Elaine Cunningham - Spletité sítě

Dívčin upřímný tón a zoufalý pohled jejích jantarových očí Fjodora přesvědčily, aby se dál nevyptával. „Souhlasím s tebou, že na Ruathymu došlo v poslední době k mnoha podivným věcem, ovšem nedokážu si je všechny spojit dohromady.“

„Dobře, začněme útokem na Holgerstead,“ řekla. „Předpokládám, že tě napadlo, že ta otrávená medovina mohla pocházet od Ibna.“

„Víc než jenom napadlo,“ souhlasil Fjodor vážně. „Dokonce jsem se mezi tamními muži trochu vyptával. Nikdo si ale nevzpomíná, že by mezi Ibnovým zbožím byla i medovina.“

„A kdo říká, že ji musel prodávat? Klidně stačilo, aby pár soudků přistrčil k ostatním.“

„Měli bychom zkontrolovat Hrolfovo skladiště, jestli nějaká nechybí,“ navrhl Fjodor.

Liriel se pobaveně zasmála. „To by nám moc nepomohlo. Hrolf nepatřil k těm, co by si dělali záznamy, a pořádek tam taky zrovna neměl. Kromě něj se tam nikdo nikdy nevyznal.“

Rašemenec si povzdychl a zvedl se z postele. „Zkus dál přemýšlet, moje malá vráno. Já musím s ostatními náčelníky na sněm. Co nejdřív si o tom ale zase promluvíme.“

„Těžké břímě moci,“ prohodila. Doufala, že by mohl poznat nádech ironie a odhalit pravý význam těch slov. Fjodor však jen tiše přikývl a mlčky vykročil.

Když ji Fjodor opustil, vydala se Liriel přece jen do Hrolfova skladiště a odemkla si klíčem, který jí starý pirát zanechal. Sice nedoufala, že by tam skutečně mohla něco najít, ale byla unavená a zoufalá a toužila po troše samoty. Porozhlédla se tam, našla několik štůčků plátna a udělala si z nich lůžko.

Nevěděla, kolik času vlastně prospala, když ji náhle probudilo vrznutí otvíraných dveří. Než se stihly za trojicí mužů, kteří vstoupili dovnitř, zavřít, byla již na nohou.

„Myslel jsem si, že tě tu najdu,“ oznámil známý hlas prosycený nenávistí.

Dívka si povzdychla. Tohle začínalo být únavné. Tentokrát byl ovšem Ibn natolik prozíravý, že si s sebou vzal posily, a to slibovalo alespoň nějaké ozvláštnění. Po jeho boku stanul Harreldson, námořník sloužící jako kuchař na palubě Elfí panny, a ještě jeden muž, jehož tvář jí sice byla povědomá, ale neznala ho jménem.

„Jednoho z nás možná ty tvoje elfský triky zaskočí, ale tři už ne. Tentokrát se z toho nevykroutíš,“ zajásal Ibn. Všichni tři tasili meče a vykročili k temné elfce.

„Takže ty potřebuješ pomoc? Ty nejsi jenom zrádce, ale i zbabělec!“ vysmála se mu.

Obvinění způsobilo, že se zastavil v půli kroku, a na obvykle klidné tváři se mu usadil šokovaný výraz.

„To ty jsi zradil Holgerstead,“ pokračovala. „Kdo jiný by tam mohl podstrčit otrávenou medovinu? A proč jsi vůbec vyrazil na cestu, místo abys uctil památku svého kapitána?“

Ibn si zuřivě odfrknul. „Zase ta stará písnička! Už jednou jsi mě obvinila z čachrů s medovinou a sama dobře víš, že ani tehdy, ani teď to nebyla pravda. Hodně lidí jsi dokázala oblbnout, ale ještě pořád tu žijou takoví, co si pamatujou způsoby Seveřanů. Elfům se nesmí věřit, ať jsou černý, bílý nebo zelený! A Hrolf umřel jenom proto, že to jako ten poslední hlupák neviděl!“

Něco v jeho slovech vyvolalo v Lirielině mysli děsivé podezření. Věděla, že Ibnova nenávist k elfům je hluboce zakořeněná, ale že by byl schopný zabít svého kapitána jen proto, že se s nimi spolčoval?

Již jen ta myšlenka stačila na to, aby se dívčin hněv změnil v chladnou a vražednou zuřivost. Ze všeho nejvíc chtěla po zrzavém muži hodit tak velkou ohnivou kouli, že by z něj zůstala jen hromádka popela. To si však netroufala. Hrolf jí přece řekl, že má ve skladišti sudy s černým prachem.

„Takže to ty jsi Hrolfa zabil,“ zasyčela a vykročila k mnohem většímu muži. I když měl na rozdíl od ní v ruce zbraň, instinktivně před jejím hněvem couvnul. Na vousaté tváři měl ještě ohromenější výraz než dřív.

Rychle se však z překvapení vzpamatoval a zaútočil širokým sekem přes hlavu. Liriel uskočila stranou a odvalila se do bezpečí. Čepel prvního důstojníka do něčeho s kovovým zařinčením narazila. Elfka vyskočila opět na nohy a spatřila, jak kolem sebe krouží Ibn s Fjodorem. Oba zbývající námořníci se chystali připojit, a tak je rychle zneškodnila dvojící vržených nožů, aby se mohla nerušeně soustředit na chystající se souboj. Ještě nikdy neviděla Fjodora tak zuřivého, a to ani když byl ve spárech berserkrovského šílenství.

„Jsem Rašemenec a můj meč patří téhle wychlaran ,“ prohlásil. „Již jednou jsi moji paní napadl a za to je jediný trest. Smrt. Kdyby mě tehdy na moři nepožádala o opak, byl bys již mrtvý.“

„No, teď už to bylo vlastně potřetí, ale ten druhý pokus nestál za řeč,“ přiložila si Liriel polínko. Když jí Fjodor věnoval tázavý pohled, dodala: „Dal mi do postele jedovatého pavouka. Taková pitomost!“

„Dovol mi, abych ho mohl zabít,“ pronesl tiše a z modrých očí mu při těch slovech sálal vztek.

Liriel na okamžik zaplavila chladná radost z vyhlídky na nepřítelovu smrt a z absolutní moci, již teď nad oběma muži měla. Tohle viděla často vepsané ve tvářích svých temných druhů, nikdy ale nečekala, že by to zažila i ona sama. To vědomí ji zamrazilo. Bylo to, jako kdyby ledový dotyk Lloth zanechal šrámy přímo na její duši.

„Ne!“ pronesla rozhodně a věnovala to odmítnutí jak Fjodorově žádosti, tak vlastním pocitům.

Mladý Rašemenec se na ni upřeně zadíval. „Tady jde o zákon a čest. Jestli mám být tvým ochráncem, musím to udělat. Tenhle muž na tebe třikrát zaútočil – jak bych jej mohl nechat jít?“

„Myslíš si snad, že se starám o vaše zákony?“ rozkřikla se. „Nehodlám tě poslat do boje jenom proto, abys pro mě zabíjel a možná i zemřel. Nehodlám!“

Mladík si všiml narůstající hysterie v jejím hlase. Na okamžik zaváhal, ale pak se napřáhl a zaútočil na pozorného Ibna širokým horním sekem. Starší muž ránu vykryl. Fjodor se posunul pod jejich spojené čepele a praštil Ibna pěstí do žaludku. Námořníkovi s hlasitým „ufř!“ vylétl z plic vzduch, pustil meč a předklonil se. Fjodor jej praštil jílcem meče zezadu do krku a Ibn se zhroutil v bezvědomí na podlahu.

Několik dlouhých chvil na sebe drowí dívka a její ochránce jen hleděli. „Na Ruathym přichází válka, moje malá vráno,“ řekl nakonec tiše. „Přijde Čas, kdy mě budeš muset poslat do boje. Takový je můj osud… a tvůj také.“

Liriel se od něj prudce odvrátila a vyrazila ze skladiště. V očích ji pálily slzy, jež nedokázala prolít. Bylo zřejmé, že Fjodor si její váhání vyložil mylně a domnívá se, že se bojí o jeho bezpečí. To byla také pravda, a když se to vzalo kolem a kolem, jediná pravda, již mu dovolila znát.

K jejímu vnitřnímu zmatku přispělo i vědomí, že Hrolf byl zabit mužem, kterému věřil. V její domovině se mnoho drowů stávalo oběťmi zrad z rukou přátel, ale tížilo ji na duši, že takový osud potkal i dobrosrdečného a štědrého Hrolfa. Připadalo jí, že tohle místo vlastně jev těch skutečně podstatných věcech naprosto stejné jako Menzoberranzan.

Ale vlastně proč ne. Jestli to byla pravda, přesně věděla, jak by měla jednat. Zatímco spěchala ke břehu, sevřela prsty kolem posvátného symbolu a odvrhla neustálý pocit zoufalé úzkosti, který se jí stal od okamžiku, kdy ji Lloth přijala za svou kněžku, věrným společníkem. Moc byla na její straně a ona ji hodlala použít. Slíbila Lloth bitvu a slavné vítězství a přesně toho se také Pavoučí královně dostane, i kdyby kvůli tomu měla pobít každého Ruathymce, který se jí postaví.