Elaine Cunningham - Spletité sítě

Dvojčata byla mezi drowy vzácná, ovšem čas od času k jejich narození došlo. Pouto mezi nimi bylo nesmírně silné a často jim umožňovalo číst myšlenky či cítit bolest toho druhého. Vzájemná rivalita pak byla natolik silná, že před ní bledly i nejcílevědomější menzoberranzanské kněžky. Jen zřídka se dožila dospělosti obě, a pokud ano, tak se z jejich životů stal neustálý koloběh vyrovnaného soupeření. Tyhle drobné války vedly k takovým škodám, že mnoho drowů nechtělo nic riskovat a řešilo vzniklý problém hned po porodu. Při pohledu na Dagmarinu sestru se však Liriel nemohla ubránit myšlence, jak silné musí takové pouto být na Ruathymu, kde si dětí nesmírně cenili a klanová a rodová příslušnost znamenala vše.

Náhle se drowka prudce otočila a zamířila zpět do paláce. Stále nenarazila na vládkyni tohoto místa, a to musela, pokud měla poznat skutečnou sílu Ascarle.

Liriel se vydala zpět do sněmovního sálu. Za ním se nacházelo několik komnat. Podle přepychového zařízení hádala, že by měly patřit záhadné paní, o které mluvil malenti.

Jedna z komnat byla plná věšteckých zařízení: malých jezírek, misek, křišťálových koulí i kouzly opředených drahokamů. Samotný vzduch v ní praskal magií a drowí dívka raději odspěchala do další místnosti. Tam se zastavila, omráčená víc než z objevu Dagmařina uvězněného dvojčete.

Na ohromném stavu byla natažená téměř dokončená tapiserie zobrazující pobřežní vesnici, v níž jako kdyby proběhla několikadenní slavnost tvorů z Propasti. Mrtví lidští válečníci leželi vyskládaní na hromadách; mořští elfové se plazili pod spalujícím sluncem. Povědomí mořští elfové. Liriel tyhle tváře znala, i když je viděla jen mrtvé.

Sevřela v ruce posvátný symbol a zašeptala slova kouzla, které již jednou jejich duše našlo. Tentokrát nepřišla žádná šedá mlha, protože nemusela cestovat nijak daleko. Dotkla se prsty utkaných obrazů elfů a okamžitě pocítila svou přítomností vyvolanou naději.

Liriel odtrhla ruku a zoufale se na tapiserii zahleděla. Něco takového vyžadovalo silnou magii a mohlo jít jen o dílo mocné a zlovolné bytosti.

V uších jí zněla její vlastní slova – uspěchaný slib, že uvězněné duše osvobodí. Kdyby se o to pokusila a jakkoliv by tapiserii ovlivnila, nepochybně by upozornila na svou přítomnost.

Vítej, Liriel z rodu Baenre.

Ta slova zazněla v Lirielině mysli stejně jasně, jako kdyby pocházela od samotné Lloth. Dívka se otočila a vytřeštila jantarové oči.

Směrem k ní plul hladce vzduchem illithid, jedno z nejmocnějších a nejobávanějších stvoření Temných říší. Liriel se nepotřebovala ptát, jak ta věc mohla vycítit její přítomnost, illithidi dokázali číst myšlenky stejně snadno jako oči drowů tepelné vzory.

Já jsem Vestress, vládnoucí regentka Ascarle. Tvá přítomnost zde byla již dlouho žádaná.

Liriel odrhnula plášť a postavila se mocnému stvoření. „Jak o mně víš?“

Hodil by se nám kouzelník, který má dostatečnou moc nad magickými portály. Ty ses ukázala být přesně tím, co potřebujeme, pokračovala illithidí žena. Pohnout lodí není lehký úkol!

„To jsem neudělala já, ale Lloth,“ opáčila Liriel přímo. Neviděla jediný důvod, proč by to měla tajit. Ostatně, i kdyby snad chtěla, pro žádného illithida by nebyl problém si to přečíst přímo v její mysli.

Opravdu? Ty jsi skutečně kněžkou Pavoučí královny? V podivně ženském hlase toho stvoření se objevil náznak pobavení. V tom případě se může vše vyvinout ještě mnohem zajímavěji, než jsme doufali.

„Co ode mě chceš?“ chtěla Liriel vědět, i když si začínala myslet, že to vlastně již ví.

Vestress jí celý plán detailně vyložila. Zatímco ji Liriel poslouchala, využila koncentrace získané během tří desetiletí studia magie, aby udržela mysl čistou a prázdnou a jen se soustředila na předkládané pokyny. Jediný okamžik pochybnosti, jediný záblesk protitaktiky a vše by bylo ztraceno.

Konečně drowí dívka přikývla. „Udělám, co po mně chceš. Porazím lítici a otevřu portál pro armády Ascarle.“

Na oplátku ti nabízíme moc, po které tak toužíš, nabídla regentka lstivě. Všechny magické poklady Ascarle ti budou k dispozici: kouzla i artefakty mocného elfského národa i divy, které dávají vzniknout legendám. Tahle tapiserie, jež tě tak zaujala, se stane tvým majetkem a budeš s ní moci naložit podle libosti. A ještě je tu jedna odměna, kterou bys měla zvážit: podrobený Ruathym musí být řízen tak, aby sloužil zájmům Společnosti krakena. Souhlasíme s tvým názorem na muže, kteří ostrovu dodnes vládli. Rozkaž svému lidskému ochránci, aby si poradil s ostatními vojevůdci a ustanovil se za vůdce. Bude z něj nanejvýš užitečná loutka – a ty budeš mít království mocnější než svět Matron, které tě vypudily z Temných říší, a k tomu víc kouzelnické moci než tvůj otec, který tě zradil. Časem bys mohla nashromáždit dost sil, aby ses pomstila a získala právoplatné místo v Podzemí. Tohle vše ti nabízíme.

„Rozmyslím si to,“ odvětila Liriel šokovaným hlasem. Otočila se a vyběhla z komnaty dřív, než vnímavý illithid mohl ukrást další z jejích myšlenek.

Když se nemusela starat o to, jestli na něco myslí, nebo ne, doběhla brzy do sněmovního sálu a vrhla se do bazénku. Přivolala k sobě nereidku a uchýlila se do bezpečí pěnícího tunelu odnášejícího ji daleko z tohoto místa.

Během pár chvil seděla sama na kamenitém břehu blízku Intharu, stovky mil od hrůz Ascarle. Myšlenkám na pokušení, která před ní byla rozprostřena prohnanou illithidí regentkou, však uniknout nedokázala. Vše ještě zhoršilo to, že všechny touhy byly vytrženy přímo z hlubin jejího podvědomí.

Ráno našla Liriel Dagmar v zátoce, kde spolu s dalšími spravovala potrhané sítě, a odtáhla ji z doslechu ostatních rybářů. Zatímco kráčely po opuštěné pláži, sdělila jí Liriel vše, co s Fjodorem viděli a co se dozvěděla v Ascarle.

„Viděl jsi Ygraine, takže chápeš, proč jsem ty věci udělala,“ zašeptala Dagmar. „I tak mě ale za zradu čeká smrt. Já ji ráda přijmu, i kdyby měla přijít z tvých rukou!“

„Nepokoušej mě,“ pronesla Liriel chladně. „Věř mi, že si musím neustále připomínat, že živá jsi pro mě užitečnější než mrtvá. Teď půjdeš za Aumarkem a řekneš mu vše, co o blížící se bitvě víš.“

Dagmar zaváhala a v očích se jí usadil strach. Liriel tušila, že ví proč.

„Tvoje sestra je mrtvá,“ oznámila přímo.

Sice to byla lež, a ještě ke všemu nanejvýš krutá, Liriel však nutně potřebovala vymanit Dagmar z věrnosti k jejímu zajatému dvojčeti. Šokovaný výraz ve tváři Seveřanky Liriel ujistil, že zasáhla cíl. Na druhou stranu ji to však nepřipravilo na to, co následovalo.

Dagmar zvrátila hlavu a vyrazila z hrdla divoký smích. Z překrásné tvářejí spadl závoj přetvářky a Liriel hleděla do modrých očí planoucích divokou radostí.

„Takže konečně se dostanu na vrchol!“ zvolala mladá žena. „Když je Ygraine po smrti, budu to já, kdo na Ruathym vrátí magii hamfariggenů!“

Jakmile pominul počáteční šok, Liriel přikývla. V Dagmařiných slovech byla jistá morbidní logika, neboť byla natolik vychytralá, aby si uvědomila, že Ygraine se na Ruathym již nikdy nevrátí. Zrádnou Seveřanku nevydírali tím, že její sestru zabijí, ale naopak tím, že ji nechají naživu! Tohle dávalo drowí elfce z Menzoberranzanu dokonalý smysl. Přesto tu byly určité věci, které smysl nedávaly.