Elaine Cunningham - Spletité sítě

„Ygraine by stejně dřív nebo později zemřela,“ pronesla chladně. „To jsi nemohla na svoje dědictví počkat?“

Dagmar pokrčila rameny. „Kdybych věděla, že ta zodpovědná hlupačka bude brzy roznášet medovinu v Tempových hodovních síních, klidně bych počkala. Mně ale ukázali kouzelnou tapiserii, která dokáže navždy udržet duše zabitých. Kdybych je neposlechla, tak by v jejích vláknech uvěznili i tu Ygraininu. Možná by to stačilo k tomu, aby na mě přešel její odkaz, a možná ne. Rozhodně jsem to však nechtěla riskovat.“

„Mnoho Ruathymců zemřelo,“ vyplivla Liriel. „To ti sestřina smrt za to všechno stála? Co z toho můžeš získat kromě několika tvaroměneckých spratků?“

Dagmar se na drowí dívku zvláštně usmála. „Takhle tu uvažují všichni ostatní a od tebe jsem čekala víc. Na Ruathymu je vážnost ženy měřená podle postavení jejího muže a podle synů, které mu dá. Já bych byla známá jen díky sobě samotné!“

Liriel hleděla na Seveřanku a nedokázala najít slova. V Dagmařině tváři se zračila ctižádost srovnatelná s její vlastní. Drowí dívka si připadala, jako kdyby se dívala do bělícího zrcadla.

„Jaká moc ti byla slíbena?“ zeptala se tiše.

„Po dobytí Ruathymu bude muset někdo vládnout,“ opáčila mladá žena bez obalu. „Většina válečníků bude po smrti, ženy budou pokořené a pýcha všech lidí zadupaná do země. Pak přijmou každého, kdo bude schopný nabídnout trochu naděje a obnoví jim pocit sebeúcty. A kdo by k tomu byl lepší než ta, co vrátila prastarou magii proměněnců? To budu já, ne syn, kterého mi do těla zasadí jakýsi válečník!“

„Jestli je to tak, co jsi potom chtěla po Fjodorovi?“ zajímala se Liriel, neboť Dagmařin pokus o svedení jejího přítele ji stále hluboce trápil.

A znovu ten podivně chladný úsměv. „Kdyby tehdy podlehnul, tak by ještě téže noci zemřel a ovládnutí Ruathymu by bylo o to snazší.“

Liriel přikývla. Všechno dávalo dokonalý smysl. Vskutku, ta směsice prohnaných intrik a chladné vypočítavosti jí byla povědomá. Stejně povědomá se zdála být i touha po moci natolik silná, že byla přijatelná jakákoliv cesta k jejímu získání. Mezi ní a Dagmar byla jistá spřízněnost, kterou Liriel nedokázala ignorovat.

„Proč mi to říkáš?“ zajímala se. Dokonce i ona sama slyšela ve svých slovech zřetelné popření.

Dagmar se tiše, vědoucně zasmála. „Znáš snad někoho, kdo by nechtěl, aby jej chápali? Říkám ti to, protože na celém tomhle ostrově dokážeš jen ty porozumět tomu, po čem toužím a proč jsem udělala, co jsem udělala.“

Drowí dívka vysvětlení nijak nekomentovala. I když si obviňující slova přála odmítnout, nedokázala to.

„A kromě toho, komu bys o tom všem asi řekla?“ pokračovala Dagmar, a zatímco vytahovala dlouhý rybářský nůž, v hlase jí zvonilo pobavení. „I kdyby ses měla dožít konce dnešního dne, komu bys ten příběh povyprávěla? Fjodorovi?“ zeptala se posměšně a něco v jejím hlase přimrazilo Liriel, s prsty sevřenými kolem jílce dýky, na místě.

„Samozřejmě že měl jisté pochybnosti, ale hned na ně zase zapomněl,“ dodala rozpustile. „Musela jsi toho chudáčka pořádně trápit, když byl v takovém stavu! Já ho víc než ráda utěšila, a kromě toho to byl pěkný kus chlapa.“

Krutý důraz na to slovo Liriel neunikl a z obličeje jí okamžitě vyprchalo všechno teplo. „Je po smrti,“ zamumlala bezbarvě. Zármutek se dostaví později, právě teď byla příliš otupělá.

Dagmar jí věnovala posměšný úsměv. „A jelikož je pryč, tak ti žádný muž nebude věřit, když mě obviníš!“

„Ale mě poslouchat budou“ pronesl hluboký hlas za jejich zády.

Obě ženy se otočily a ve tvářích měly stejně překvapený výraz. Tak moc se zabraly do rozhovoru, že si ani jedna z nich nevšimla blížícího se námořníka s rudým vousem. Ibn stál několik kroků od nich, mohutné paže měl založené na hrudi a zlostně bafal z dýmky.

Ibn ovšem, stejně jako většina ruathymských mužů, nebyl připravený na ženu Dagmařina ražení. Okamžitě se po něm vrhla a bodla nožem po jeho srdci.

Liriel se podařilo sevřít jeden ze ženiných vlajících copů, zapřela se patami o zem a držela. Dagmařina hlava sebou škubla, jak útok na Ibna dospěl k nečekaně náhlému konci. Než mohla stihnout vyřknout překvapenou kletbu, otočila se Liriel na patě a s druhou nohou zdviženou do vzduchu kopla. Těžká bota narazila do Dagmařiny ledviny a žena bolestivě zavyla.

Drowí elfka znovu vykopla, tentokrát zezadu do Dagmařiných nohou. Seveřance se podlomila kolena a zhroutila se k zemi. Liriel ji třemi rychlými kroky oběhla a postavila se jí čelem. Klečící Dagmar nechybělo příliš do Lirieliny plné výšky a mohla jí tak dlouze hledět do očí. Pak sevřela ruku v pěst a udeřila ženu do spánku. Dagmar se zhoupla, ale neupadla – hlavně díky tomu, že Liriel ji stále držela za cop. Udržujíc ji tak ve vzpřímené poloze, zasadila jí druhý a pak ještě třetí úder. Konečně se Dagmar protočily oči bělmem ven.

Liriel stálo veškeré sebeovládání, aby ten krásný obličej nerozmlátila na krvavou kaši. Odstrčila bezvládnou ženu na zem a připravená bojovat dál se otočila k Ibnovi.

Ten však jen pokýval hlavou a klidně potáhl z dýmky. „Mělas ji zabít,“ poznamenal.

„Chtěla jsem,“ pronesla Liriel s upřímnou otevřeností. „Fjodor by z toho měl znovu smrt, kdyby mě to slyšel říkat, ale byl to zatraceně dobrý pocit!“

„To je jasná věc,“ souhlasil Ibn a zaškaredil se na ženu ležící mu bezvládně u nohou. „Ta s elfama spolčená děvka si o to říkala.“

Liriel o krok couvla. „Něco mi uniklo, že ano?“ zajímala se, nejistá, jestli ji Ibn považuje za přítele, či nepřítele.

„O nic víc než mně,“ připustil námořník neochotně. „Ale dalo by se to využít a mohli bysme si teď všechno vyříkat.“

Drowí dívka odpověděla souhlasným přikývnutím.

„Podle mě,“ začal Ibn, „přišly ruathymský potíže z moře. Zaměřil jsem se proto na mořský elfy a na tebe, protože ses s nima spojila. Chtěl jsem varovat Hrolfa, ale copak mě poslouchal? A tak jsem se po nich díval ode dne, co jsme přirazili ke břehu. Vůbec mě nepřekvapilo, když rybáři vytáhli v sítích tamty dva. Ale pak jsem jednoho z nich viděl ještě jednou a byla s ním Dagmar. Od toho dne jsem tu děvku sledoval, a to i do Holgersteadu, i když mi na tamních lidech moc nezáleží.“

„Tak proto jsi tam šel,“ zamyslela se Liriel. „Překvapuje mě, že tě nenapadlo, že by mohla otrávit medovinu.“

Ibn si odfrknul a zaměřil na dívku zlostný pohled. „Už toho nech!“ Pak se trochu uklidnil. „O tvým příteli lhala. Když jsem odcházel z vesnice, byl v pořádku.“

Lirielino srdce se naplnilo radostí a na tváři jí zasvítil úsměv jako slunce náhle proniknuvší mlhou. Bez přemýšlení sevřela muže v krátkém objetí, a než se stihnul vzpamatovat, dala se do nadšeného tance.

„Ale no tak,“ protestoval Ibn. „K tomu není důvod. Elfy pořád nemám v lásce o nic víc než dřív. A přestaň se tu motat jak ožralá včela, když máme tolik práce!“

Společně zašli za Fjodorem, protože jenom válečník mohl svolat thing. Když se pak shromáždila celá vesnice, povyprávěl Ibn svůj příběh o setkání Dagmar s dlouhovlasým mořským elfem a o přiznání, které učinila v přítomnosti drowí elfky. Na Fjodorovo naléhání pak umožnili promluvit i Liriel. Ta jim řekla o třech válečných lodích, které napadly Elfí pannu , a ukázala jim prsten sejmutý z useknuté ruky jejich velitele – prsten, jenž jeho nositele označoval jako jednoho z pěti Nejvyšších kapitánů Luskánu. Aumark jej pozorně prozkoumal a potvrdil jeho pravost. A nejen to. Dokonce připustil, že toho muže podle dívčina popisu poznává. Podle všeho se jednalo o Rethnora, ctižádostivého obra s temně černým vousem, který k Ruathymu choval ještě méně lásky než jeho druhové.