Elaine Cunningham - Spletité sítě

„Přitiskla jsi mi ho na obličej,“ nedala se Liriel.

„Vypadnul mi z ruky,“ opáčila Dagmar.

Liriel se na dívku dlouze zahleděla. Všechna dřívější podezření se okamžitě vrátila. Přistihla ji totiž ne při jedné, ale hned při dvou lžích. Přesto se Seveřanka tvářila naprosto klidně a v modrých očích se jí nezračil ani střípek nejistoty.

Ta děvka je dobrá, uznala s trochu zvráceným potěšením v duchu Liriel. Doufala, že její vlastní herecký výkon, když přijímala vysvětlení a poslala ji pryč, byl stejně přesvědčivý.

Liriel počkala, dokud neuslyší jemné zavrzání provazů podpírajících matraci na Dagmařině lůžku. Pak si nazula elfi boty a zahalila se do piwafwi. Tichá a neviditelná slezla po žebříku dolů a protáhla se otevřeným oknem do noci.

Netrvalo dlouho a dorazila ke kasárnám, kde spal Fjodor. Našla jeho pokoj a cloumáním jej probudila.

Bez přemýšlení zalezla k němu pod deku a uhnízdila se mu v náručí. Rychle ze sebe vysypala celý příběh – počínaje vlastními pochybami a lítostí. S neobvyklou otevřeností se svěřila i s obavami, jaké nebezpečí jí – a jemu – může její nedobrovolné kněžství přinést. Fjodor ji během řeči držel a ona z něj opět cítila povzbuzující nezlomnou čest, která byla jeho součástí. I to mu řekla. Ještě nikdy si samostatná a hrdá elfka podobně nevylila srdce. Svým způsobem došlo ke stejně intimnímu okamžiku jako u kořenů Yggsdrasilova potomka.

Na úplný konec si nechala scénu, jež se udála v její ložnici, a znovu vznesla původní obvinění.

Tentokrát jí Fjodor naslouchal s mnohem otevřenější myslí, ale i tak nebyl přesvědčený.

„Možná to skutečně bylo tak, jak Dagmar říkala,“ odvážil se namítnout. „Možná ti nechtěla ublížit a polštář jí vážně vypadnul z ruky“

„Když jsem ho rozsekla, měla ho stále v ruce,“ upozornila ho Liriel. „A i kdyby ho jen zachytila v pádu, je tu pořád základní otázka, proč vlastně do mého pokoje vůbec přišla?“

„Třeba jsi křičela ze spaní.“

„Jsou ti, kdo spřádají myšlenky, a ti, kdo spřádají sny,“ uchýlila se Liriel opět ke známému citátu. „A ty teď na něco zapomínáš. Na něco, co Dagmar nemohla vědět: drowové sny nespřádají. Nám se totiž žádné sny nezdají.“

Fjodor tiše probíral vše, co mu řekla. „Udělej, co musíš, abys zrádce odhalila,“ pronesl nakonec chmurně. „Pomůžu ti, jak to jen půjde, a pokusím se o tvých metodách příliš nepochybovat.“

V temných hodinách těsně před úsvitem se šamanova dcera odplížila na pobřeží a odtáhla z pláže jeden z malých člunů. Předchozí noci jí zanechali důvěrně známé znamení z oblázků a mušlí oznamující, že se Dagmar má znovu setkat s jedním ze stvoření, která měla v držení to, co bylo jejímu srdci nejdražší.

Nestihla však doplout daleko. Kousek za hranicí zátoky se z vody vynořil pár štíhlých rukou s plovacími blánami a zachytil se za okraj člunu. Dagmar měla sotva čas, aby se úlekem prudce nadechla, a pak už stvoření skočilo dovnitř a usadilo se naproti ní. Drobný člun se divoce rozkýval a Dagmar stanula tváří v tvář jednomu z mořských elfů, kteří se nedávno chytili do její sítě. Rychle se vzpamatovala a sáhla po štíhlé čepeli rybářského nože o délce mužského předloktí ležícího u jejích nohou.

Elf však byl rychlejší. Chytil ji za zápěstí a postrčil zpět na místo. „Ani mně se to nelíbí,“ pronesl s chladným pohrdáním v hlase. „Nesu ale novinky z Ascarle, tak pozorně poslouchej, ať se na tebe nemusím dívat déle, než je bezpodmínečně nutné.“

„Posledně jsi sliboval, že se mi za to chycení do sítě pomstíš!“

„Kdyby šlo jenom o mé potěšení, tak bych tě tehdy na místě zabil a bylo by po všem,“ odvětil mořský elf. „Síly Ascarle si však přejí něco jiného. Svoji práci odvádíš dobře a k selhání nájezdu na Holgerstead nedošlo tvojí vinou. Ovšem v jiných věcech jsi byla až příliš nedůsledná. S kelpiemi už přestaň, je jich tu moc. Sám jsem se sotva vyhnul jedné, co právě topila muže, jenom aby mě o kus dál chytila další.“

Dagmar vyprchala z tváře všechna barva. „Byli jsme tak blízko!“ zašeptala. „Kdybych ten den hodila sítě do vody jen o kousek dál, mohl být Hrolf naživu!“

„Na lítost je už trochu pozdě,“ vysmál se jí mořský elf. Sáhl do vaku z tulení kůže a podal jí malý předmět. „Dar od tvé paní. Došlo ke změně plánů. Už nemáš drowí elfku zabít a hodit její tělo do vln. Ten nový tvaroměnec však stále žije, a to tvou paní ani trochu netěší.“

Dagmar se zahleděla na hrůzu nahánějící předmět v elfově dlani: krví zbrocený pramen zlatých vlasů dokazoval, že její sestra je stále naživu.

I když si celý Ruathym myslel, že Ygraine se ztratila během jarní bouře, byly obě ve skutečnosti přepadeny luskanskými piráty. Krutí Seveřané pak tahali los, který rozhodl, že Ygraine skončila jako rukojmí a Dagmar jako špeh. Nebylo pravděpodobné, že by ji bojovní příbuzní dokázali vysvobodit, protože Ygraine byla držena na místě ležícím zcela mimo dosah lidí. Stejně tak nebylo možné, aby v zajetí zemřela čestnou smrtí. Dagmar ukázali tapiserii věznící a mučící duše zabitých elfů, a tak znala osud, který by Ygraine postihl, kdyby neposlouchala rozkazy.

Dagmar sklouzla očima k noži, který stále svírala v pěsti. Byl to tentýž, jenž způsobil smrt jejího snoubence Thorfinna, budoucí První sekyry Ruathymu, a který by zabil i Fjodora z Rašemenu a Holgersteadu, kdyby se jí tehdy v noci poddal. Byly situace, v nichž byli i největší válečníci zranitelní vůči rychlému bodnutí nože. Situace, kdy laskající prsty dokázaly nahmatat místo mezi třetím a čtvrtým žebrem, přiložit čepel a prudce zatlačit. To a ještě mnohem víc byla ochotná udělat, jen aby ukončila Ygrainino zajetí.

Stočila pohled k mořskému elfovi usazenému naproti ní. Na rozdíl od většiny příslušníků svého národa věděla, že mořský lid k nim nechová zvláštní zášť. Ohromilo ji, když se dozvěděla, že tenhle elf je součástí spiknutí proti ostrovu, a navíc je ochotný zaplést do této záležitosti i další. A byl ochotný spolupracovat i poté, co na něj nevědomky zaútočila!

„Vím, proč své lidi musím zradit,“ pronesla tiše. „Ale co ty?“

Elf zareagoval zlovolným úsměvem. „Stejně jako většina tvého druhu se necháš snadno oklamat zjevem. Nejsem o nic víc elf než ty!“

S těmito záhadnými slovy se zdánlivý elf vrhl do vody a zmizel. Dagmar dlouho tiše seděla a pak odveslovala zpět ke břehu. Postupovala jen pomalu, neboť na ni těžce doléhalo vědomí, že mnoho obyvatel ostrova bude brzy po smrti. Alespoň se dočkají čestného odchodu ze světa v boji a zajistí si tak místo v seveřanském posmrtném životě.

Pro sebe v to již Dagmar nedoufala. Její duše byla v rukou mučitelů v Ascarle stejně jako v případě elfů uzamčených na věčné časy v žaláři z vlny a hedvábí. To ji však netrápilo. Vše, čeho si Dagmar cenila, měl v rukou někdo jiný, a ona udělá cokoliv, aby to získala zpět.

Aniž by to Dagmar či Sittl sebeméně tušili, mělo jejich tajné setkání dva svědky. Liriel a Fjodor seděli tiše ve vypůjčeném člunu, pod příkrovem kouzla lodě duchů, které se drowí kouzelnice naučila během studia v ruathymské knihovně.

„Tak už jsi přesvědčený?“ otázala se významně.