Elaine Cunningham - Spletité sítě

Odtáhla ruce od hlavy a zděšeně se zahleděla na scénu před sebou. Fjodor v zajetí dalšího záchvatu zuřivosti bojoval s protivníky, které viděl jen on sám. To ovšem neznamenalo, že by vyvázl bez zranění. Šaty i kůži mu během prodírání se lesem a opakovaného sekání do prázdna trhaly větve a ostružiní.

Jak dlouho to celé trvalo, Liriel netušila, ale podařilo se jí zahlédnout narůžovělou pěnu v koutcích válečníkova nepřítomného úsměvu. Uvědomila si, že selhala a pokud Fjodora nezastaví, zemře.

Instinktivně před sebe natáhla ruku. K jejímu překvapení i úlevě drowí magie zafungovala a z prstů jí k berserkrovi vystřelily prameny silných pavučin. Lepkavá vlákna vytvořila mezi Yggsdrasilovým potomkem a asi dvacet stop vzdáleným dubem ohromnou síť.

Poblázněný válečník se jí prodral, aniž by zpomalil.

Když Liriel věděla, že jí magie Temných říší zůstala, sáhla po mocnějším nástroji. Do vzduchu vyskočila malá kuše a do Fjodorova stehna se zabodla šipka. Ani si jí nevšiml a vykryl další neexistující bodnutí. Střílela znovu a znovu, dokud měla co. Mladý válečník se ježil šipkami a ze všeho nejvíc připomínal ježka nakaženého vzteklinou.

Přesto se držel na nohou. Dál bojoval se stíny – nebo spíš, uvědomila si Liriel s náhlou jasnozřivostí, se všemi duchy pronásledujícími ho ve snech. A tihle přízrační sokové jej zabijí stejně jistě, jako on zabil je.

Dívka, třesoucí se zoufalstvím a strachem, skočila Fjodorovi do cesty a snažila se jej křikem zastavit. K jejímu údivu přesně to udělal. Šílenství z něj sklouzlo jako uvolněný plášť a meč klesl k zemi, jak se jeho nepřirozeně zvětšené tělo vrátilo do původní velikosti. Pak se zapotácel a vyčerpáním – a následkem otravy – usnul.

Liriel padla vedle něj na kolena a začala z něj vytrhávat šipky. Už takhle měl v sobě tolik jedu, že by to zabilo i gobra, a ona jen doufala, že většinu z něj vstřebal ještě ve stavu zuřivosti. Oddechla si, když jej slyšela, jak dýchá – mělce, ale přece.

Po zbytek noci a většinu následujícího dne nad ním bděla a opakovaně mu podávala protijed, dokud neměla prázdnou láhev. Les se pomalu začínal plnit soumračnými stíny, když se Fjodor konečně probudil.

S téměř závratnou radostí a úlevou mu převyprávěla vše, co se událo – jí i jemu – i to, jak se zastavil, až když se vzdala vší naděje.

„Bohužel nevím, co to všechno znamená,“ uzavřela.

„Já ano,“ opáčil Fjodor tiše. „Takové věci se již staly, ovšem ne za mého nebo tvého života.“

Liriel čekala, jestli bude pokračovat, ale místo toho se mu na tváři objevil nepřítomný výraz, jak se v duchu probíral starými příběhy a legendami, které byly jeho součástí.

„Za dávných časů,“ začal, „žili válečníci, kteří složili přísahu rytířů-berserkrů a stali se osobními strážci mocných wychlaran. Když se něco takového stalo, bylo to považováno za znamení, že Čarodějnice je předurčena k velkým věcem. Neselhala jsi, moje malá vráno,“ pronesl upřímně. „Skutečně se ti podařilo získat kontrolu nad mými záchvaty, ovšem pro sebe.“

Liriel na něj upřela vyděšený pohled. „Ale tohle nechci! Nikdy jsem to nechtěla!“

„Hledala jsi moc,“ připomněl jí. „Teď když je tvoje, nemůžeš si vždy vybrat, kdy a za jakým účelem ji použiješ. Řekl bych,“ dokončil zamyšleně, „že taková už je povaha moci.“

Drowí elfka odbyla jeho filozofování mávnutím ruky. „Kde je v tom všem moje vůle?“

„A kde byla Wedigarova?“ opáčil Fjodor. „Pamatuješ, jak jsi z něj sňala nereidčino okouzlení? Okamžitě chtěl svoje skutky odčinit, když jsme jej ale přesvědčili, že tak svým lidem neposlouží, vzdal se válečnické cti ve prospěch vyššího dobra. I ty se zdáš být předurčená vést,“ řekl jí. „Budeš se muset naučit brát v úvahu i věci, které bys sama nechtěla.“

Liriel neměla na řeči o cti a službě náladu. Jediné, co chtěla, byly její drowí schopnosti. Nikdy netoužila vládnout, vést nebo cokoliv z těch otravných věcí, a tak nevěděla, proč by po ní někdo něco takového mohl chtít. Nikdy nebyla na nic podobného připravovaná, a také to řekla.

„Chceš opustit Ruathym?“ zeptal se jí. „Chceš se zbavit mě a toho břemene, po kterém jsi netoužila?“

Když se nad tím zamyslela, zjistila, že vlastně nechce. „Zdá se, že jsme zde oba našli svoje místo. Když jsem se poprvé snažila vyrýt runu, získala jsem pocit, že naše osudy jsou propojené.“ Pokrčila rameny. „Nechtěj však, abych ti to vysvětlila.“

„To ani není třeba,“ odvětil Fjodor. „Já sám jsem to cítil téměř od začátku. Ať už je tvůj osud jakýkoliv, já svou roli v něm přijímám.“

Ta slova pronesl s takovou úctou, že elfku popudil. Tak dlouho usilovala, aby Fjodora přijala nejdřív jako přítele a později jako milence. Po tom všem, co musela vytrpět, jej nechtěla obětovat vlastnímu úspěchu!

„Vraťme se do vesnice,“ pronesla náhle.

„Za svítání,“ souhlasil.

Lirielino srdce se rozbušilo, ale pak jí došlo, že Fjodorovi leží na srdci jen to, aby jim zajistil bezpečnou cestu. Krátká chvíle naprostého splynutí byla pryč. Nikdy by si nepomyslela, že úcta může být překážkou, teď ale pocítila sílu Fjodorových ohledů ke stále se prohlubujícím rozdílům mezi nimi. Pro něj nebyla jen Liriel, ale wychlaran. Ne žena, kterou by měl milovat, ale síla, již by měl uctívat.

V naprostém zoufalství se odvrátila. Stočila se do klubíčka a přikryla se piwafwi a ani ji při tom nepotěšil jeho obnovený lesk. Poslední myšlenku před usnutím věnovala tomu, že Fjodora alespoň dál nebudou trápit sny. Duchové totiž byli bezpečně vypuzeni runou, již pro ně oba stvořila.

Tahle malá svoboda však bledla ve srovnání se službou, do níž jej nevědomky uvázala. Nešlo jí z hlavy, proč to svobodu milujícího Rašemence netrápí ani zdaleka tak, jak by mělo. Na druhou stranu tušila, že přijde čas, kdy k tomu dojde.

Zprávy o bitvě v Holgersteadu dorazily do Ascarle takřka ihned. Donesl je řetězec mořských zlobrů pohybujících se mimořádnou rychlostí. Jeden z nich – ten, který si při předchozím losování vytáhl nejkratší úlomek kosti – nyní stál uprostřed sněmovního sálu v Ascarle a předestíral před regentkou a černovousým mužem rázujícím sem a tam jako medvěd v kleci chmurné detaily nočních událostí.

Vestress novinky přijala se smíšenými pocity. Někteří z berserkrovských válečníků zemřeli v boji, což jistě ulehčovalo budoucí ovládnutí ostrova, ovšem zisk byl na druhé straně zastíněn zjevením se nového berserkra-tvaroměnce. Z Rethnorových myšlenek vyčetla poznání, že by to mohlo invazní armádě značně zkomplikovat život. Zároveň se dozvěděla, že luskanský kapitán tvaroměnce podle popisu poznal a je rád, že muž přežil. Rethnor měl v úmyslu využít mladého válečníka jako návnadu na drowí kouzelnici a poté se mu chtěl pomstít za ztrátu ruky.

To není moudré , promítla Vestress mentální hlas do Rethnorovy mysli. Nevidíme smysl v tom snižovat naše šance na vítězství tím, že takovému bojovníkovi umožníme přežít do rozhodující bitvy.

Rethnor na ni upřel pohled plný špatně skrývané nenávisti. Stále se nedokázal sžít se skutečností, že dokáže v jeho mysli číst stejně snadno jako v otevřené knize. Vestress dobře věděla, že v Ascarle i na ostrovech nahoře jeho neklid stále roste. Někdo tak ctižádostivý nemohl nikdy spokojeně žít tam, kde sám nevládnul. Ona však měla důvod, proč si jej držet nablízku – tedy kromě prostého potěšení ze vzájemného soupeření mezi člověkem a drowí kněžkou. Jen ať jeho pocit frustrace roste. Až přijde čas, bude jej moct během bojů napřít správným směrem. To Vestress vyhovovalo.