Elaine Cunningham - Spletité sítě

Caladorn se jen zřídkakdy oháněl příslušností k vlastnímu rodu, ovšem calasanterský kupecký klan byl v Severních zemích natolik známý, že mu jen vyslovení jeho jména zajistilo přijetí u První sekyry.

Aumark Lithyl umožnil mladému šlechtici, aby jim vyprávěl svůj příběh, který si ve vesnici shromážděný dav vyslechl. Když Caladorn konečně ztratil dech a musel se odmlčet, obrátil se První sekyra ke shromáždění.

„Je mezi účastníky poslední plavby na palubě Elfí panny někdo, kdo tohoto muže poznává?“

Přeživší členové Hrolfovy posádky předstoupili a prohlédli si všechny tři zajatce. Nikdo je však nedokázal spolehlivě poznat. Nebylo divu. Tyhle vyzáblé trosky jen těžko připomínaly původní lovce na palubě Kutru. Liriel však jednoho identifikovala podle hrdého postoje a temně rudých vlasů.

„Tohohle znám,“ prohlásila a ukázala na Caladorna. „Bojoval s Hrolfem a málem se mu vyrovnal – na něco takového se nedá jen tak zapomenout!“

Aumark na ni upřel ledový pohled. „Tohle je sněm válečníků. Je tu snad někdo, kdo by se za její slova mohl zaručit? Fjodore?“

Rašemenec zavrtěl hlavou a raději se odvrátil od Lirielina nevěřícného pohledu. „Byl jsem tehdy ve spárech šílenství a skoro na nic si nevzpomínám.“

„Já se za Vránu zaručím!“

Dav se rozestoupil, aby mluvčímu umožnil projít. Vedle drowí elfky stanul vysoký válečník oděný v šarlatové tunice pošité runami. Liriel v něm poznala vesničana, kterého zachránila ze sahuaginské sítě.

„Já jsem Glammad, První sekyra Hastoru. Tahle dock-alfar varovala moji vesnici před sahuaginským útokem a statečně bojovala po našem boku. Pro každého obyvatele Hastoru je Vrána válečnicí hodnou cti. Přijímám její slova, jako byste vy měli přijmout má!“

Aumark vypadal zmateně. „Všichni tě známe, Glammade, a o tvé cti nikdo nepochybuje. Nebyl jsi však během boje na palubě Elfí panny. Stejně tak tvá víra v tuhle elfskou ženu nezmenšuje podezření vůči těmto třem námořníkům. Tvrdí, že je dvakrát zachránili mořští elfové. Jsou snad spolčeni s těmi, z jejichž rukou jsme toho tolik vytrpěli?“

„Zdroj potíží hledejte jinde,“ poradil jim Caladorn. „Vám snad nepřipadá divné, že těla mořských elfů byla uložená v ruathymských sudech?“

„To na situaci nic nemění,“ poukázal Aumark na zjevný fakt. „Pokud elfové věří, že ruathymští muži pobili jejich příbuzné, jistě touží po odplatě.“

Davem se rozšířilo souhlasné mumlání, ovšem Caladorn trval na svém. „Nebyla náhoda, že jsme na tu loď narazili, a ruathymský znak na sudech byl očividný.“

„Chceš nás snad obvinit?“ zeptal se Aumark zrádně klidným hlasem.

„Chci vás varovat,“ odvětil šlechtic. „Tyto zprávy přinesou k vašim břehům jen další potíže.“

„Jestli Hlubina zaútočí, budeme připraveni,“ opáčil Aumark tvrdě a vyvolal tak u ostatních válečníků souhlasný řev.

Caladorn zavrtěl hlavou. „Tak jsem to nemyslel. Obchodní zájmy mé rodiny jsou rozsáhlé, a kdyby Hlubina chystala útok na Ruathym, jistě bych o tom věděl.“

„To říkáš ty,“ ozval se nový hlas. Z davu vystoupil statný muž s neupravenými, sluncem vybledlými vlasy a přistoupil kolébavým krokem člověka, který byl ještě nedávno na palubě lodi.

„Wulhof z Ruathymu,“ pronesl stručně. „Moje loď se dnes vrátila z cesty do Caer Callidyrru. Na ostrově Alaron se říká, že k severním ostrovům Měsíčniny míří flotila lodí z Hlubiny. Někdo jim prý dal zprávu, že se Aliance kapitánů chystá za úplňku uspořádat velký nájezd na menší ostrovy. A kdyby tohle byla pravda,“ prohlásil s významným pohledem k Aumarkovi, „tak bychom o tom věděli zase my.“

„Wulhof má pravdu,“ souhlasil První sekyra. „Ruathym a Luskán skutečně uzavřely spojenectví, ale nic podobného v plánu nemáme.“ Aumark přimhouřil modré oči a upřeně se zahleděl na Caladorna. „Možná je to jenom úskok a záminka k útoku na naše obchodní lodě!“

„To nikomu z vás nedošlo, že tahle flotila se musí skládat z lodí, které byly staženy ze svých obvyklých tras? Za jiných okolností by hlídkovaly v severních mořích!“ nenechal se Caladorn tak snadno odbýt.

Wulhof se nevesele zasmál. „Jako kdybych to nevěděl! Dvojice lodí s barvami Hlubiny nás pronásledovala skoro půlku cesty, a to jsme nikde neukořistili ani sud medu!“

„Alespoň pro tentokrát,“ zašklebil se jeden ze Seveřanů.

Ostatní válečníci vtip přivítali hromovým smíchem. Když veselí utichlo, ujala se slova Liriel. „Zkuste poslouchat, co vám tenhle muž říká: pokud se žádný nájezd nechystá, proč by se oči tak mocné námořní velmoci upíraly právě k ostrovům kolem Měsíčniny? Není snad možné, že by zprávy o nájezdu byly jen chytrým úskokem?“

„Já říkám, že se nájezd chystá,“ vložil se do debaty Ibn, poté co vytáhl dýmku z úst a upřel na drowí dívku jedovatý pohled. „Luskán se chce jenom dobře pobavit a nechce nás přizvat.“

Shromáždění Ruathymci souhlasně zamručeli.

„Tomu se dá lehce uvěřit,“ usmál se trochu křečovitě Aumark. „Ale jestli je to pravda, co budeme dělat?“

„Odkdy by správný Seveřan čekal na pozvání?“ zahřímal Wulhof. „Já říkám, ať okamžitě zdvihneme kotvy a připojíme se k luskanským nájezdníkům. Ať se oni starají, jestli na ně zbude dost kořisti!“

„To by mohlo znamenat střetnutí s Hlubinou,“ snažil se První sekyra zastavit vzdouvající se vlnu krvelačnosti.

„A nebo válku s Luskaném,“ řekla Liriel a vytáhla prsten Nejvyššího kapitána Luskánu, který pocházel z ruky muže, jenž velel lodím útočícím na Elfí pannu.

Její varování se však ztratilo v řevu, jenž následoval po Aumarkových slovech. Seveřané, kteří si podle vlastního názoru až příliš dlouho odpírali pořádný boj, odspěchali nabrousit ostří mečů a seker. Chystal se nájezd a možná i válka.

„Hloupí, tvrdohlaví… muži!“ vyplivla Liriel, zatímco přecházela po Fjodorově pokoji sem a tam. „Pitomci, co myslí jenom svým mečem – tím dlouhým i tím krátkým! Dokonce i drowí muži jsou lepší. Ti si přinejmenším dokážou dávat pozor na nože v zádech. To tihle imbecilové s orčími mozky se chystají vyrazit na moře a nechat domovy bez ochrany, i když je nad slunce jasnější, že tu jde o spiknutí! A místo aby poslechli někoho, kdo byl na zradě a intrikách odkojený, raději dají na slova námořníků. Tomu se snad ani nedá věřit!“

Fjodor seděl na svém úzkém lůžku v ruathymských kasárnách, sledoval zuřící elfku s odevzdaným výrazem ve tváři a čekal, až se bouře přežene. Moudrost skrývající se v jejích ostrých slovech však popřít nemohl.

„Jsi si tím prstenem jistá? A mořským elfem, co ti ho dal?“

Liriel zdvihla posvátný symbol Lloth. „Tímhle jsem mu nahlédla do mysli. Xzorsh je jako ty – dokáže mluvit jen pravdu. Řekla bych, že ten šlechetný idiot ani neví, jak by se dalo lhát, a stejně jako tihle Seveřané nedokáže přijmout myšlenku, že někdo z jeho druhu by se to mohl naučit!“

Tohle odevzdané prohlášení přivedlo Fjodora ke spoustě otázek, raději je ale nepoložil. Nechtěl u vznětlivé elfky vyvolat další záchvat. Jednu však potlačit nedokázal. „Ty jsi ten symbol použila, aby ses podívala do mé mysli?“

„Ne. Mým prostřednictvím se tě Lloth nedotkne, to přísahám!“