamžitě poznal a zareagoval na takový náznak hrozby.

Illithidí žena vytrhla namotaný pramen; zotročená žena ani nemrkla. Pak jej na obou koncích zavázala, aby se nerozpadl, a podala jej čekajícímu zlobrovi.

Pošli tohle na Ruathym. Dej to Rethnorovu špehovi a požaduj, aby byl nový berserkr co nejdřív zavražděný.

Mořský zlobr se hluboce uklonil a odspěchal k bazénku ve vzdáleném koutu sálu. Šplouchnul dovnitř a vydal se na dlouhou cestu tunely za hranici zdí Ascarle.

Tím nám zůstává jen záležitost s drowí kouzelnicí, pokračovala Vestress a znovu se obrátila k neklidnému člověku. Na rozdíl od tebe a drowí kněžky nemáme důvěru v to, že by Liriel Baenre na smrt svého milence zareagovala. Našli jsme však jiný způsob, jak ji k nám přilákat. Řekneme ti to, informovala regentka Rethnora významně, abys zanechal myšlenek využít ji jako nástroj pomsty proti Shakti. Kněžka sice není příliš k užitku, ale máme s ní vlastní plány a nepřejeme si, aby byla zničena.

„Jak chcete,“ zavrčel Rethnor. Nejvyššího kapitán Luskánu začínalo opravdu hodně unavovat to, že musí přijímat rozkazy od ženy s hlavou jako oliheň a černé elfky, a tentokrát mu ani nevadilo, že si to Vestress přečetla. Neuposlechnout ji však nemohl, alespoň dokud zůstával v její pevnosti.

O mých nereidkách víš, pokračovala Vestress chladně. Jestli si přečetla Rethnorovy vzpurné myšlenky, tak ji podle všeho nijak netrápily. Jedna z nich se v zoufalém stavu připlazila zpět do Ascarle a přinesla zajímavé zprávy.

Regentka doplula k fontáně a naklonila se nad hladinu, ze které se okamžitě vynořila vodní nymfa. Rethnorovi přišlo, že by stěží mohla být považována za natolik krásnou, aby to vysvětlilo její smrtící úspěchy při okouzlování mužů. Tahle byla pobledlá, zašpiněná a z utrápeného obličeje na něj hleděly prázdné oči.

Silou a zradou přišla o šál, který v sobě ukrývá její esenci, a nyní musí poslouchat osobu, která ji tou krádeží zotročila. Řekni tomu muži, kdo to udělal.

„Elfka. Drowí elfka!“ zalkalo zničené stvoření. „Nechte mě, ať se k ní mohu vrátit a prosit o vrácení šálu.“

Vidíš? zeptala se Vestress Rethnora. Přišel čas vyzkoušet si rozsah Lirieliných kouzelnických schopností. Skutečně schopný kouzelník by nereidce dokázal poručit, aby jej s sebou vzala do živelné sféry vody, kde obyčejně žijí. Ty ji však přivedeš sem, poručila illithidí žena nymfě.

„To nemůžu, dokud mi sama neporučí! A o tomhle místě vůbec neví.“

Tak jí řekni dost na to, abys rozdmýchala plamínek zvědavosti. Teď jdi a přiveď svou paní ke mně. Sama dohlédnu na to, aby se ti šál vrátil!

Nymfa se obrátila a vděčně šplouchla pod hladinu.

„Já vás také opustím,“ pronesl Rethnor. „Moje loď kotví v Trisku; chtěl bychokamžitě vyplout k Ruathymu. Jestli máme zaútočit v době novu, nezbývá nám příliš času.“

Bitvě na moři můžeš velet podle svého uvážení, svolila regentka. Zaútoč v dohodnutý čas a vojsko Ascarle se na ostrově setká s luskanskými silami.

Tedy alespoň pokud se drowí kouzelnice ukáže být dostatečně schopná, aby úkol zvládla, připustila v duchu Vestress.

Jakmile Rethnor vyšel ze sálu, naklonila se nad jezírko, které ji spojovalo s místním vodním portálem. Hluboko pod hladinou číhal vyhublý obličej její pradávné sokyně. V očích jí planula karmínová zář a ústa se otvírala v uši bodajícím nářku lítice.

Liriel ohromila rychlost, s jakou se po ostrově šířily novinky. Když se s Fjodorem následujícího rána do ruathymské vesnice vrátila, zjistili, že je očekává oslavná hostina a Fjodor musel ve svém novém postavení První sekyry Holgersteadu složit do rukou Aumarka Lithyla slavnostní slib věrnosti.

Ze všech koutů ostrova přicházeli lidé, aby vzdali hold novému vojevůdci a na vlastní oči spatřili cizího berserkra, jenž vládnul magií jejich předků. Dostavilo se mnoho holgersteadských berserkrů i s některými ženami. Liriel nepřekvapilo, když mezi nimi zahlédla Dagmar. Mladá Seveřanka s povděkem přivítala záminku k návratu do domu svého otce a podle pohledů, které často vrhala po Fjodorovi, Liriel usoudila, že se zde bude chtít i zdržet.

Po skončení obřadu na oplátku představil Fjodor všechny své berserkry Liriel, jako kdyby byla vládnoucí Matronou. Co bylo myšleno jako pocta, jen prohloubilo pocity zoufalství. Choval se při tom totiž přesně jako berserkrovští rytíři, když v jeho oblíbených příbězích skládali přísahu velké paní. Liriel si začala přát, aby mohla vzít všechno zpět a znovu se vrátit ke kmeni Yggsdrasilova potomka.

Zároveň si všimla, že přes počáteční topornost během uvítání je Fjodor rád, že se s Dagmar znovu shledal. A proč by také ne? pomyslela si s náznakem hořkosti. Dagmar byla jen ženou a ničím víc, a tak ji nemusel udržovat na piedestalu jako wychlaran.

Neklidné drowí dívce se obřad a následná slavnost zdály nekonečné. Hostina trvala větší část dne a provázely ji dlouhé písně o seveřanské udatnosti a skutcích. Když se odpolední stíny začaly prodlužovat, byli Ruathymci víc opilí legendami o starých časech než pivem a medovinou. Nedávná lekce z Holgersteadu očividně nezůstala bez odezvy. Liriel nepřestalo udivovat, že Fjodorova domněnka, že medovina vypitá při tamní slavnosti musela být otrávená, dopadá do hluchých uší. Možnost, že by někdo z nich zradil, ležela příliš daleko od stezek, po kterých se byly jejich myšlenky zvyklé ubírat.

Liriel měla samozřejmě opačný názor, a to od chvíle, kdy se Fjodor zmínil o tom, že zprávu o Hrolfově smrti přinesl Ibn. Na vlastní kůži zažila zrádnost prvního důstojníka a nenapadl ji jediný další důvod, proč by Ibn odešel z vesnice v den Hrolfova pohřbu. Teď se však vrátil spolu s lidmi z Holgersteadu a Liriel na sobě ani během hostiny nepřestávala cítit jeho nenávistně spalující pohled. Ať se však snažila, jak chtěla, nepřišla mezi hrdými a hrubými Seveřany na nikoho, kdo by byl ochotný vyslechnout slova namířená proti jinému válečníkovi.

Nebylo pravděpodobné, že by si Caladorn, mladý šlechtic z Hlubiny a jeden z jejích tajných vládců, mohl pro příchod na Ruathym vybrat horší dobu. On i další dva přeživší námořníci dorazili ve chvíli, kdy staré příběhy vybudily prastarou pýchu místních obyvatel až na hranici příčetnosti. Zjevení se cizinců přímo uprostřed kryté zátoky Seveřany uvrhlo do bojové pohotovosti s takovou silou, že se dala přirovnat snad jen k výbuchu v alchymistické dílně. Drobný člun byl během několika chvil obklíčený ruathymskými válečnými loděmi a vězni přivedeni na břeh.